Stanislav Moc: Čestný pionýrský!

Rubrika: Literatura – Zbývá dodat...

Když jsme se odstěhovali do Colytonu v západní Sydney, pochvalovali jsme si, jak dobře jsme udělali. Bydleli jsme v zcela novém baráčku, který měl nejen dvorek, kde si děti mohly hrát, až dorostou, ale domek sám ležel v tiché ulici obklopené bushí. Tou protékal potok a já jsem o víkendu brával ženu i s dětmi na projížďku bushí. Byl jsem dobře vycvičen ze svých dnů v survey party, kde jsem měl na starosti terénní auto a projížděl bushí dennodenně. V Colytonu to bylo jednodušší, ale zase jsem neměl terénní auto a musel si dávat pozor, abych někde neuvízl.
Žena se na ty výlety dost těšila, protože byla vlastně celý týden „uvázaná“ doma. Druhé auto jsme neměli a já pořád dojížděl do Rose Bay ve východní Sydney do práce. Ostatně druhé auto by nám nebylo nic platné, ani kdybychom jej měli, protože moje žena tou dobou ještě neměla řidičský průkaz a jezdit neuměla. O to víc se na bushní výlety těšila, protože jsem ji tam nechával řídit. Proháněla auto po lesních cestách, zatímco já seděl vedle ní, obě ruce na ruční brzdě a na skráních pot strachu.
Vzadu seděla dvouletá dcera a na klíně držela ročního bratříčka... Občas auto nadskočilo při přejezdu přes mraveniště a syn se rozeřval. To bylo znamení. Rychle jsme našli palouček, zastavili a rozložili se k pikniku. Syn se válel po dece a dcera, která byla vynikající máminou pomocnicí už v tomhle útlém věku, si s ním hrála, po případě mu dala láhev mléka s dudlíkem. Jedli jsme sandwiche, hráli si a klábosili. Idylka!
Horší to bylo přes týden. Žena byla s dětmi sama a v Colytonu nebylo kam jít. Mohla jen navštěvovat svou sestru. Jenže ta si brzo našla práci, a tak má žena neměla přes den zábavu. Umocněno to bylo tím, že všichni, které jsme znali, zůstali ve východní Sydney.



