Sloupky Jiřího Menzela (19)

Rubrika: Literatura – Na pokračování

Ti, kteří se po listopadu vrhli do politického života z dobré víry prospět státu,
ti většinou odpadli nejdřív, nevydrželi bratrovražednou atmosféru politické arény.


Ve dnech, kdy píšu tento sloupek, zuří v politických kruzích bitvy, jaké tu snad dosud nikdy nebyly. Už se neperou mezi sebou jenom politické strany, už se mezi sebou perou samotní politici. Každý má svou vizi, každý trochu jinou, ale důležitost každé té jinakosti, byť dříve sebenepatrnější, vyrostla každému z nich do obrovských rozměrů. Ona „rechthaberei“ a „justy“ jsou v každém politikovi asi silnější, než obyčejný lidský rozum.
Je to paradox. Na jedné straně by měl demokratický systém zajišťovat, že se vlády ujmou ti z občanů, kteří jsou nejschopnější, nejrozumnější a nejprozíravější. Na druhé straně se ukazuje, že kvalita našich zastupitelů je více méně jen obrazem kvality celé populace. Vidíme tu lidi rozumné i blbouny, snaživce i lenochy, poctivce i pohůnky. Je tomu asi tak všude, ale na rozdíl od zemí s delší demokratickou tradicí jsou naši politici mladí, - myslím služebně.
Většina z nich se nikdy na politickou dráhu nepřipravovala. Učí se politickému umění za pochodu s větším, ale většinou s menším zdarem. A protože jsou politici taky jenom lidé, nádoby neřestí a lidských chyb, většinou se neubránili ješitnostem, závisti a obyčejné pýše. Zpychlí mocí, nenašli v sobě dost imunity proti sebestřednosti, a často i zpupnosti.
Stálo by za úvahu či za sociologickou studii, co který z našich zastupitelů v obou sněmovnách, v městských radách, stranických sekretariátech, prostě všude v politickém životě, byl dříve zač. Čím který z nich byl, a zda byl ve svém minulém povolání úspěšný a schopný. Ti, kteří se po listopadu vrhli do politického života z dobré víry prospět státu, ti většinou odpadli nejdřív, nevydrželi bratrovražednou atmosféru politické arény.
A tak tedy mezi našimi zákonodárci a správci státu je mnoho těch, kteří byli přivábeni do politiky vidinou nových možností své kariéry. Z toho taky pramení jejich netolerance a strach přiznat druhému pravdu, protože smířlivost se tu považuje za slabost, ztrátu prestiže a nebezpečí návratu zpátky do obyčejného života.

Tak nevím…

„Moudřejší ustoupí“, říkávaly naše babičky. Najdou se ale v příštích letech, v letech, které budou rozhodovat, jak a v co se budeme vyvíjet, najdou se mezi našimi papaláši nějací moudřejší? 

Je dobře, umíme-li dobře pozorovat a odhadnout tak v lidech - v jejich jednáních, gestech i mimice jejich skutečnou lidskou kvalitu.

