Na novém místě se nám líbilo. Hned za rohem stavěl autobus a spojení do sklárny bylo mnohem rychlejší. Volejbalová parta se přesunula na Bronte Beach, kde se údolí od moře zakusuje do pevniny a pláž přechází v trávu, takže jsme nemuseli hrát na písku. Od nás to do údolí byl jenom kousek pěšky. Horší to bylo při zpáteční cestě, protože jsme museli stoupat do dost strmého krpálu, ale tenkrát nám to nevadilo. Kousek od nás, do kopce na Mc Pherson street, jsme objevili nové „napajedlo“, hotel Charles. Ten byl ještě větší než hotel Rex, lépe vybavený a též měl licenci na tanec, takže se tam tančilo každou sobotu a chodily tam pěkné holky. My jsme se scházeli ve staré sestavě, ale chodili i jiní, jako Vít s Evou a Vlado, který si namluvil Betty. Ta přijela do Austrálie s rodiči v padesátých letech, když jí byly čtyři roky, mluvila anglicky plynule a přirozeně. Vlado si tak našel tu nejlacinější učitelku angličtiny, jakou mohl sehnat. Všichni jsme mu ji záviděli, protože její tatínek vlastnil někde fabriku, ale já jsem mu záviděl to rychlé učení. Jeho angličtina se lepšila den ode dne a na to jsem já se svým stylem deseti slovíček denně, ale malou praxí, nestačil. Ve sklárně pracovali převážně Řeci a Jugoslávci, a od těch jsem se mohl naučit jedině řecky, protože srbochorvatsky jsem už uměl velice solidně.
Jinak jsme si s Vladem šli na nervy, protože on byl zvyklý spát se zavřeným oknem a já s otevřeným. Vždy, když si přivedl večer Betty domů, šel jsem spát na koberec do obýváku, ale dělal jsem to rád, protože tam jsem si mohl otevřít okno, jak jsem chtěl.
Největší problém měla Rebeka. Milan se rozhodl, že se s výhrou vrátí domů a Jardovi nabídl, že mu dá 4 tisíce, když pojede s ním, ale jenom dva, kdyby zde chtěl zůstat. Jarda si spočítal, že dva tisíce z jeho výplaty nenašetří ani za tři roky a rozhodl se jet domů také. Rebeku chtěl vzít s sebou, ale to nebylo tak jednoduché. Rebeka tu měla celou rodinu, včetně neteře a synovce a neměla se vlastně vrátit ke komu. Její otec ji varoval, že Židé to teď v republice nebudou mít lehké. Rebeka váhala a nakonec to došlo tak daleko, že její otec Jardu vyhodil (nastěhoval se k Milanovi) a Rebece odcizil pas. Bez pasu nemohla jet nikam a tak se s Jardou domluvila, že on doma prozkoumá situaci a pokud bude vše v pořádku, Rebeka za ním přijede. Po tomhle rozhodnutí, které vlastně nic neřešilo, jen vše odsouvalo na později, se všem aktérům tohoto minidramatu ulevilo a byl relativní klid. Milan s odjezdem nijak nepospíchal, věděl, že vrátit se může kdy bude chtít a pořád pracoval ve sklárně a šetřil. Situace se však teď obrátila. Ráno jsme se všichni sešli u brány, ale byli jsme to my, kteří si kupovali noviny. Milan nás s úsměvem škádlil. - Tak jak jde lotynka, kluci? -
Já jsem na lotynku sice nekašlal, hrál jsem také, ale výhra, v kterou jsem doufal, neměla s penězi co dělat. Zatím byla zrovna tak z dosahu, jako číslo vítězného losu. Táňu jsem vlastně viděl jen jednou a to krátce, ale už jsem o ní hodně slyšel a věděl. I to, že ten pán, co s ním chodí se jmenuje Radeš a Táňu zaměstnává, protože byla vyučenou zlatnicí. Že jako zlatník není nic moc, ale je výborný návrhář šperků, na kterých nadělal majlant. Táňu by chtěl, ale ...
To mi stačilo a šťastně jsem sháněl dílnu a v práci dělal šestnáctky, co to jen šlo. Adam už nesháněl nic, prostě makal na stavbě a po práci chodil domů. Konec konců měl rodinu a musel se starat. Jednou, čistě ze zoufalství, protože město už jsem měl prochozené tak, že jsem znal reklamní tabule agentů lépe než oni, jsem prošel centrálním distriktem, který pro mne končil u Town Hallu a sešel dolu k Haymarketu. Tam jsem to znal také, protože tam byl ovocný trh a já tam jezdil kdysi s panem Poborským nakupovat. A tam jsem v postranní ulici uviděl nápis. Bylo to v prvém patře nad obchody a na tom nápisu bylo, že se tam pronajme místnost na kancelář. Dostal jsem nápad a zašel za agentem. Cena byla v rozsahu, který mi Bohouš naznačil a dokonce bíže spodní hranice toho rozsahu. Plyn v kanceláři nebyl, ale v budově ano. Agent se domníval, že zavést ho do místnosti k pronajímání nebude žádný velký problém. A nač prý potřebuji plyn? Přiznal jsem, že nepotřebuji kancelář, ale dílnu.
