Jitka Dolejšová: Aptek = Artěk
Rubrika: Publicistika – Komentáře
A kák ty tam papásla, zeptala se mě pak po prázdninách naše ruštinářka. Óčeň plócho, odpověděla jsem stroze, protože se mi nechtělo rozebírat, že jídlo bylo opravdu mizerné. Ale aspoň jsem zhubla tři kila a cítila se skvěle. Ale to naší ruštinářce vyprávět nebudu ani česky, natož rusky. |
OHLASY NA ČLÁNEK |
1 / Ondřej Suchý, 2.3.2007 Někdo chce po létech vzpomínat jen na to pěkné, co v dětství či mládí prožil a snaží se proto vše nepěkné z paměti pokud možno vytěsnit. Mohl bych ze svých cest po někdejší SSSR vylovit v paměti řadu nepěkných až otřesných osobních zážitků. Dokonce mě teď napadlo, že uvedu několik příkladů, ale hned jsem se zarazil. Ne, nechci si vybavovat se všemi detaily horké chvilky, které mě tam potkaly. Navíc tím, že bych je přednesl dnes veřejnosti, byť asi též s pokusem o vtipný nadhled, připadal bych si, že naplňuji rčení, které se u nás v době svobody slova objevilo: „Je to jako kopat do mrtvýho“. Doufám, že se paní Dolejšové příliš nedotknu, vyjádřím-li svůj názor na její vzpomínkový článek o pobytu v Artěku. Mně se nelíbí. Nepochybuji o tom, že příběh čtrnáctileté Jitky a její tehdejší pocity jsou pravdivé, kladu si však otázku, proč ho paní Dolejšová psala zrovna do Pozitivních novin. Jediné pozitivní, co v něm zaznělo (anebo co jsem alespoň při běžném přečtení zaznamenal) je, že v okolí Artěku byla krásná krajina (do které však děti nesměly) a dobrá byla zmrzlina, („sovětskoje moroženoje“, mimochodem dnes stejně výtečné „ruskoje“). Vzhledem k tomu, že v Pozitivních novinách publikuji na pokračování seriál Moje Rusko, pocítil jsem povinnost na článek Aptek = Artěk zareagovat a vyjádřit své zklamání z tohoto přípěvku. Psát o mizerii v někdejším sovětském imperiu mi připadá opravdu zbytečné – všichni o něm přece dávno víme své. No, nic. Omluvte moji otevřenost, paní Dolejšová! Ondřej Suchý |
2 / Josef Vondryska, 2.3.2007 |
3 / Vladislav Neužil, 3.3.2007 |
4 / Eva Střížovská, 3.3.2007 |
5 / Antonín Siuda, 3.3.2007 Milá paní Dolejšová, s potěchou jsem si přečetl vaše povídání o tom Artěku. Pan Suchý vás někde citiruje, že ve vašem psaní není nic pozitivního. Nevím, co by potřeboval, aby mohl on sám vaše psaní pozitivním nazvat, ale mně docela stačí, že píšete pravdu a dokážete ji, jakkoli byla místy docela nepříjemná, zlehčit pohledem zdravě kritické puberťačky. V těch časech - a nejen v SSSR, ale asi ve všech zemích, "kde se pod dohledem rudě osvícených kráčelo ke šťastným zítřkům", musela být i dovolená spojená s rozličnou drezúrou kolektivem nebo vybranými organizátory (však znáte české svazácké a rekreační filmy z padesátých let).Mně už dávno ten Artěk uvíznul v paměti, neboť všestranně způsobilá spolužačka tam pobyla a potom jezdila s jakousi agitkou, kde naučeně líčila, jaké to tam bylo úžasné. Určitě, paní Dolejšová, znáte některé účastníky odborářských a svazáckých zájezdů z těch dob, k sovětskému moři. Ti upřímní vám potvrdí, že ani ti dospělí nebyli na tom moc lépe než ti výrostci. Příčinou byla tamní nízká životní kultura ( těžko srovnatelná i s tou naší ), zkostnatělá byrokracie a taky přetrvávající ambice sovětského státu štrajchovat každého, kdo se mu namanul svou červánkovou ideologií. Ještě bych chtěl připomenout, že Artěk byl celý ku památce jakéhosi Pavlíka Morozova (jezdilo se i do místa rodiště a tragického konce toho kluka a stály tam a jinde jeho pomníky). Byl to klacek, který skrze děravý strop vyslechl a milici udal svou rodinu. Což ji stálo život. Jeden z jeho strýců jej za tu podlost vzal přes hlavu (a nezletilý sovětský hrdina byl na světě.) K podobných sovětským stalinským rekvizitám patří i "Timur a jevo kamanda". Mimochodem znáte ten podařený vtip jak Timur a parťáci brali babce z plotu ty bombarďáky? Tak někdy vám ho dopovím. PS. Vaše psaní, je poučné, potřebně a čerstvě úsměvné, vinšuji k podařenému dílku! Antonín Siuda |
