Sloupky Jiřího Menzela (4)

Rubrika: Literatura – Na pokračování

Kdyby se všichni přiznali, že to dělají pro legraci, bylo by to docela fajn, ale nejhorší na těch parádách je, že se berou ukrutně vážně.

Pozvali mne do poroty nějaké soutěže Miss bůhvíco, to jest soutěže o titul královny krásy. Nechtělo se mi a tak jsem to odmítl. Ale přivedlo mne to k úvahám o smyslu takových soutěží vůbec. Je jich teď u nás dvanáct do tuctu.
Bývaly takové přehlídky hospodářských zvířat, chovných klisen, plemenných bejčků a podobně. Takové soutěže určitě nějaký smysl měly. Ale marně hledám důvod toho předvádění nohatých telátek v přepychových toaletách nebo i v plavkách. Je mi těch holek trochu líto, jak se musí všelijak pitvořit, natřásat, dělat dojem na porotu a pak prožít těch několik slastných okamžiků slávy, fotografické bleskobití a korunovace. Pro většinu z nich to ale taky znamená prožít zklamání, trochu tajných slziček a nostalgie pro zbytek života.
Pro pány porotce to bývá vzrušivější, ale stejně se většinou chovají jak blbci, zvláště když předstírají, že celý ten humbuk má nějaký smysl. Kdyby se přiznali, že to dělají pro legraci, bylo by to docela fajn, ale nejhorší na těch parádách je, že se berou ukrutně vážně.
A taky si myslím že to je pro ty holky něco velmi nedůstojného. Nikdo nemohl odhalit ubohost těch pseudopřehlídek lépe, než Miloš Forman ve filmu „Hoří má panenko“ a divím se, že se v tom filmu nikdo z těch současných i sebelesklejších „Miss“ nepoznává.
Rozumná holka se takovým podnikům vyhýbá, ale je celá řada těch, kterým každou chvilku bodne u srdce vědomí, že by neměly šanci. Nebyly jim vrozeny příslušné proporce, délka figury, či kvalita pleti, nebo mají moc dioptrií, a tak můžou mít díky té nespravedlnosti přírody zaděláno na celoživotní mindrák.

Tak nevím...

Poznal jsem chlapíka, který se někdy na sklonku šedesátých let stal „Ideálním mužem“ podle soutěže nějakého časopisu. Snad to byl jinak normální kluk, ale tohle ho zlomilo. Myslel si, že zůstane ideálním navždy a ztratil jakoukoli další životní ctižádost. Už nedostudoval, živí se všelijak a do konce života bude nosit v náprsní tašce ohmataný výstřižek z novin se svojí starou slávou.
Konec konců jsem rád, že mně tatínek dal k režírování a ne k poště.

