Jak žijí společně?

Rubrika: Publicistika – Zajímavosti

"Já žiju se zvířátkama furt,“ řekne školáček drobný jako sýkorka a velkoryse rozmáchne rukou kolem. „Máme psa a králíky a jeden kluk má doma hada a kočky a všechno.“ Tak všechno tady, v Lysolajích, které jsou ještě udýchaná Praha a přitom ten dojem vůbec nebudí, to může být leccos, čemu dovolí pohyb zahrádky, kterých je utěšeně. U základní školy, do které jsme právě doputovali, není zahrádka, ale zahrada a pohyb je tu velmi postřehnutelný. Je přestávka, neobvykle teplý podzim, a děti skáčou a běhají a nikdo je nekárá a nezakřikuje, proč taky, když je veselo a dobře.

Za chvíli se s nimi setkáme v tělocvičně – tedy s prvňáčky a s páťáky, kteří se zúčastnili naší soutěže „Žijeme tady společně“ – lidé i zvířata. Kreslili a malovali a fotografovali a psali – a bylo o čem, protože takhle školička i tohle místo má přírodu hodně blízko a se zvířaty se děti setkávají denně. Když kočka, tak ne jedna, ale celá rodina, a rovnou s „křestními listy“, z nichž se dozvíme i to, že otec toho nadělení je kocour od sousedů. Když psi, tak nejrůznější, od čistokrevných až po rasy skvostně chodníkové, když králík, tak nejen ten malý zakrslík, co hopkuje a bobkuje doma po pokoji, ale králík řádné velikosti s ubytováním v kotci spolu s dalšími členy rodu.A ovšem taky morčata a křečci i jiná hlodající havěť , had kupodivu jen jeden a žádný takzvaný exot – papoušek, opička nebo varan na vodítku…
 
         
         
         
         

         

Je s námi naše už kmenová pomocnice – písničkářka a herečka Jana Rychterová se svou kytarou – a tak se samozřejmě i zpívá a tancuje a tak trochu cvičí a vůbec maličko řádí.
Což nikomu  taky moc nevadí, nakonec – jsme v tělocvičně. Psí „miss“ tohoto setkání – černá kníračka Vinky je tu s naší – také kmenovou  - spolupracovnicí Pavlínkou – a když děti uvidí, co všechno dokáže pes vzorně vycvičený a konající to co umí, i pro svou radost a ze vztahu k „pánovi“, když donese zutou botku z mnoha dalších tomu, komu opravdu patří, když objeví pod žíněnkou „zasypaného při zemětřesení“ a vehementně to hlásí svému pánovi – tak je po přehradách mezi „těmi z Nadace na ochranu zvířat“ a dětmi a učiteli i panem ředitelem, který pilně fotografuje…

         
         
         
         

Ano, i ceny a diplomy jsou předány  - ale hlavně jedou pusy, které se ptají a ptají a ptají…Což je to vůbec nejlepší. Protože chtít vědět o zvířatech víc a líp, to už je pár kroků na cestě k jejich ochraně. A je dobře, když se děti ptají a dospělí mají odpovědi – protože už nemusí být zdaleka tolik otázek těch dospělých, kteří se ptají pozdě…Na adresy útulků, na to, proč soused zachází se svým psem tak krutě, na to, proč jsou po vánocích zvířecí útulky tak beznadějně přecpané, proč kuřata ve velkochovech nemohou hrabat a hynou ve vlastních výkalech, proč nosí dámy kožichy a přitom „milují“ své pejsky…Na to, proč se pořád tak často stává, že dospělí zapomínají, že zvířata jsou živé a cítící bytostí, které jsme k sobě připoutali – a přesto pořád tolik pokulhává naše zodpovědnost za naší „vládou“ nad zvířaty…

         
         
         
         

 
Naše setkání a soutěž pro děti ve školičce v Lysolajích nebyla žádná pedagogická mise. Jen malý krok na cestě, kudy se Nadace na ochranu zvířat snaží jít a kterých dělá a chce udělat ještě hodně. Setkávat se na té cestě také s dětmi a pomoci aspoň trochu upoutat jejich pozornost směrem k poučení, které nebude „povinné“, ale potřebné.
A především přirozeně spjaté s jejich každodenním životem.

           

 www.heller.cz 

foto © Jiří Heller

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 01. 12. 2006.