6 / Zdeněk Rich, 4.3.2007 Článek paní Jitky Dolejšové mi připomněl vyprávění mého spolužáka z večerní průmyslovky, který byl, stejně jako jeho snoubenka, zaměstnancem technického oddělení jistého, nepříliš populárního ministerstva. Navzdory svému zaměstnání, nebyl v žádném případě „práskač“ a musím přiznat, že od nás, ostatních studentů, vzhledem k svému povolání dosti vytrpěl. Já jsem ho doučoval matematiku a mechaniku, předměty, které byly jeho slabou stránkou a v rámci výuky jsem ho také pěkně „politicky“ vzdělával. Když se na ministerstvu roznesla zpráva, že dva z jejich zaměstnanců hodlají vstoupit do manželství, byla jim, jako jakýsi, jak se později ukázalo ne příliš hodnotný svatební dar, zprostředkována svatební cesta do věhlasného tábor mládeže na Krymu. Tedy jak jsem napsal, zprostředkována, zaplatit si jí museli sami. A jaká to byla výtečná svatební cesta. On sdílel pokoj s několika jinými muži, jeho žena zase bydlela v oddělení pro ženy. Přes den se pořádaly různé radovánky, ne nepodobné tomu, na co vzpomíná Jitka Dolejšová. Ovšem večer, večer si to vynahradili. V parku se totiž konala každého večera hodina „romantiky“, molodci na garmošky zagráli a mládež se bujně veselila. Potom ovšem zazvonil zvonec a pohádky, promiňte „romantiky“ byl konec. Také nám vyprávěl, že tam byli mladí lidé z USA, mezi nimi i několik černých Američanů a že byl přítomen veřejné diskusi, kdy názory i těch černých Američanů se značně lišily od toho, co chtěli uvědomělí komsomolci slyšet a diskuse byla velice rázně a rezolutně ukončena. No spolužák se vrátil a jeho názory, do značné míry již nahlodané mojí „instruktáží“, doznaly další úhony. Byla to však ta poslední, opravdu tragická událost, která ho potom patrně dokonale zbavila jeho někdejšího stranického uvědomění. Po delší dobu se snažili mladí manželé mít rodinu, a když se konečně jeho manželce podařilo přijít do jiného stavu, bylo její těhotenství dosti obtížné. Krize nastala právě v den, kdy spřátelené armády, v čele s hrdinnou Rudou armádou přispěchaly do naší vlasti, aby nám poskytly bratrskou pomoc. Žena potřebovala rychlý převoz do nemocnice, aby se tam pokusili plod zachránit. Díky omezení nočního provozu, který na Prahu okupační vojska uvalila, nemohla sanitka převézt pacientku do nemocnice a ta dítě doma potratila. Je nutno ocenit to, že v České republice existují lidé, jako je paní Jitka Dolejšová, kteří nejsou ochotni zapomenout na poměrně nedávnou minulost a připomenout jí dnešní mladé generaci. I když její článek není v žádném případě bez humoru, vykresluje zcela přesně jednu kostičku v neblahé mozaice systému, na který by mnozí z dnešních politiků rádi zapomněli a vesele se bratří se zprofanovanou KSČM. Zdeněk Rich |
7 / Jiří Vlastník, 5.3.2007 |
8 / P.J.Buvala, 6.3.2007 Vám, poděkování za článek, Vám; paní Dolejšová!! Jsem rád, že jste napsala, co jste napsala a jak jste to napsala!! Děkuji pěkně. Všichni jsme rostli v nějaké době; nelze jí vypustit. Byla tu a vzpomínky na ní zůstanou. Já, coby syn buržoazního elementa, krčmáře vesnického, jsem byl i s mámou připraven na vyhnanství do Irkutské oblasti. Ještě že s.Gottwald zaklepal bačkorami, táta se vrátil z PTP a já mohu psát do Pozitivních novin. Buďme pozitivní, nezapomeňme však na prožitky. Informujme své potomky. Toť můj názor. P.J.Buvala |
9/ Dalibor Pták, 30.4.2007 |
10/ Karel Bůna, 26.10.2007 píši raději Vám přímo, než do těch ohlasů k Vašemu článku v PN. Je to vůbec možné, jak někdo reaguje? Kolik ještě existuje lidské tuposti? Někde chybí jen to označení Vás za třídního nepřítele. A přitom o nic nejde, snažila jste vše napsat jako vzpomínky čtrnáctileté Středoevropanky na nepochopitelné a nám všem zatajované, a tím neznámé poměry! Přece ve všem se nám stále nalhávalo, že oni jsou pro nás vzorem. Udělal jste záslužnou věc, že „zábavnou" formou jste připomněla lidem vše dnes tak rychle zapomínané. A za to Vám děkuji. |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 01. 03. 2007.
Bc. Jitka Dolejšová
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
Ivo Šmoldas | |
Rudolf Křesťan | |
Jiří Menzel | |
Josef Fousek | |
Milan Markovič | |
PhDr. Ing. Zdeněk Hajný | |
Blanka Kubešová | |
Jiří Suchý |