Sloupky Jiřího Menzela (2)

Rubrika: Literatura – Na pokračování

Pohled normálního člověka na Umění je, že je to něco, co asi musí být,
ale co vedle důležitějších věcí, jako je zdraví, rodinný rozpočet, nebo fotbal,
nestojí za pozornost a ztrátu času.


Na večírku umělecké agentury mi poradila jedna chytrá slečna abych napsal sloupek na téma „Proč nemají lidi umělce rádi“.
Namítl jsem, že přece lidi mají umělce rádi. Není snad oblíben Karel Gott? Nebo Jiřinka Bohdalová, Zdeněk Svěrák, či Jiří Suchý? - Bylo mi tou dámou řečeno, že má na mysli ty opravdové umělce, umělce s velkým U, kteří se netouží podbízet davu. Opravdový Umělec, který hledá nové cesty, spěchá za sebevyjádřením se nestará se o to, zda jeho dílo je schopen sledovat někdo další, porozumět mu, jeho první kvalitou je originalita.
Lidi, to jest ti, kteří představují průměrnou většinu populace, ti které potkáváme na ulici, ve veřejných dopravních prostředcích nebo v sousedství, ti kdo musí od rána od šesti zařezávat u ponku, či od osmi u pultu, ti kteří mohou bez úhony na občanské cti vidět krále nahého, ti mají k opravdovým Umělcům zvláštní vztah. Podle muže ulice, který je vzdálen snobismu, opravdový Umělec může být z jeho pohledu taky jen blázen nebo exhibicionista. Pohled normálního člověka na Umění je, že je to něco, co asi musí být, ale co vedle důležitějších věcí, jako je zdraví, rodinný rozpočet, nebo fotbal, nestojí za pozornost a ztrátu času.
Jinak se zkrátka dívají na Umění Umělci a jinak normální lidé. Tyto dvě vrstvy se míjejí a navzájem se neobtěžují. Řekl bych, že převážná část české populace Umění jako takové ignoruje. A to ne z hlouposti, jenom Umělcům tu ignoraci po právu oplácí.

Tak nevím...

Skladatel Beda Foltýn blahé paměti, jak nám ho popsal Karel Čapek, měl smůlu, že se žil příliš brzy, v nepřející době. Za našich časů by byla jeho amuzikálnost chápána jako projev originality a třeba by se dočkal i akademických poct.

„Je mi líto, ale nemohu vám slíbit nic víc, než zábavu“, řekl René Claire.

Občas se stává, že mi někdo položí otázku, která mě trochu rozzlobí. Ptají se mne, co jsem tím filmem chtěl sdělit. Krucinál, kdyby se takové sdělení dalo vyjádřit několika větami, asi bych neutrácel spoustu peněz, času, práce mnoha lidí a drahé filmové suroviny. To co dobrý film má obsahovat je daleko subtilnější, než aby se to dalo vyžvejknout snadno. Pravdě spíš odpovídá, že dobrý film (a nejen film, ale i divadlo, kniha a vůbec výsledek každé tvůrčí práce) má spíš myšlenky v divácích, či ve čtenářích probudit, než jim je vtloukat do hlavy.
Ta pověra o poselstvích, významech sděleních, vyplývá z pohodlnosti a snahy po škatulkování. Ti praví tvůrci se čerta starají o poselství, ono je v jejich dílech obsaženo tak přirozeně jako je člověku přirozené dýchat.
Když se po skončení druhé světové války vrátil z emigrace René Clair, aby natočil svůj první poválečný francouzský film, sešla se na jeho premiéru elita francouzských intelektuálů, kritici, spisovatelé, novináři, lidé vesměs vzdělaní a moudří. Bylo na Clairovi aby film před promítáním vlastními slovy uvedl. A tehdy tento zasloužilý filmař, tento živoucí symbol francouzského filmu, pozdější jediný z filmařů, který se stal členem Francouzské Akademie - jedním z Nesmrtelných, tehdy tento moudrý muž tu intelektuální elitu oslovil takto:
„Pánové“, řekl, „pokud očekáváte od tohoto filmu nějaké poselství, nedočkáte se ho. Byl natočen pouze proto, aby vás pobavil. Je mi líto, ale nemohu vám slíbit nic víc, než zábavu“. Bylo to šokantní, muž, veterán francouzské filmové avantgardy vyřkl to rouhavé slovo zábava.
Film se jmenoval „Mlčeti zlato“ a nebyl by to ironik René Clair kdyby v tomto filmu poselství nebylo. Byl to ovšem taky film zábavný, jak slíbil a ono poselství bylo neagresivní, vnikalo do duše divákovy nenápadně, o to hlouběji. Tak, jak tomu u dobrých filmů bývá.

