Václav R. Židek: Živé dárky

Rubrika: Publicistika – Zbývá dodat...

Bylo jich sedm

Dárečky, které jsme našli pod stromečkem, ještě voní novotou. Možná jsou ale mezi nimi některé, které nejen nijak zvlášť nevoní, ale některým z obdarovaných i dárců dokonce nevoní vůbec. A vůbec ne proto, že takový živý dáreček jako pes nebo kočka, případně živáček rodu cizokrajnějšího, má své osobité „aroma“.
Prostě se stalo, že láska k té živé bytosti, jež se měla stát novým členem rodiny nebyla zkrátka ta pravá, dělná, každodenní a provázená náležitou péčí. Svědčí o tom právě v tomto čase zvířecí útulky, které leckde praskají ve švech, protože se staly útočištěm neúspěšných adeptů na celoživotní lidské přátelství. Po pár týdnech přišlo poznání, že rozkošný pejsek chce nejen jíst a pít, ale taky venčit, a to pravidelně, potřebuje očkování a další veterinární péči, že se rozhodně sám od sebe neodnaučí dělat loužičky na koberec a hebounká kočička nedemolovat ostrými drápky úžasnou sedací soupravu, a každý jinak, ale opravdu každý vyžaduje, abychom mu věnovali denně kus svého volného času, který najednou vůbec nemáme! Tak proto, aby se tohle všechno pokud možno nestalo, zahájila před vánoci Nadace na ochranu zvířat kampaň s názvem Bude živo(t) pod stromečkem? Do našich končin už dospěla i módní vlna mít doma takzvané exotické zvířátko – varana, opičku, velkého mluvícího papouška nebo dokonce krokodýla, ale zdaleka sem ještě nedospěla potřebná úroveň informovanosti o tom, jak takové tvory chovat, nikoli pochovat.
Součástí této kampaně byla literární soutěž pro děti - se stejným názvem: Bude živo(t) pod stromečkem? Na jejím konci nestáli však tři obligátní vítězové, ale rovných sedm. Číslo to bylo šťastné i proto, že sedm děvčat a chlapců ze Základní školy Na Smetance napsalo dobré práce, ale především proto, že se v nich ukázalo to, co v rozhodování dospělých, kteří koupili živý dáreček svým ratolestem, vždycky nenajdeme: zodpovědnost za rozhodnutí připoutat k sobě živou bytost, která bude závislá především na tom, jak se o ni budou moci starat.
Ti dvanáctiletí školáci prostě přemýšleli a při tom jim vůbec nebylo cizí, co nám, dospělým, nějak pořád více chybí: empatie. Schopnost vcítit se do pocitů toho druhého - živé zvířecí bytosti, která by s nimi žila, měla je ráda a byla zcela odkázána na to, co pro ni mohou opravdu udělat. A jak se nakonec rozhodli – a proč – to si nakonec můžete přečíst sami…

Úryvek z dopisu paní Aleny Heinové:

„S blížícími se vánočními svátky vidím jiné, aktuálnější téma. Zase totiž nastane období "živých dárků" pod stromeček. O to možná komplikovanější, protože i k nám dorazila módní vlna takzvaných exotických "domácích mazlíčků". Televize Nova "propaguje" varana na vodítku jako rozkošného domácího přítelíčka, ve Zverimexech lze zakoupit i krokodýla, kterého si nějaký nepoučený (většinou ani ve Zverimexu dostatečně nepoučený, nebo "poučený" zcestně) koupí domů v naději, že doroste tak na metr a víc už ne, zatímco mu doma může vyrůst třímetrový kolos a sežrat mu rodinu. No - tak tohle nebezpečí nehrozí naštěstí masově, zato prodej hadů, leguánů či opiček bují, bohužel i takových, které neumějí žít jinak než ve skupinách a samota znamená pro ně nejen trápení, ale většinou i pomalou a jistou smrt.
S nepoučeným chovem exotických zvířat začíná problém života zvířat v městských domácnostech narůstat do problému už opravdu vážného. A určitě bude naplánován pod leckterý stromeček opět živý dáreček – jako obvykle pejsek nebo čičina, ale nepochybně už také módní exotek.