- Tak to ne! - odtušil agent, - Tam nesmí být žádný hluk! -
Vysvětlil jsem mu, k čemu dílnu potřebuji a že zlatničina žádný hluk nedělá. Zamyslel se a když jsem viděl, že stále váhá, řekl jsem, že jeho písařka na stroji dělá více hluku než celá dílna zlatníků.
- No dobře, - řekl po chvíli, - ale jestli tam bude hluk, tak vás budu muset vystěhovat a propadne vám kauce. -
Znovu jsem ho ujistil, že žádný hluk nebude.
Večer jsem zavolal Bohoušovi a oznámil mu výsledek pátrání. Měl radost, jenom si nebyl jist ohledně plynu, ale v každém případě chtěl „kancelář“ vidět. Domluvili jsme se na druhý den večer, protože Bohouš pracoval až do šesti. Už jsem pokládal sluchátko, když zvolal:
- Počkej! Někdo s tebou chce mluvit! -
Hned na to se ozval Tánin hlas:
- A bude tam tak pozdě agent? -
Bylo to tak překvapivé, že jsem se nezmohl ani na slovo a Táňa si to vysvětlila po svém.
- To tě nenapadlo, viď? Víš, co? Já tam přijdu už ve čtyři a nějak toho agenta zdržíme a táta přijde v pět... -
Zakoktal jsem, že to je výborný, ale Táňa mě přerušila, abych počkal a já slyšel, jak se dohaduje s otcem. Jeho slyšet nebylo, ale jí jasně a čistě i když jako z dálky.
...tak půjdeš o hodinu dřív... řekni mu co chceš... to si vymysli sám ... tak chceš dílnu nebo ne? Dobře, v pět... já ti vysvětlím, jak se tam dostaneš... ne, tam zabloudit nemůžeš.
Pak se její hlas ozval zase zblízka ..-Tak ve čtyři, budeš tam? -
- Budu, - odpověděl jsem pevně a dodal si odvahy, - a nebuď pozdě, nerad čekám... -
- Gentleman počká vždycky, pá ... -
Šel jsem domů a přemýšlel, jestli mám zítra koupit kytku nebo ne a pak jsem tu myšlenku zavrhl. Já jsem na tyhle věci nikdy moc nebyl a ještě bych si udělal ostudu. Místo kytky jsem po cestě domů koupil hamburgra.
Kluci byli už doma a právě se pouštěli do pizzy, kterou jsme občas kupovali v shopu na Bronte Road.
- Dej si ! - vyzval mě Franta.
Poděkoval jsem a řekl, že se nejdříve musím vykoupat. Položil jsem hamburgra na stůl a šel do koupelny. Petr za mnou zavolal ... - Měl sis dát, vole, nebude..! -
- To nevadí, - houkl jsem zpět a pustil sprchu. Na jídlo jsem zatím nemyslel. Koupali jsme se většinou hned po šichtě, protože jsme chodili z práce umazaní od skla, ale teď, co jsem běhal po městě a sháněl dílnu jsem se vždy trochu opláchl ve fabrice, protože tam odtud to bylo do města blíže a nemělo cenu jezdit nejdříve domů. Ostatně, když jsme přišli domů ze šichty, chtěl se vykoupat každý první, protože nikdy nebylo dost horké vody pro čtyři. Někdy se poslední dva koupali ve studené. Když jsem přišel domů později, jako dneska, tak už se voda zase ohřála a já jsem si mohl dopřát horké vody kolik jsem chtěl. Nabažený té teplé radosti, s ručníkem omotaným kolem boků jsem vstoupil do chodby právě ve chvíli, když někdo zabouchal na dveře. Šel jsem otevřít, ale protože jsem měl na sobě jen ten ručník, nejdříve jsem ze dveří vystrčil opatrně hlavu. Stál tam Honza s ubrečenou Věrou a hned strčil do dveří, že jsem jen tak-tak stačil uskočit.
- A marš! - poručil uslzené manželce. Věra kolem mne prošla a Honza za ní. Zavřel jsem dveře a pln zvědavosti je následoval chodbou do obýváku. Kluci už snědli pizzu a seděli na kanapi u zdi, ale prázdný karton od pizzy byl pořád ještě na stole. Když uviděli ubrečenou Věru, všichni vyskočili v domnění, že se stalo něco hrozného.