Každý filmový producent, každý majitel kina vám potvrdí, že lidé chodí do biografu hlavně kvůli hercům. Ještě lépe - kvůli určitým hercům - tak řečeným hvězdám. Známá a oblíbená tvář skýtá obyčejnému divákovi aspoň minimální záruku, že to může stát za to koupit si lístek a jít na film bez rizika, že to bude zabitý večer.
Musí to být ovšem tvář zajímavá, charismatická, tvář člověka, na kterého se rádi díváte, se kterým se rádi do určité míry ztotožníte. Vzpomenete-li si třeba na pana Hrušínského, víte o čem mluvím. Dobrý herec, lépe řečeno člověk, kterého máme nějakým způsobem rádi, unese i jinak slabší film.
Určitě existuje vědní obor, který dokáže klasifikovat a ozřejmit důvody, pro které je tvář jednoho přitažlivější nežli tvář druhého. Nemusí to být vždy jen tím, co o nositeli té či oné tváře víme.
Znáte to sami, jak na ulici či v kavárně nebo kdekoli jinde, vaše zraky přitáhne neznámá osoba. Nemusí být ani hezká, ani nějak jinak nápadná. Je to jen člověk, ze kterého vyzařuje větší jistota a sebedůvěra než z těch ostatních kolem.
Jakkoliv se člověk během generací naučil předstírat, nosit společenské masky, nikdy se nemůže přetvařovat bez přestání a dáme-li si pozor, můžeme už z tváře, nebo lépe řečeno z tváření odhadnout, co je kdo zač.
O tom, kdo je z neznámých lidí zajímavý, říká nám naše intuice. Je dobře, umíme-li dobře pozorovat a odhadnout tak v lidech - v jejich jednáních, gestech i mimice jejich skutečnou lidskou kvalitu.
A protože špatnými filmy i televizními seriály je naše intuice poněkud zdegenerovaná, a člověk je náchylný více věřit tomu, co slyší, než tomu co vidí, (nemá dost trpělivosti, aby pečlivě pozoroval), je snadno a často uváděn v omyl herci, kteří se umí tvářit podle navyklých norem. Mám dobrý recept jak poznat špatného herce. Přestanu ho poslouchat a pozoruji jenom jeho tvář a její výraz. Bez toho, aby mne mátla jeho slova, nejlépe poznám strojenost a faleš.

Tak nevím…

Zmíněný recept se nehodí jen pro filmy. V poslední době ho často používám, když se dívám na naše politické hlavouny. Zkuste to taky. Budete se divit, jak se vám některé ty známé tváře znedůvěryhodní. 

Bláznivý je svět, ve kterém učitel, než aby učil, chce raději dělat sluhu.

Dostal jsem kdysi takovou zvláštní návštěvu, o které nevím, co si mám myslet. Navštívil mne bez ohlášení mladý muž. Na první pohled z dobré rodiny. Docela hezký, slušně oblečený, velmi příjemného vystupování a kultivovaného slovního projevu.
Chvilku trvalo, než se vyslovil o účelu své návštěvy. Po malých okolcích mi řekl, že si mne váží a že by mi rád sloužil jako osobní sluha. Trochu mi to vyrazilo dech. Mít svého komorníka nebývá v těchto zeměpisných polohách zvykem.
Zeptal jsem se ho, jestli mne taky hodlá ubytovat na hausbótu. Odpověděl, že Saturnina samozřejmě zná, ale že není Jirotkovou knihou motivován. Vystudoval pedagogickou fakultu, učitelování ho však nudí. Když hledal pro sebe jiné uplatnění, přišel na nápad, jak být v blízkosti někoho, kdo má zajímavý život, pracovat pro něj a při tom se taky trochu bavit.
Neřekl mi proč jeho volba padla právě na mne. Asi měl o mém životě trochu romantické představy. Vychrlil na mne, co všechno umí. Kolik jazyků, jaké práce v domácnosti, včetně žehlení košil, účetnictví, a taky samozřejmě řízení a údržbu auta. Dodal, že stejně jako Saturnin mi může dávat lekce v tenisu.
Řekl jsem mu, že jeho nabídka je sice zajímavá, ale že si jí bohužel nemohu dovolit. Odpověděl, že nemá přehnané finanční požadavky a že pro první měsíce na zkoušku může pracovat i zadarmo. Být komorníkem není chvilkový nápad, řekl mi, uvažuje o tom už delší čas, protože práce za katedrou s rozjívenými teenagery ho neuspokojuje.
Jeho nabídku jsem musel odmítnout a v jeho tváři bylo vidět upřímné zklamání. Odešel a hledá asi někoho jiného, pro koho by mohl pracovat a při tom se, jak řekl, taky trochu pobavil.

Tak nevím…

Byla to sice lákavá představa, mít někoho, kdo by za mně uklízel, chodil za mne na poštu a po jiných protivných úřadech, staral se mi o vůz a vyhazoval nepříjemné hosty. Ale bláznivý je svět, ve kterém učitel, než aby učil, chce raději dělat sluhu. 

Pokračování příště
 
  další sloupky

Foto © z archívu Ondřeje Suchého

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 16. 07. 2007.