Připravuji proto v pěti dnech za sebou cyklus v TV TOP, (www.top-tv.cz - soukromá digitální televize) kde budeme v každém dni - od pondělí do pátku - v zhruba dvacetiminutových pořadech toto téma probírat. Pochopitelně s cílem VYBRAT S POUŽITÍM ROZUMU, tedy nejen být připraven zvířátko mít rád, ale POUČENĚ se o ně starat.
V pěti dílech je pět témat "živých dárků! - plazi - ptáci - hlodavci - kočky - psi. Ke každému řekne něco naše mladá leč opravdu odborná pracovnice zooložka. Ale ráda bych do každého dílu přizvala také jedno dítě, které by SAMO "vysvětlilo" případným dospělým divákům, tedy možno i rodičům, PROČ chce nebo nechce to či ono zvířátko, PROTOŽE BUDE POUČENO, CO JE PRO NĚHO VHODNÉ. Čili část osvěty v obráceném gardu - nikoli dospělý k dětem, ale naopak - dítě k rodičům, kteří někdy opravdu nesmyslně přijdou s "dárkem", pro který je už další život ve společenství lidí hlavně trápením, ne společnou radostí.
Ráda bych, aby těchto pět, možná více mladých lidiček, vzešlo ze soutěže na téma Jaký bych si přál živý dárek (případně Jaký jsem dostal živý dárek – a co potom s ním...) - a vybráni pak byli ti, kteří projeví takový vztah k zvířeti, že bude určitou zárukou jejich schopnosti - ve spolupráci s naší odbornicí - pohovořit k "dospělákům" rozumně právě na toto téma.“

A stalo se. Paní doktorka Věra Brožová, které, jak vidno, také není lhostejný osud zvířat, se velmi ochotně do projektu paní Heinové zapojila. Jako češtinářka opravdu zadala svým svěřencům z 6.A. školy Na Smetance Praha 2 téma slohové práce „Jaký si přeji pod stromeček živý dárek.“

Zde vám jejich autoři představují své vítězné práce.


Co bych si přála k vánocům pod stromeček za živý dárek?

První co mě napadlo, když nám paní učitelka zadala téma slohové práce „Co si přejete pod stromeček za živé zvířátko“, byla kočka... Můj dlouholetý sen. Vděčná, mazlivá kulička. Co víc si přát. Jsem si jistá, že chci kočičku. Nebo.. Ale... Co když pojedeme na dovolenou? Co s ní uděláme? S sebou ji vzít nemůžeme. Uklidňuji se tím, že jsou zvířecí hotely, ale... To nejde, nejenže to stojí spoustu peněz, ale co když se jí bude stýskat… A co cestování autem na víkendy u babiček? Zavřu svoji kočinku do bedýnky…? A až budu ve škole? Vždyť bude muset být sama doma...A to už si vůbec nepřipouštím, že by můj mazlíček mohl běhat jen po bytě…A máminy kytky a záclony a koberce…!
Můj sen vyprchává do neznáma. Kočičku mít nemůžu. Lépe řečeno nechci, protože by nebyla šťastná... Napadá mě, že když si někdo neuvědomí tyto věci a přesto všechno si zvířátko koupí a ono ho po čase omrzí nebo se o něj nemůže starat…Co dál s kočičkou? V nejlepším případě vás odvede do útulku... Ale někdy se najde i takový člověk, který vás prostě vyhodí ven a starejte se o sebe, jak umíte…Ach jo...
Kdybych žila na vesnici, bylo by vše lehčí. Babiččiny tři kočky si běhají po vesnici, kde chtějí, domů si přijdou nacpat bříška, vychytat myšky a pomazlit se…Myslím si, že jsou spokojené, a Macek mi přijde vysloveně šťastný, když přijedu.
Žiji ale ve městě a tak raději zůstanu u svých rybiček... Mazlit a hrát si s nimi se sice nedá, ale zase se o ně dokáži postarat tak, aby byly spokojené. Ráda se dívám, jak se moje danie Tybeťanka a Žofka honí a beťák Saša mezi nimi proplouvá...Jsou přeci taky krásné, ne?
Míša Stošická

Co bych si přála k vánocům za živý dárek?