- Tak a ukaž jim prdel! - nařídil manželce Honza.
Věra si vykasala sukni až k pasu, takže jí byly vidět krajkové a průhledné kalhotky, z kterých jí lezly chloupky na všechny strany.
- Prdel jsem řek´! -
Věra se otočila, ohnula do pravého úhlu, jednou rukou se dotýkala země a volnou rukou si upravila sukni tak, že jí ležela na zádech. Honza přiskočil a stáhnul jí kalhotky. Pak poodstoupil a pyšně řekl ... - To je, co? -
A bylo! Věřin bílý zadeček svítil do místnosti jako měsíček v úplňku a přes obě půlky se táhly rudé pruhy od řemene jeden přes druhý. Jenže my se nedívali na zadeček, nebo snad na pruhy, ale to pod tím, protože to bylo vidět také a bylo to svůdné, ach tak svůdné, až se nám všem zatočila hlava. Honza to vidět nemohl, protože stál vedle a trochu stranou od té krásy a jen s uspokojením sledoval naše vytřeštěné pohledy. Jeden po druhém si moji kamarádi vsunuli ruce do kapes, a já jsem moc dobře věděl proč. Spustil jsem ruce před sebe, do pozice naháče, i když mě zakrýval ručník...
- Tak se zase voblíkni! - nařídil manželce Honza, - tady nejseš v žádným bordelu. A řekni klukům, kdo ti to udělal! -
Věra se narovnala, upravila a plačtivým hlasem řekla: - Honza mi to udělal... -
- A proč jsem ti to udělal? - zeptal se manžel pyšně.
- Protože ...bú, bú ... jsem zlobila ... -
- Hovno jsi zlobila! Protože ses zase co?... -
- Protože jsem se zase bú, bú ... -
- Protože ses zase kurvila! A budeš se ještě kurvit? -
- Nebudu, bú ... -
- To teda nebudeš! Protože kdyby ses zase kurvila, tak ti tak roztřískám prdel, že si na ni čtrnáct dní nesedneš! -
A Honza se s uspokojením rozhlédl po svém obecenstvu. Obecenstvo zachovávalo dekorum s rukama v kapsách, kousajíc se silně do rtů...
Honza pak řekl, že má hlad, protože ho ta procedúra vyčerpala a jestli nám něco nezbylo k jídlu. Když uviděl mého hamburgra vedle prázdného kartonu od pizzy, klidně si ho přivlastnil a pustil se do něj. Věře dal kousnout také. Pak se oba manželé zvedli a ruku v ruce spokojeně odcházeli. My jsme se je snažili zadržet falešnejma řečma, ale Honza prohlásil, že musí jít, protože se ještě chce stavit u Milana s Hedou. U Ládi že už byli...
Po jejich odchodu jsme se konečně rozesmáli, ale už to nebyl ten upřímný smích, který s námi cukal prve. Petr šel na záchod první...
Druhý den jsem z práce jel domů s klukama, a jako první se vrhl se do koupelny. Na tom nebylo nic zvláštního - o tuhle pozici jsme bojovali pořád, ale když jsem se oblékal do svých nových šatů, pozornost už jsem vzbudil a neunikl jízlivým poznámkám i chtivým dotazům, abych se přiznal, která že to je.
- Pánové, - řekl jsem upřímně, - jednak vám do toho nic není a za druhé, včera mě nazvala džentlmanem a my džentlmani nejsme žádný užvaněný báby ... -
- Ty vole, ten je zaláskovanej! -
- Vy pitomci! Vůbec nepředpokládám, že byste něco jako lásku mohli pochopit, protože něco vyššího než nízké pudy vám je naprosto cizí... -
- Nekecej... a už jsi ji vobtáh ? -
- Píču pojebal! Keby ju pojebal, tak sa tolko nestrojí, ty kokot...-
Nebral jsem na jejich poznámky zřetel, upravil si zelenkavou košili a důstojně vyšel ze dveří. Důstojně, protože v nových botách se jinak jít ani nedalo, tlačily mě. Kluci se nahrnuli na balkón a volali, jestli jsem si nezapomněl kapesníček a že jistě vím, nač ho budu potřebovat, ale nereagoval jsem na nic, ani na rady rázu technického ohledně mých přetékajících citů.
Táňa přišla včas, ale až do poslední chvíle jsem ji neviděl, protože jsem ji očekával z jiného směru. Na moje ahoj se hezky usmála, přejela mě pohledem a odpověděla...