A najednou k nám začali dojíždět mí dva známí. Martin a Petr. Ne dohromady, každý zvlášť. Petra jsem znal, hodně jsme spolu prožili v Severním Teritoriu a ostatně byl to on, kdo mne do Austrálie vylákal. Zato Martina jsem moc neznal. Znali jsme se povrchně z Bondaje (Bondi), protože chodil na ty samé párty jako my. Já jsem věděl okamžitě, proč najednou projevil takový zájem, obzvlášť když přijížděl před polednem, kdy já ještě pracoval a nebyl doma. Moje žena byla krasavice a Martin se do ní zamiloval, to mi bylo jasné. Bohužel ne tak mojí ženě.
Říkala, že je slušný a nic si k ní nedovolil a nakonec jsme se pohádali. Tvrdila, že jsem jen žárlivý a ještě k tomu bezdůvodně. A že jí nepřeji ani to popovídání, že bych si přál, aby jen seděla doma a starala se o děti. To jsem musel nejen vzít na vědomí, ale i uznat.
Věděl jsem, že moje žena nelhala, ale na druhou stranu jsem si nedovedl představit jejich povídání. Zatímco já makal, až se ze mne kouřilo, Martínek dělal společníka vdané ženě a tak se s ní sbližoval, o tom nemohlo být pochyb. Jezdil k nám sice jen dvakrát týdně, přece jen to bylo dost daleko, ale mne tím neoklamal. Snažil jsem se ty dny pracovat, jak nejrychleji jsem mohl, a rozvážel chleba po Sydney jako divej, a když jsem přijel schvácenej domů, Martin tam už seděl! Moji zákazníci se nestačili divit svým časným dodávkám!
Jelikož jsem končil o něco dříve než ostatní řidiči, boss mi najednou zákazníky přidal, takže jsem měl více práce. Sice mne při tom pochválil, ale mne to moc nepotěšilo. Věděl jsem, že až přijedu domů, bude tam sedět Martin s tím jeho přiblblým a pro mne výsměšným, úsměvem. Nakonec jsem to nevydržel, vzal ho stranou a doporučil mu, aby vždy přijel, až když budu doma i já. Doporučil jsem to dost důrazně, takže už nikdy nepřijel.
Co já vím, proč přestal jezdit, odpovídal jsem na dotazy mé ženy, asi má jiné starosti nebo si našel jinou...
S Petrem to bylo po téhle stránce v pořádku, ten mi za ženou nejezdil, to jsem věděl stoprocentně. Petr jezdil za mnou, protože se chtěl napít! Jezdil nejen, když jsem byl doma, ale o víkendu, kdy doma nebyla žena, protože tou dobou si už našla práci v nemocnici. Jelikož byl nezaměstnaný, jezdil načerno vlakem a vždy mi z nádraží zavolal. Vyzvedl jsem ho a cestou k nám jsme koupili karton piva. Když říkám jsme koupili, tak to není zcela přesné, protože jsem platil vždycky já. Pak jsme seděli na dvorečku nebo v kuchyni a klábosili.
S Petrem se klábosilo dobře a měli jsme o čem, i když já jsem měl na starosti děti, takže jsem mohl pít i klábosit trochu omezeně. Hlavně proto, že jsem musel zůstat střízliv, abych jej večer mohl odvézt na nádraží a pak jet rychle do nemocnice vyzvednout ženu z práce. Tou dobou už jsem děti nakrmil, vykoupal a dal do postelí, takže když jsme vyjížděli, děti už spaly. Měl jsem to všechno vypočtené na minuty, protože jsem děti nerad nechával doma samotné a moje žena to přímo nenáviděla, ale jinak jsme to tenkrát dělat nemohli. Na nádraží ze mne ještě Petr vyloudil peníze na lístek a na cigarety. Vždy slíbil, že mi to vrátí příští víkend a vždy přijel bez peněz, takže jsme jen půjčku připočetli ke všem dluhům, které si tím u mne udělal.
„Tak co, kolik mi to už dělá?“ smál se vždy tím jeho hezkým kukučem, že jsem se na něj ani zlobit nemohl. Když však dluh narostl na padesát dolarů, začalo mi to vadit. Jednak jsem bral jen asi osmdesát dolarů týdně, ale hlavně, měl jsem rodinu a musel se ohánět a i to kupování piva mi začalo lézt do rozpočtu. Takže jsem mu to jednou "vytmavil". Neurazil se, jen se zamyslel a po chvíli řekl: "Hele, konečně jsem sehnal práci, budu dělat na stavbě, tam si vydělám slušný prachy, takže ti to vrátím s první vejplatou, fakt! Akorát... akorát, že si musím koupit nářadí, protože budu dělat plumbing pro jednoho stavitele. Půjč mi ještě sto padesát a já ti do měsíce vrátím dvě stovky, čestný pionýrský!" Trochu jsem váhal, ale nakonec jsem se nechal ukecat a těch sto padesát mu půjčil. Jelikož jsem to vzal ze spoření, odkud jsem též splácel půjčku na barák, kladl jsem mu na srdce, aby mi to skutečně do toho měsíce vrátil. Ujistil mě skoro se slzami v očích, že mu nevěřím. Trochu jsem se zastyděl.
Samozřejmě, že mi do měsíce nic nevrátil. Nevrátil mi nic ani do dvou měsíců a přestal k nám jezdit. Věděl jsem, že si namluvil hezkou rozvedenou paničku, s kterou bydlel, a že skutečně pracuje. Párkrát jsem k ní zavolal a když občas zvedl telefon, culil se a ujišťoval, že na mne nezapomněl a ještě tenhle měsíc... tak to šlo dva roky. Už se dokonce i na těch telefonech nechal zapírat, že není doma. Pak mi ta jeho zavolala, že se s ním rozešla a vyhodila mu jeho nábytek na chodbu a že se to tam válí již měsíc.
"Já vím, že ti dluží nějaký peníze, jestli chceš, tak si pro ten nábytek přijeď. Sousedům začíná vadit, že to tam je tak dlouho a stěžují si. Mně do toho nic není, ale toho nábytku se chci zbavit!"
Zajel jsem k ní po práci a zjistil, že se jedná o docela zánovní obývák. Čtyři pěkná křesla a kávový stůl. S tím se ten můj nábytek, který jsem koupil za pakatel, páč víc jsem si nemohl dovolit, nedal ani srovnat! Naložil jsem tedy nábytek do své pekařské dodávky a odvezl jej do pekárny. Pak jsem jej po jednom kuse každý den odvozil domů ve svém "stejšnu". Za čtrnáct dní mi Petr zavolal:" Ty kurvo, tys mně ukrad nábytek!"
"Nic jsem ti neukrad! Máš ho u mě a hned, jak mi přivezeš dvě stovky, tak si ho můžeš vzít!"
Samozřejmě, že si pro nábytek nepřijel. Za čásek jsem mu zavolal já a vysvětlil, že můj obyvák není skladiště nábytku a jestli si do určitého data nepřijede, hodlám jeden ze souborů nábytku vyhodit a pak ať už nejezdí vůbec. Chvíli přemýšlel a pak řekl: "Tak si to nech, ale dlužíš mi tisíc dvě stě dolarů, to je design nábytek, abys věděl!"
"Víš co, přivez mi do dvou měsíců dvě stě a ten design nábytek je zase tvůj! Když to do té doby nepřivezeš, započtu ti k dluhu úroky za dva a půl roku a budeš mně viset dvanáct set ty!"
Nikdy nepřijel a my získali pěkný nábytek. Ale stejně, milé mi to nebylo! Jenže v životě jsou i nepříjemnosti. Když pak v pouhých osmačtyřiceti letech umíral na rakovinu, navštívil jsem ho v nemocnici a málem se nad ním rozbrečel. Nesl svou situaci statečně a s humorem, tak jak jsem ho znal, a zase jsme krásně klábosili. Naposledy, druhý den umřel. Všechno jsem mu odpustil a on snad mně také. O nábytku totiž nepadlo ani slovo. Občas na Petra myslím a je mi i líto, že tu už není....

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © František FrK Kratochvíl 
http://frk60.aspweb.cz    http://frk1.wordpress.com

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 27. 02. 2009.