Jitka Dolejšová: Kamarád do autobusu

Rubrika: Literatura – Povídky

Z práce do hospody, z hospody domů, tak zněla lákavá domluva na dnešní odpoledne a večer. Byli čtyři kamarádi, které spojovalo jak zaměstnání ve stejném podniku, tak i blízkost jejich domovů.
Posezení v hospůdce se trochu protáhlo a vlak, kterým obvykle jezdili z centra Prahy na periférii, jim ujel. Na další spoj by museli čekat dvě hodiny, a tak se rozhodli, že využijí komfortu městské hromadné dopravy. Autobus, který přijel na zastávku, však nabízel jen pár míst k stání, a to ještě na schodech. Nějak se tam přece jen vmáčkli. Lépe řečeno nejprve se tam nacpal Láďa – se svou prostorově výraznou postavou dosáhl kýžené mety za přední čtyřsedačkou. Pepovi se díky koridoru, vytvořeném Láďou, podařilo dostat se až nad schody, k tyči, kde byl strojek k označování jízdenek. Měl ho sice vražený v oblasti solar plexu, ale získal tím stabilní polohu. Oba zbývající kolegové byli napresováni mezi schody, dveřmi a mládencem s batohem na zádech.
„Pepo, cvakni mi to,“ podávali mu níže umístění kolegové své jízdenky. Po delší námaze se to podařilo.
„Hele, Pepíku, mně taky,“ napřahoval svou chlupatou opálenou pravici přes dvě starší dámy Láďa. Pepa poslechl, ale tu ho napadlo, že vlastně on sám má v kapse pouze jednu označenou jízdenku z minulého týdne. Nenápadně oba lístky vyměnil a Láďovi s úsměvem podal neplatnou jízdenku.
Dojeli na kraj sídliště. Dost lidí vystoupilo a v autobuse se začalo lépe dýchat. Malý nenápadný brýlatý mužíček, který přistoupil, vytáhl odznak:
„Kontrola jízdenek, prosím…“ Pomalu postupoval. Když došel až k Láďovi, ten mu s klidem podal svůj lístek.
„Pane, tahle jízdenka ale není platná.“
„ Jak, není platná? Vždyť jsem si ji před chvílí označoval. Tedy ne já, ale kolega.“
„To by mohl říct každý,“ nedal se revizor, „máte platnou jízdenku? Nemáte.“
Láďa se dovolával svědectví Pepy, ale ten tvrdě prohlásil:
„Žádnou jízdenku jsem tomu pánovi neoznačoval. Vždyť ho ani neznám“
Láďa protestoval: „Co blbneš, vole?“
Pepa se nedal: „Pane, neobtěžujte mne a přestaňte mi tykat“.
A druzí dva kolegové se přidali:
„My toho pána známe od vidění, on to takhle dělá pravidelně. Cvakne si v hospodě a pak si myslí, že si cvaknul jízdenku. Ať na vás dejchne…“
Revizor o alkoholový fouk nestál, zato stál o nemilosrdné udělení pokuty.
Láďa se ještě chvíli snažil oponovat, ale nakonec vytáhl z peněženky pětistovku a smutně ji podal revizorovi. Ten se tvářil nadmíru spokojeně.
Konečná, všichni vystupují. Láďa soptí a funí, ostatní se baví a chechtají.
Pepa furiantsky sáhl pro peněženku, vyndal pět stovek a podal je Láďovi:
„Tak už se nezlob, člověče. Rád ti to pětikilo dám. Za tu srandu mi to stálo….“
Láďa se křivě usmál a peníze si vzal. V duchu si však slíbil, že Pepovi žertík brzy oplatí.
Jen se těš, kamaráde….

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 23. 07. 2011.