- No nazdar... -
Stáli jsme před realitní kanceláří, usmívali se na sebe a chvíli mlčeli.
- Nepůjdeme se podívat nahoru? Klíče jsem už vyzvedl... -
- Už´s tam byl? -
- Ještě ne, čekal jsem na tebe. -
- Tak pojď, kvůli tomu tady snad jsme, ne? -
Přešli jsme ulici a vstoupili do budovy. Nahoru vedlo schodiště, výtah v budově nebyl. Šel jsem první, Táňa za mnou a cítil jsem každý schod, takže si toho všimla.
- Ty kulháš... -
Přiznal jsem, že mě tlačí nové boty, ale že to nic není, potřebuji je jen trochu rozchodit. Kancelář byla na štěstí v prvém patře, takže jsem na chvíli přestal kulhat.
Místnost byla poměrně úzká, ale dlouhá, s celou řadou oken a Táně se líbilo, že je hodně světlá. Jedinou obavu měla, jestli nám do ní povolí zavést plyn.
- Povolí -, kasal jsem se, - už jsem se domluvil s agentem, plyn je v budově, to bude maličkost. Do konce týdne to zařídím. -
- Hele, proč ty to vlastně děláš? -
- Co? -
- No, že nám vyběháváš dílnu... -
- Vždycky jsem chtěl být zlatníkem ... -
- Jo? – vyjukla, - to mě mrzí... já myslela, že to děláš kvůli mně... -
- Dělal bych, ale když ty se mně furt vyhýbáš... -
- Přece víš, že mám boyfrienda... -
- Jo? A koho? -
- No přece Radeše. Neříkej, žes ho neviděl! -
- Jo toho... viděl, ale já myslel, že to je tvůj dědeček...
Táňa se zasmála a pohrozila mně prstem, ale neurazila se. Ještě chvíli jsme si dobírali jeden druhého a já jsem poznal, že není jenom hezká, ale i chytrá. Nějak toho pobrala moc, říkal jsem si, ale líbila se mi, moc se mi líbila.
Bohouš přišel těsně před pátou a dílna se mu také zamlouvala. To, že byla úzká, mu vadilo ze všeho nejméně. Jenom ten plyn, říkal. Znovu jsem slíbil, že to zařídím a Bohouš mně vysvětlil, že chce, aby trubka šla podél celé stěny pod okny. Táňa mu pak řekla, že chci být také zlatníkem a já jsem se bránil, že jsem to tak nemyslel, že jsem si dělal jenom legraci a Bohouš mně řekl, že jestli chci být zlatníkem, tak mě bude učit.
- Adama chci učit taky, - řekl, - aby nemusel dřít po stavbách, protože tady se maká. -
Já jsem potvrdil, že tady se opravdu maká, o tom že mně nemusí přesvědčovat a Bohouš se na mne vážně zadíval a řekl: - Stando, jestli chceš být opravdu zlatníkem, já tě to naučím, ale to musíš chtít! Zlatničina není řemeslo, to je umění a umění se musí chtít, chápeš? -
Přisvědčil jsem bez rozmýšlení, i když o zlatničinu mi tak docela nešlo, ale líbil se mi Bohoušův zápal.
Když jsme vycházeli z budovy, byli jsme všichni spokojeni, jenom agent, který na nás čekal, nervózně hleděl na hodinky a pak se teprve zeptal, jak se nám to líbilo.
Jel jsem s nimi autobusem až domů, sice jsem si zajel, ale tajně jsem doufal, že budu mít ještě jednu příležitost být s Táňou o samotě.
Rozloučili jsme se před jejich domem a Bohouš kavalírsky zašel dovnitř. Čekal jsem, že Táňa půjde za ním, ale na schodech se náhle obrátila a pomalu řekla ... - tak ahoj. -
Přistoupil jsem k ní, dodal si odvahy a odpověděl: - Neuvidíme se někdy... sami...? -
- Možná... - pokrčila rameny.
- Jenom možná? - odpověděl jsem zklamaně.
- Tak možná, proč ne? - zasmála se - ... Hele, nechceš ty toho napoprvé nějak moc? Být zlatníkem, udělat si se mnou rande ... -
- Pusu bych chtěl taky ... - skočil jsem jí do řeči, - na rozloučenou... -
- Táňo! - ozvalo se z domu volání její maminky, - co tam děláš? -
Než jsem se nadál, Táňa se naklonila, lehce mě políbila na čelo a zakřičela nahoru, kde se začalo otevírat okno, že už jde.
Pak vyběhla po schodech k domovním dveřím a znovu se otočila.
- Hele, příště si vem na sebe něco jiného, v tomhle vypadáš jako teplouš! Kde´s to koupil? -