Občas se setkávám s dotazem, proč dělám divadlo a jaký je to rozdíl pracovat pro film a pracovat pro divadlo. Odpovědět se dá na mnoho způsobů. Je rozdíl v technice, v nároku na čas i na síly, je podstatný rozdíl v honoráři, je rozdíl i ve velikosti té případné následné ostudy. Je totiž něco jiného, když se vám nepovede divadelní představení, a pak se bojíte vyjít na ulici jen v jednom městě, a něco jiného, když se vám nepovede film. To se pak musíte schovávat všude.
Ale ten nejdůležitější rozdíl je ve výsledku. Dá se říci, že divadlo vám konec konců dělá větší radost, protože v divadle nemůžete být odpovědný za výsledek sám. Ta hlavní a definitivní tíha leží na těch, kteří pak nastavují kůži každý večer na jevišti. Na hercích, kteří to představení s vámi dávali dohromady.
Je-li filmový režisér něco jako zedník, který se pokouší z vlastních cihliček sestavit artefakt, který by dával smysl, je režisér divadelní spíš něco jako zahradník, který zasadí, zalívá, ošetřuje a pak se dívá, co mu z toho vyroste. Každý z nás měl a prožil šťastné chvíle.
K těm mým nejhezčím (mimo ty, co jsem prožil s děvčaty) patří taková chvíle v divadle, kdy se dívám na reprisu svého představení, které mělo premiéru před časem, už není moje, je herců a vidím v něm něco živého, nového, něco, k čemu jsem možná pomohl připravit podmínky, ale za co já už nemůžu. Je to v rukou těch, co jsou právě na jevišti a já k nim pociťuji vděk.
To, co je na divadle hezké, je právě jeho živost a neopakovatelnost. Každé představení je nebo má být jiné, určené tím, kdo právě sedí v hledišti, v jaké formě, v jaké pohodě jsou herci. Večer je stvořen z pohody všech přítomných. Všech přítomných v hledišti i na jevišti. Když se to povede a rezonuje to na obou stranách, je to svátek.
Film je na rozdíl od divadla pořád stejný. Každé promítaní je sice taky trochu jiné, ale ta atmosféra představení je tvořena jen z části, jen publikem. A autor filmu se dívá na plátno, na stíny na něj vrhané a vidí jen stále stejné chyby. Chyby, kterých se dopustil z vlastní blbosti nebo v tom zběsilém spěchu při přípravách i v tom příšerném kvaltu při natáčení, chyby, které se na rozdíl od divadla už nemohou opravit, chyby, které vás pronásledují, mučí ve snu už první noc po jejich natočení, při prvním a každém dalším promítání, ve střižně, i potom později v hotové kopii, každá projekce, které jste povinni se zúčastnit, vám připomene, co jste měli udělat, ale neudělali, a čeho jste se dopustili, co jste zvorali a co si nemůžete odpustit. Trvá pak mnoho let, než jste schopni se dívat na vlastní film klidně jako na práci někoho cizího.

Tak nevím...

Není příliš mnoho radosti v mé práci, ale konec konců jsem rád, že mně tatínek dal k režírování a ne k poště.
Z některých řečí o Umění dostávám kopřivku.

Je to už dávno, co mne někdo oslovil titulem „Mistře“. To jsem měl za sebou svůj první film. Nejdřív jsem se za toho mistra zastyděl, pak jsem to vzal i trochu jako urážku. Nemám ponk - odpovídal jsem ve své mladické hlouposti. Později jsem si uvědomil, že je to titul vlastně velice čestný. Protože mistr, to je mistr truhlářský, mistr ševcovský, mistr kovářský, někdo, kdo je ve svém oboru mistrem, patří mu umouněná zástěra se stopami po řemesle, a začal jsem si toho oslovení vážit, protože mistr - to je nejvyšší hodnost řemeslníka.
Svého času jsem se promítl vysokou školou uměleckého směru jako pedagog. Adepti filmového i jiného umění (stejně jako já ve své nezralosti) většinou pohrdlivě pokrčí nos, kdykoli zaslechnou slovo řemeslo, zdá se jim v přímém protikladu ke slovu umění. (Myslím, že onen pejorativní nádech slova řemeslo přinesli ti, kteří právě nebyli schopni řemeslo ovládnout.) Zapomínají, že slovo umění je odvozeno od slova umět, a umět znamená ovládat řemeslo. Umění je, podle těchto mladých (ač jinak atheistů), cosi od boha, cosi daného shůry, cosi, co umělce odlišuje od davu těch přízemních, co osvobozuje od povinností (a co zároveň opravňuje umělce, aby se cítil jako něco lepšího, než ti ostatní.)
Zdá se mi, že právě ta pověra, že umělec má větší právo na nespolehlivost a nezodpovědnost, mladé lidi k umění přitahuje. Slovo řemeslník má pro ně bohužel význam pejorativní, slovo řemeslo jim prý trochu smrdí komercí. Myslím, že jim spíš vadí, že toto slovo je spojeno s určitou disciplínou, namáhavou, těžkou a často nevděčnou prací.
Ti opravdu velcí umělci, Shakespeare, Bach, Chaplin, ovládali především svoje řemeslo a museli být ve své době komerční. Kdyby nebyli komerční, nevěděli bychom o nich dnes.
Pozoruhodné je to, že jeden z tehdejších studentů, velmi nadaný, podotýkám, který se mnou polemizoval o právech umělce na sebevyjádření bez ohledu na diváka, natočil jako svou první samostatnou práci jeden z nejhorších distribučních kýčů, navíc neúspěšný i komerčně mimo jiné právě proto, že tím, že se cítil jako „svobodný“ umělec a řemeslem pohrdal.

