Šetři s dechem!

Rubrika: Literatura – Zbývá dodat...

Tu neděli se náš dětský pěvecký sbor sešel před karlínským nahrávacím studiem hned po obědě. Úkol byl jasný. Nazpívat asi deset rozhlasových písniček pro děti. První písnička byla sborová, a nedalo nám ani moc práce ji nazpívat, jak se říká, ku prospěchu všech zúčastněných.
Problém nastal před další písničkou, která v první části vyžadovala dětského sólového zpěváka. Pár dětí ze sboru, které se již jako sólisté osvědčily, bohužel onemocnělo nebo se z nějakého důvodu nedostavilo, a tak došlo i na mne.
Byla jsem vždycky jen jednou ze sboru, s pocitem, že jsem schovaná, a tudíž jsem zpívala vždycky jistě a bez trémy. Zpívala jsem ráda a v pohodě. Ale teď tomu mělo být jinak.
Sbormistr na mne ukázal a řekl, ať to zkusím. Pár kroků kupředu, pusou skoro líbnout mikrofon na tyči, režisér pokynul, rozsvítilo se červené světlo. Za mnou to ztichlo, ale cítila jsem přítomnost všech. Sbormistr máchl pravou rukou a začala znít předehra.
Nadechla jsem se, ale v okamžik, kdy jsem měla zazpívat první slabiku, ze mne nevyšel ani hlásek. Jen jsem tam stála, pusu otevřenou, čelo orosené, a červená až za ušima.
„Stop, znova“, ozvalo se z režie. Tak tedy nanovo.
Sbormistr mi stačil ještě pošeptat, ať šetřím s dechem, protože celou písničku je třeba zpívat na jeden nádech. Na přemýšlení moc času nebylo, už se zase objevila rudá záře a ozvaly se první tóny předehry. Zhluboka jsem se nadechla a začala zpívat.
Lidi, už jste si někdy zkoušeli říci na jeden nádech, ale pěkně pomalu, pomaličku text:

Máky, máky, makovičky,
mají zlaté hlavičky,
zastavte se tak,
dejte, dejte mák.
Už vás slyším, že je to docela snadné. Souhlasím. Ale teď si představte, že geniální autor hudby se vyžíval v takových těch hudebních kudrlinkách, kdy se zpívá:
Máky, máky, ma-a-ko-o-vičky, mají zlaté hla-a-a-a- vičky, zastavte se ta-ak, dejte, dejte mák.  
A zkuste to zpívat legato, táhle, pomalu, bez možnosti nádechu.
Celá brunátná v obličeji jsem cítila, že pro změnu začínám modrat. Žíly na krku mi naběhly, zoufale jsem ve svém nitru hledala poslední rezervičky vzduchu, abych vydržela až na „dejte, dejte mák“. Bezmocně jsem koulela očima a lapala po vzduchových molekulách ukrytých snad až v palcích u nohy. Myslela jsem si, že se udusím. Konečně jsem se dostala až k „máku“. Ufff…. Hluboký nádech a honem naplnit vzduchovou nádrž k dalšímu přežití.
Z režie se ozvalo: „Dobrý, ale zkusíme to ještě jednou, kvůli synchronizaci zvuku, měli jsme tam nějakou ozvěnu v orchestru.“
Sbormistr zvedl ruku – a teprve nyní na mne pořádně upřel svůj zrak. V odlesku jeho brýlí jsem se viděla -zděšené zpocené stvoření, s červenými flekatými tvářemi, očima navrch hlavy, pořád ještě lapající po dechu. Sbormistr se na mne díval dlouho. Jako když přemýšlí, jestli má zuřit, nadávat nebo se začít smát. Nakonec se slitoval a propustil mne zpátky do řad sboristů.
Místo mne pak písničku nazpívala copatá Eva, jedna ze zkušených sólistek. Objevila se v tu chvíli jako zázrakem (že by ji seslalo samo nebe?) ve studiu s úsměvem a výmluvou, že jde pozdě, nicméně přece. 
A já měla navždy od sólových výstupů pokoj.
 
Abych nezapomněla. Eva prohlásila, že když jí nebudou v písničce povoleny aspoň dva nádechy, tak ať si to autor zpívá sám. A tak byly povoleny dva nádechy, Eva se neudusila, já jí záviděla její odvahu a písnička se pak nějaký čas linula z rozhlasových přijímačů. Ani na mně to nenechalo nějaké viditelné trvalé následky, jenom od té doby nemám ráda mák.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 21. 02. 2007.