VII. část seriálu
Ruská redakce Radia Praha – vysílání do zahraničí Český rozhlas 7 – uvádí od 5. listopadu 2006 novou rubriku „Moje Rusko“. Rusko z českého pohledu během více než půl století. Sovětský svaz a jeho oficiální ideologie a kultura a obyčejní lidé, ruský jazyk, kultura, umění - hodně Čechů chápalo, že to jsou dva odlišné světy. O tom, jak se křížily tyto dva světy v jeho vlastním životě, vypráví každou sobotu ONDŘEJ SUCHÝ, publicista, spisovatel a textař. Na webu http://www.radio.cz/ru budete také pravidelně nacházet obrázky a fotografie z archivu Ondřeje Suchého, v pořadu pak zaznějí písničky z jeho soukromé fonotéky. Těší nás, že se s tímto naším dlouhodobým seriálem budou mít možnost setkávat v ruské i české verzi také čtenáři Pozitivních novin! Elena Jaroševská vedoucí ruské redakce Radio Praha, Český rozhlas-7, vysílání do zahraničí |
13. Dobrý den, vážení a milí! Dnes, po delší přestávce, bych se rád opět zase jednou vrátil ke svému milovanému „klaunu z Jerevanu“, kamarádovi Leonidu Jengibarovi. Připomínat, že byl v šedesátých letech u nás obdivován a milován, a to doslova - že po něm v Praze zbyla dcera Barborka – by bylo zbytečné. Vrátím se však znovu k obdivu a vzájemným sympatiím, které panovaly mezi Leonidem a naším „zlatým slavíkem“ Karlem Gottem. Když jsem v roce 1970 sbíral do ankety časopisu Mladý svět „Co pro vás znamená Leonid Jengibarov“ názory našich významných umělců, počínaje mimem Ladislavem Fialkou, zpěvákem Waldemarem Matuškou a konče herci Miroslavem Horníčkem či Karlem Högerem, nemohl jsem samozřejmě opominout Karla Gotta! Tehdy mi odpověděl: „Strašně bych si přál udělat jednou show, ve které by vystupovali pouze dva lidé – Leonid Jengibarov a já!“ Podobně, jako se to nepodařilo mému bratrovi v Semaforu, nepodařilo se uskutečnit toto přání ani Karlu Gottovi. A jak známo – už se také nepodaří… Podobně jako jsem hovořil s Karlem Gottem o Leonidovi, povídal jsem si kdysi v Moskvě s Leonidem o Karlu Gottovi. Se smíchem mi vyprávěl, ba co víc – i přímo předváděl v jakési soukromé pantomimické etudě – jak při jedné své návštěvě Československa trávil jedno dopoledne v hotelovém baru na Václavském náměstí s kamarády Karlem Gottem a textařem Jiřím Štaidlem. Když prý rozjaření vyšli před hotel, v tu ránu vystřízlivěl a začal se zoufale krýt za zády nic nechápajících kamarádů. Zpoza úkrytu pak napjatě pozoroval špalír ruských turistů, kteří mířili do Muzea dělnického revolučního hnutí. „Já totiž měl být mezi nimi!“ pointoval celou tuhle historku. „Měl bys vidět, jakou si pak z toho mého podivného chování dělali Karel s Jirkou legraci!“ Musel jsem dusit smích, když mi tenkrát na opuštěné noční moskevské ulici předváděl Leonid celou tu unavenou pochodující skupinku turistů, včetně všech výrazů jejich tváří. Rušení nočního klidu se netrpělo tam, stejně jako u nás. „A to si představ,“ dopověděl mi ještě poťouchle, „že toho dne všechny čekala ještě exkurze do Muzea Klementa Gottwalda!“
Dnes už vám o Leonidovi víc povídat nebudu, další vzpomínky si schovám zase až na někdy jindy. Spíš využiji toho, že jsem se tentokrát znovu vrátil i ke Karlu Gottovi, který – pokud vím - se těší v Rusku až do dnešních dnů tak velké pozornosti fanoušků, či spíše fanynek. Vybral jsem pro vás v jeho podání ruskou lidovou píseň Ja vstretil vas. Vyšla na albu s názvem Mezi Vltavou, Donem a Dunajem, v roce 1973, tedy rok po nečekaného odchodu Leonida Jengibarova z našeho světa. Za týden se těším opět na shledanou! |
14.