Když se mě někdo zeptá, jaké bych chtěla zvíře, tak mě napadá spoustu zvířat. Já mám totiž moc ráda všechny tvory, které se nazývají zvířata.
Doma však mám jen morčátko jménem Dollinka. Je to druh rozetový (rozinka) a 10. března jí budou dva roky. Mám ji moc ráda a to také proto, že je tak roztomilá, zvlášť když ji pustím proběhnout se po pokoji a ona poskakuje radostí.
Člověk by ani nevěřil, kolik se do takového malého tvorečka vejde jídla! Každý den jí dáváme lžičku zrní, které má opravdu moc ráda. Pak jí dáváme seno, nějakou zeleninku, tvrdý chléb a vodu – vše toto potřebuje k životu. Zajímavé u ní však je, že nakrájené jablko jí moc nechutná…ale když jí dáme do klece ohryzek, tak se může zbláznit a slupne ho i se šťopkou.
Dolinka je černá se šedivým a hnědým melírem, očička má jako korálky, zoubky jak perličky a její „účes“ je malinkatý „pankáček“
Je to fajn zvířátko a Rodinný mazel.
Mám ráda psy, ale ti by se v našem bytě moc dobře neměli…Až budu velká, chtěla bych mít rodinný dům a velkého pěkného psa, jako je třeba: Bernský Salašnický pes, zlatý retríver, border kolie, bernardýn, německý ovčák a mnoho dalších.
Také mám ráda koně, na kterém jsem se nedávno svezla. Byl to krásný zážitek, který si určitě zopakuji. Kůň se jmenoval Rich a byl hnědý a vysoký…měla jsem i jezdeckou helmu! Určitě bych chtěla na nějaký jezdecký kroužek chodit.
To jsem napsala jen o dvou zvířatech, která se mi líbí. A to i povahově. Ale mám ráda také křečky, kočky, delfíny, tuleně, papoušky i trochu divočejší lvy.
Jsem však spokojená s tím, co už doma mám…a snad bych ani další zvíře nechtěla…
Eliška Špálová

Jaký bych si přála živý dárek

Mým velkým přáním je mít vlastního psa. Představuji si, že by mne mohl venku stále doprovázet. Vždy by mne pozorně vyslechl, potěšil a nedával by mi rady, co jsem měla udělat jinak a lépe. Určitě bych se o něj dobře starala a on by mi to vrátil svojí pozorností a věrností. Při spaní bych se k němu přitulila a nechala bych si zdát sladké sny.
Nejvíce bych si přála bílého LABRADORSKÉHO RETRÍVRA, váží kolem 25-34 kg, měří 54-57 cm. Vybrala jsem si ho proto, že to je nebojácné, vlídné, společenské a rodinné plemeno. Je jedním z nejoblíbenějších a nejspolehlivějších psů na světě. Původně se používal ve Velké Británii při lovu ryb, kdy chytal splávky plovoucích sítí a plaval s nimi ke břehu, takže rybáři si mohli snáze přitáhnout sítě plné ryb. Pak si ho oblíbili místní statkáři a pečlivým šlechtěním z něj vytvořili loveckého psa.
Rodiče ale nechtějí moje přání vyslyšet. Mluvím o svém přání již dva roky. Maminka mi ho vymlouvá s tím, že bych neměla vždy čas a náladu chodit pejska venčit, hlavně v zimě. A tatínek zase zastává názor, že pes do bytu nepatří, že by měl mít k dispozici zahradu, na které by se kdykoliv mohl proběhnout i během dne, a ne čekat celý den sám v bytě, až někdo z rodiny odpoledne přijde a vezme ho na procházku. Dále mi moje přání rozmlouvá tím, že máme v bytě již dost zvířat – zakrslého králíka Lilinku a suchozemskou želvu Žofku a to nám stačí. Něco na tom všem je pravda.
Přesto jsem rozhodnutá, že jednou budu mít vlastního retrívra!!!
Zuzana Ferstová

Můj pes, můj kamarád

Už dávno jsem si hrozně přál psa, nebo nějaké jiné zvíře. Jen tak ze zvědavosti jsme se s kamarádem dívali do atlasu psů. Říkal jsem mu, že se mi líbí malí pejsci a tak jsme nalistovali stránky, kde byla malá plemena ušlechtilých psů. Mezi nimi byl i takový malý šmudla s moudrýma, temperamentníma očkama a špičatým čumáčkem. To plemeno se jmenuje hladkosrstý pinč. Psali tam o něm samé hezké věci.
Plemeno jo je vzhledem podobné toy tériérovi. Pravda je, že když se srovnají dva obrázky těchto psů tak tedy já mám co dělat abych je rozpoznal.
v atlase jsme se dočetli, že můj budoucí pejsek nejdříve kousne a potom teprve přemýšlí proč to udělal. Je to srandovní. Původ má v Německu a plemeno prý vzniklo v 17.století. Původní účel „krysař“ a teď je to roztomilý společník. Smůla je v tom, že se průměrně dožije 13 – 14 let. Na pejska je to sice hodně, ale to mazlení jsem si jist, že hodně rychle uteče. To drobné zvířátko váží 4 – 6 kg.Z výšky je malý měří 25 – 30 cm. Historie plemene je taková, že vývoj z německého pinče proběhl před staletími, ale malý pinč byl původně robustný a výkonný stájový „krysař“, alespoň mám jistotu, že nebudu mít doma myši.
Myslím, že jsem se rozhodl, půjdu za rodiči a odhodlaně řeknu, „mami, tati já chci psa“!
Tak se stalo a teď záleží na tom, jestli se rodiče rozhodnou jak já potřebuji… Překážka je v tom, že už máme jednoho velkého. Plemeno je Boseron a lidé mu v oblibě říkají Poserón, ale to vám povím jindy...
Valtr Kolban