Tak nevím...

Jeden z důvodů, proč jsem si vybral Claira za svůj celoživotní vzor, je právě tato dojímavá pokora: „Je mi líto, ale nemohu vám slíbit nic víc, než zábavu“. 

Pro dnešního čtenáře jsou ty krvelačné příběhy ve své nadsázce naivní a nevinné,
jejich popis drastických a romantických situací vzbuzuje u člověka současných životních zkušeností úsměv.


Jako kluk jsem prošmejdil na půdě u babičky její poklady a mezi jiným jsem objevil „Tajemství šíleného lékaře“. Byla to po domácku svázaná kniha, jejíž stránky byly vystříhány z novin. Ve spodní třetině listu těch novin byl vždy pod čarou umístěn román na pokračování, babička si ho vystřihovala a když po sérii dvou set dva a dvaceti pokračování román skončil, dědeček ty vystříhané noviny svázal babičce do knížky. Takových knížek jsem v tom prachu na půdě našel celou řadu. „Úzkosti komtesy Hortensie“, „Krvavý bratranec“, nebo „Doupata zvrhlosti“ a podobně. Není těžké si představit literární a myšlenkovou úroveň těch skvostů. Nejdůležitější byl vždy poslední řádek, oznamující pokračování příště, kterým končil příběh vždy v tom nejnapínavějším. Vybízel tak a zaručoval zakoupení následujícího čísla novin. Pro dnešního čtenáře jsou ty krvelačné příběhy ve své nadsázce naivní a nevinné, jejich popis drastických a romantických situací vzbuzuje u člověka současných životních zkušeností úsměv.
Doby novinových limonád, cajdáků a jiných románů na pokačování jsou pryč. Máme nové médium, které nám to dodává v živých obrázcích. Jenom televize Nova nám posílá do našich domácích bedniček až takových patnáct kousků denně. Po dvaceti i více minutách sledujeme americké policajty, vesmírné anabáze, ságy milionářských rodin a podobné pitomosti. Jsou dokonalejší, barevné, důmyslnější a většinou i krvavější, než to čtenivo našich babiček, jenom jejich myšlenková úroveň se od „Tajemství šíleného lékaře“ příliš neodpoutala. Za to jsou ty televizní seriály hrůzně realističtější. Chybí jim bohužel ta naivita, pro kterou můžou mít ty bývalé morzakory pro dnešního čtenáře jistý půvab.
Tak nevím...
Hrozím se myšlenky, zda naši vnukové se na dnešní seriály budou koukat s podobnými pocity s jakými my dnes čteme ty naivní, úsměv vzbuzující, braky našich babiček. Jestli ty dnešní televizní krváky a horory jim budou připadat nevinné a půvabné, jak asi bude muset proboha vypadat ten jejich svět?  

Pokračování příště

   další sloupky

 OHLASY NA ČLÁNEK

Vážený pane Menzele,
přečetla jsem si Vaše sloupky a dávám Vám za pravdu, že se lidé a umělci někdy míjejí.  
Sleduji Vaše filmy, mám je všechny ve své sbírce a ráda se na ně dívám, protože Váš pohled (potažmo svět pana Hrabala) je mi velmi blízký a vnitřně v něm potřebuji být.  
Přemýšlela jsem, po tom, co zemřel pan Svoboda a já jsem si začala číst na Internetu články o životech a pocitech žijících umělců, odkud se bere tolik úzkosti, strachu a poctitů beznaděje a myslím, si, že je to proto, že konzumní způsob života převážil ten citlivý duchovní pohled na svět (který máte Vy a mnozí jiní Vám podobní), a že jsou ti nadaní a talentovaní lidé nuceni se přizpůsobit stále klesajícímu požadavku na kvalitu a umělecké vyjádření, proto umělci trpí. 
Jsou pryč doby, kdy člověk si vystál frontu na dobrou knížku a pak ji jako svátost nesl domů. Dnes mohu číst cokoliv a ačkoliv jsem velký čtenář a divák (velmi vděčný), mám z mála literárních věcí opravdovou vnitřní radost. Dřív jsem si myslela, že vydám sbírku básní nebo povídek a nyní zase píšu do šuplíku, jako dřív, protože se bojím, že nejsem in a akční natolik, aby si mne čtenář stačil přečíst mezi dvěma zastávkami tramvaje. 
A asi nebudu jediná, kdo to pociťuje  jako stav úzkosti s vnitřního nenaplnění a pocitu marnosti a všednosti. 
Přeji Vám hodně zdraví a tvůrčích úspěchů
Irena Novotná, 26.2.2007   

foto z archívu Ondřeje Suchého

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 23. 02. 2007.