V době, kdy u nás jeden nedlouhý čas vysílala svůj program moskevská televize, jsem viděl loutkovou revui přenášenou z divadla Sergeje Obrazcova. Vzpomínám, jak mě tam nejvíc bavila loutka obtloustlého konferenciéra, který po každém čísle programu přicházel k mikrofonu a brumlal si pro sebe: „Prekrásno, prekrásno…“ Už tomu bude přibližně sedmnáct let a dodnes si tuto figurku vybavuji v paměti. Dneska mi ještě navíc celý tento zážitek evokuje mnohaletou loutkářskou činnost našeho tatínka Jaroslava Suchého, v jehož loutkovém divadélku jsme si vyzkoušeli své první „tvůrčí“ krůčky i my s bratrem Jiřím. Sourozenec byl koncem 40.let u zrodu tatínkova divadélka, já pak „vypomáhal“ jako malý kluk v letech padesátých na loutkové scéně Parku kultury a oddechu, za což jsem byl vždy „honorován“ papírovou korunou! Vybavuje se mi při téhle vzpomínce i tvář a loutky Sergeje Obrazcova z fotografií v časopise Loutkář, který otec tehdy odebíral. A teprve teď si pojednou uvědomuji, co společného měli ti dva, aniž by se kdy setkali.
Sergej Obrazcov byl velkým přítelem a obdivovatelem duchovního otce známých loutek Spejbla a Hurvínka prof. Josefa Skupy. A Josef Skupa pro změnu kdysi nabízel našemu tatínkovi místo ve svém divadle. Tatínek byl ovšem zvláštní – v jeho putovním divadélku Modrá trojka, které se později jmenovalo Modrá scénka a Kukátko, se vystřídala řada spolupracovníků, až mu nakonec zůstala jediná trpělivá partnerka, s níž divadélko hrál do roku 1988. Tehdy už mu bylo 85 let a odešel na zasloužený odpočinek. Další podobnost v práci Sergeje Obrazcova a v tatínkových loutkářských nápadech jsou loutky voděné zespodu. V době, kdy k nám Obrazcov poprvé přivezl loutky zvané javajky, hrál náš tatínek s podobnými vlastními táhlovými loutkami, které během let vylepšoval tak, že byly schopné dělat nejrůznější překvapivé úkony. Hadičkami do uší, úst i rukou, do nichž účelově vstřikoval vodu anebo vpouštěl cigaretový kouř, dosahoval neuvěřitelně komických účinků, které se dětem pochopitelně moc líbily. Podobně jako Sergej Obrazcov, který se dožil vysokého věku, dožil se ho i náš otec; bylo mu přes 92 let, když zemřel, a Obrazcov, jak se nyní s překvapením dovídám, se dožil 91 let. Nu a konečně je tu ještě poslední podobnost čistě náhodná: Nevím čím končil svou uměleckou dráhu Sergej Obrazcov, ale jak už jsem uvedl v úvodu, v televizi jsem viděl loutkovou revui kterou uvádělo jeho divadlo. A představte si, že loutková revue byl žánr, u něhož se zjednodušenými, plošnými loutkami končil svou loutkářskou pouť ve svém miniaturním divadélku i náš tatínek.
Zmínil jsem se tu dnes o Spejblovi a Hurvínkovi a také opět o svém sourozenci Jiřím. A tak vám na rozloučenou pustím písničku Ach, ta láska nebeská, kterou kdysi bratr napsal s Jiřím Šlitrem a kterou před časem nově nazpíval Spejbl s Hurvínkem a jeho kamarádkou Máničkou. |