Tak nevím...

Být komerční, mít úspěch u diváka, to není žádná hanba. Záleží na tom, čím se ten úspěch dosáhne. Některé prostředky k získání úspěchu opravdu můžou být hanebné - pro příklady se nemusí chodit daleko. Co mne se týká, dávám přednost řemeslu.
Z některých řečí o Umění dostávám kopřivku. 

Pokračování příště

   další sloupky

 OHLASY NA ČLÁNEK

Pan Menzel dokazuje, že mu to dobře myslí a navíc i to, co jde ven, má smysl. Je dobře, že PN otiskují jeho sloupky. Chci se P.T. čtenáře zeptat, zda někde neleží ladem jeho kniha Tak nevím... Rád bych si ji přečetl, čerpal z ní, měl ji na očích vedle Wericha, Lustiga a Ebena.
Mám rád všechny moudré lidi pohromadě. Knihovna spočívá v přítmí pokoje, a tak stačí sáhnout, a o krásný večer je postaráno. Pan Jiří Menzel...
Jeho poslední sloupek začíná úvahou o soutěžích Miss. Jak pravdivé! Taky se divím těm dívenkám, které se ve svých c. v. chlubí jednou vyšší školou jak druhou, množstvím jazykových dovedností a koníčků. Když ale otevřou smyslná ústa, pak člověk slyší věci... Nesleduji tyto pořady s vytrvalostí zasmušilého mládence, který se nechá zlákat masivní reklamou a nejsem povolaný hodnotit ani „Missí“ ani jiný pořad podobného ražení. Jakmile z umělé dívenky na pódiu vyjde první věta s dokonalým, (t.j. utahaným) pražským nebo jiným akcentem, odcházím.
Nevím jak vám, ale mně nedělá dobře jeden pořad. Nemluvím o obsahu, kvalitě či poučení. Ani jedno z toho nemá. Ale ten ohavný a urážející název: Česko hledá superstar!!! Co slovo, to perla. Snad nejnestravitelnější je "hledá". Česko-anglické rouby mi lezou dokonale krkem.
Řeknu to slovy mého kolegy: Dříve jsme lezli do pr... Rusům, a teď Západu! Všechny ty převzaté soutěže jsou pitvořením, musímetomíttaky, opisováním a napodobováním přihlouplých pořadů, do kterých se namontuje smích a tím se z pitomosti stane ještě větší. Někdo by řekl, že je lepší lézt do zadku Západu než Rusům. Pardon, řitní teplo Made in....(dosaď podle libosti) má stejnou kvalitu a koncentraci. Děkuji, n e c h c i...
Všimli jste si ukazováčku? Ten je tím prstem, který to všechno řídí a je v hlavní roli. Dámy a pánové, sledujte na Nově... a ukazováček to zdůrazní. Dámy a pánové, dovolte, abych přivítal .... (zařvat jméno).... a ukazováček opět zasahuje.
Jak je všechno krásně americké! V Rifkinově Evropském snu je vysvětlení. Všichni máte šanci vyhrát, stát na pódiu, zažít opojení, otevřít své nitro, aby vše bylo hodně dojemné, pro minutu slávy udělej vše. Co bude s tebou zítra není rozhodující, dnes se na tebe dívají ti, kteří zde nemohou stát, jsi jejich reprezentant a plníš jim jejich sen. Jak pomíjivé! A zatímco na pódiu poskakují ...náctiletí a zalykají se štěstím, někde na jiném místě tisíce anonymních zdravotních sester zachraňují za pár šupek životy. No, je to bláznivý svět, a my tomu všemu asistujeme. Pane Menzele, buďte dlouho zdráv.
Jan Maruška, 3.3.2007 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 03. 03. 2007.