Jak jsem si přál tučňáka

Milý Ježíšku, já bych si přál tučňáka. Je to hezký malý tvor. Chtěl bych ho, protože jsem ho nedávno viděl v reklamě na mrazničky a zaujal mne ten jeho postoj a také to, že se považuje za ptáka. Přitom ale nelétá!
Asi bys chtěl vědět, jestli ho chci přivézt v termoboxu nebo v igelitu? Ale mně by stačilo, kdyby zůstal v ZOO a já bych ho jen adoptoval na dálku.
Moc Tě o to prosím.
Tvůj Martin Hruška

Co bych si přál

Nejvíce bych si přál asi nějakého hezkého psa, jako je třeba Německý ovčák, tedy česky řečeno vlčák.
Od té doby, co jsem se o něm dozvěděl, že byl i válečným psem, zachraňoval raněné, nacházel zasypané ve vybombardovaných městech a pomáhal vyhledávat miny v ohrožených oblastech, je u mě na prvním místě. Jeho schopnosti byly ale i zneužity k hlídání zajatců a vězňů v koncentračních nacistických táborech…
Měl bych kamaráda do nepohody, s kterým bych si rozuměl a hrál.
Bohužel v pražském bytě by neměl volnost a dostatek prostoru, který takový pes nesmírně potřebuje. A navíc by se o něj neměl kdo starat v době mé nepřítomnosti.
Radek Lhotan


Pes

Když se řekne živý dárek, napadne mě jedině „Jorkširský teriér“. Malý roztomilý psík, který se hodí do bytu i do domu. Přítelkyně mé maminky si pořídila hned dva. Při pohledu na ně se mi rozzáří úsměv. Jsou nesmírně veselí, energičtí, něžní a velmi chytří. V jejich společnosti je o zábavu postaráno. Od prvního okamžiku jsem se do nich zbláznila.
Brzy na to jsem začala na své rodiče naléhat, abychom si také pořídili fenku této rasy jménem Kimlery. Mé naléhání se za čas změnilo k vyvádění. Pokaždé, když jsem vyslovila mé toužebné přání, jsem zkusila napodobit jejich úžasný psí výraz. Maminka by mi velmi ráda splnila můj sen, ale dozvěděli jsme se, že i tyto malé rasy jsou lepší pořídit, pokud se bydlí v domě se zahradou. Potřebují spoustu běhání a dlouhé procházky. To se samozřejmě dá zařídit i ve městě pokud má rodina více volného času než ta naše. Já například mám každý den po vyučování hodně aktivit a mí rodiče jsou také velmi zaneprázdněni prací a to nejen v době pracovního týdne, ale i o víkendech. Před pěti lety jsem již jeden živý dárek dostala v podobě malého koťátka, které jednou nečekaně přinesl táta domů. Ztrácelo se v papírové krabici od bot s rozklepanými nožkami. Celé se chvělo strachem. První co mamka vyřkla, bylo: „Jak se bude jmenovat?“ Myslela na nějaké pěkné, možná i neobvyklé jméno. Běžela jsem střemhlav ke krabici a při pohledu na nejnádhernější bílo-rezavé kotě jsem vykřikla: „Líza.“ Nic jiného jsme si nemohli přát, prostě to k ní hned patřilo a samozřejmě jí toto obyčejné jméno zůstalo. Bez ní si už nedovedu představit náš domov. Při vstupu nás vítá a zdraví svým typickým mňoukáním. Pokud se objevíme po delší době, vynadá nám hned při zouvání bot a dělá, že je uražená. Jak kdybyste slyšeli: „No, kde jste byli?“ „Že se nestydíte, nechat mě tu samotnou!“ Neuvěřitelně s námi komunikuje a o vše, co potřebuje, si umí říci. Jestli chce jídlo nebo vykartáčovat, tak vždy dospěje svého. Je to členka naší rodiny.
Míša Vojtková

 OHLAS NA ČLÁNEK
Přátelé, kam na ty krásné nápady chodíte? Gratuluji všem, kteří se na projektu podíleli - paní Aleně Heinové, Václavu Židkovi i Nadaci. A samozřejmě školákům! Pak že mají v hlavně jen samé lotroviny!
Blanka Kubešová, 30.1.2007

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 28. 01. 2007.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.