Ondřej Suchý: Nenápadný osud nápadné Růženy Šlemrové

Rubrika: Publicistika – J+O Suchý

Když se náš malý psíček, žravý pražský krysařík jménem Lupino, dožaduje své potravy v nepravý čas, oboříme se na něj, já nebo moje žena, kárající větou: „Dyndera, on loudí ?!!“ Větou, kterou pronášela Růžena Šlemrová v roli paní Dynderové na adresu svého ušlápnutého manžela (jímž byl Stanislav Neumann) ve filmu Hostinec U kamenného stolu. Pokaždé se mi s touto větou vybaví ona herečka ve své typické póze, v jaké ji mám před očima z desítek filmů dalších – ať už jako paní Šmalfus z Mužů v ofsajdu, paní Muknšnáblovou z Otce Kondelíka a ženicha Vejvary anebo třeba paní Kahounovou z Valentina Dobrotivého.

Intrikánka z lepší společnosti
Myslím, že nejsem sám, komu se Růžena Šlemrová nesmazatelně vryla do paměti coby dáma „z lepší společnosti“, matinka, která se za každou cenu snaží buď zabránit sňatku anebo naopak udat svou obvykle neskonale pitomou a rozmazlenou dcerušku, případně synáčka. Přiznám se, že velikost jejího komediálního herectví jsem si vlastně nikdy neuvědomoval, teprve až když ji Zdeněk Svěrák – tuším že v televizních Úsměvech – označil za svou nejmilejší komičku, začal jsem se o ni zajímat víc. Hledal jsem všude možně, kde bych se dočetl něco víc o jejím životě ovšem výsledky mého hledání byly velmi hubené. Uvědomil jsem si časem, že na to, jaký vlastně prožila šťastný herecký osud (od svých 23 let do své šedesátky hrála nepřetržitě nepřetržitě na významné pražské scéně a měla možnost vytvořit velké množství, byť i menších, filmových rolí), se o jejím životě lze dočíst velice málo.

Soukromí uzavřené veřejnosti
Ona sama jako by se ve své době nikdy nesnažila pomáhat své popularitě jinak, než kvalitou výsledků své herecké práce, kterou odváděla v životě víc divadlu než filmu. Tak, jak byla i v sebemenších filmových rolích na plátně vždy dominantní, pravým opakem byla nejspíš v soukromém životě. Neviděl jsem s ní žádný rozhovor, informace slovníkových a encyklopedických hesel jsou pak tak strohé, že těžko z nich vyčíst víc, než to nejpodstatnější:
Narodila se v roce 1886 v Plzni jako dcera historika Bedřicha Macha, po maturitě studovala soukromě herectví u Otylie Sklenářové-Malé a v roce 1909 se stala členkou Městského divadla na Vinohradech, kde s dvouletou poválečnou pauzou působila až do roku 1948, kdy odcházela do důchodu jako zasloužilá členka Městských divadel pražských. Tehdy ji z divadelní činnosti vyřadila vážná choroba. Zemřela v roce 1962.
Ve filmech se začala objevovat od roku 1914 (před příchodem zvuku hrála v devíti němých filmech), ve zvukových filmech od roku 1930 do roku 1945 vytvořila třiašedesát, převážně komických rolí. Po válce, na konci své herecké dráhy stihla do roku 1955 vytvořit ještě jedenáct filmových rolí, včetně té zřejmě nejznámější – nezapomenutelné paní Dynderové v Hostinci U kamenného stolu (1948). Ale je mezi nimi například Dovolená s Andělem (1952) s Jaroslavem Marvanem nebo s Vlastou Burianem Muž v povětří (1955).

Staré řádky nově čtené
Z obsáhlého článku V. A. Marka v časopise Kinorevue (8. 3. 1939), v němž autor Šlemrovou opěvuje víc jako dramatickou umělkyni divadelní než filmovou (natož pak komičku), jsem se o jejím „uzavřeném soukromí“ dočetl pouze, že byla herečkou „se zálibou v osvěžující samotě uprostřed hor a letních vod, s každoročními prázdninami ve Sliači a hezkým domovem na Vinohradech“.
U tohoto článku se s dovolením ještě pozastavím, abych vám v krátkém úryvku ukázal, jak čtivé jsou některé informace s časovým odstupem několika desítek let.
Chcete vědět, co se o herectví Růženy Šlemrové psalo, když byla na vrcholu své kariéry? Prosím:

„Film, který ji zapsal do svého ‚cechu‘ už v roce 1914, žel, dosud nekonservoval na celuloidový pás nejústřednější umění Růženy Šlemrové, vzácně duchovní, zvnitřnělé, nejživelnější. Je to kvas, utajovaný za maskou poplatnosti společenskému řádu a úsměvné bezvadnosti, v svém projevení pak tolik vrcholný a dokonalý co do drobnokresby civilní démoničnosti, ženské zpupnosti a úskočnosti, urážející zhrdavosti, štvavé i nařizující hysterie, nepadělaného divošského cynismu a celé té hrůzné škály sveřepých hnutí přes pobloudilý pud mateřství až k roztrpčenosti a tiché odevzdanosti milostně příliš draze poučené ženy.“

Na rozdíl od stylu, jakým kdysi autor napsal celý obsáhlý portrét Růženy Šlemrové, ukazuje se nám dnes konkrétně komediální herectví této herečky ve své nadsázce a grotesknosti pozoruhodně moderní a nadčasové, což si divák může připomenout zejména v často opakovaných filmech s Vlastou Burianem: hrála Antonovu ženu v Antonu Špelci, ostrostřelci (1932), či nezapomenutelnou manželku pana prezidiálního v Katakombách (1940), ale také třeba statkářovu žena v Přednostovi stanice (1941).
Její dávné komediální herectví je stále živé a současné, přestože od jejího odchodu z tohoto světa uplynulo už bezmála padesát let…

(Z knihy Tajemství filmových hvězd, vyd. nakladatelství Modrý stůl) 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 02. 09. 2010.