Úvaha o mluvě

“Se španělskýma rytmama jděte do prdele!”, ozvalo se ze zákulisí divadla Semafor jako odezva na návrh Suchého se Šlitrem zazpívat písničku, za kterou je někde málem ukamenovali.
Divadélko zabouřilo smíchem a nadšeným potleskem. Reakce obecenstva na sprosté, leč v hovorové mluvě často užívané slovíčko, se dala očekávat. V té době se totiž jak na prknech, která znamenají svět, tak ve filmech, sprostá slova zřídka používala. Herci tu a tam sice choulostivé slůvko spontánně utrousili, zejména pak na silvestrovských pořadech nebo estrádách, ale všeobecně řečeno, nejednalo se o pravidelný jev. Alespoň ne v době mého mládí, tedy v šedesátých létech.

Nejsem v žádném případě pruďas. I když sex považuji za mírně nehygienickou záležitost, nikdy jsem se mu nevyhýbal. Bez mučení se přiznám, že jsem ho před mnoha lety, kdy jsem ještě nebyl penzista, i urputně vyhledával. Dokonce i dnes, přesto že důchodce jsem, mě tu a tam sužují erotické sny. Bez rozpaků se přiznám, že když se majznu kladivem do palce nebo uklouznu na zledovatělém chodníku a před zraky chodců se na něm rozplácnu jako přejetá žába, vychrlím ze sebe patřičnou dávku českých jadrných nadávek. To je ale zřídka, protože v Austrálii zase moc často tak zledovatělé chodníky nejsou a kladívko do pazourů taky vezmu jen jednou za uherskej rok. A musím rychle dodat, že jsem ke klení zkrátka nebyl vychován. Doma se prostě sprostě nemluvilo. Maminku jsem nikdy neslyšel říci třeba i to nejjemnější sprosté slůvko a tatínka jenom neobyčejně zřídka. I když musím říci, že k maminčině hrůze jednou zlostně vykřiknul: “Kurva mizerná”, když chtěl paličkou zamordovat vánočního kapra, který mu však vyklouzl a chudák tatínek si přerazil ruku. V tomto případě to byla samozřejmě omluvitelná slovní úleva, která jistě pomohla tatínkovi překonat nemalou bolest. A tak říkám, to už muselo být, abych vulgarity slyšel doma.

Těm jsem se později naučil až ve škole. Ne, že by to byli učitelé, kteří nám vštěpovali lásku k jadrné mateřštině. O to se spíše postarali otrlejší, většinou starší žáci, kteří nás, neviňátka, připravili pro život. Naučili nás totiž nejenom kouřit, ale také úžasnou škálu sprostých slov, kterými, jak dobře víme, čeština oplývá.
Můj učitel byl Jenda Krupička, který sice rok za rokem ze všeho propadal a ve čtrnácti letech se mnou chodil do třetí třídy, ale zato díky tatínkovi, který byl kočí, ve sprosťárnách tak vynikal, že kdyby se to známkovalo, byl by už dávno po maturitě. Tímto chci zdůraznit, že jsem byl již od mládí díky starším kamarádům do života jaksepatří připraven.
Kamarádům jsem nesmírně vděčen, protože kdyby záleželo jenom na výchově rodičů, asi bych se se životem těžce potýkal. Hlavně bych byl připraven o umělecký zážitek současných filmů, ať již českých, či jiných, kde se vulgarita očividně stala nerozlučnou součástí dialogů, kterým bych bez řádné průpravy nerozuměl.

Je jasné, že se od dob Semaforu ledacos markantně změnilo. Jsme svědky velikého pokroku na poli kultury a lidských vztahů vůbec. Akorát si nejsem jist, zda-li jde o pokrok, který bych měl vítat s otevřenou náručí. Je nabíledni, že dneska by byli diváci krajně zklamáni a žádali by nazpět peníze za vstupenky, kdyby se ve filmu použilo jenom tak nevinné slovíčko jako “hovno”. Marná sláva, s hovnem se teď člověk daleko nedostane. V nynější době lidé chtějí víc. A víc se jim také dostává!

Stačí zhlédnout populární film “Cesta z města” a člověk si uvědomí, že moje generace patří do starého železa, protože zkrátka nedovedeme pochopit, jak může synek častovat otce slůvky, za které by mně dal tatínek facku, že bych přišel s botama od sněhu.
“Co se divíš, vole, tak je to teďka u nás normálka,” bylo mně vysvětleno kamarádem z Česka, který se podivil, když jsem se nad mluvou ve filmu pozastavil.

A co teprve nedávný skvost české kinematografie “Anděl exit”, kde se lidé bez zardění častují názvy dámských a pánských pohlavních orgánů. Vysvětlení, že to dokumentuje drsnou realitu života jsem nerozuměl, protože jsem se bláhově domníval, že něco takového se jaksi do filmů nehodí. Jenda Krupička by byl mnou trpce zklamán, že jsem v polovině vypnul rádoby umělecký film Věry Chytilové “Vyhnání z ráje”, odehrávající se na nudistické pláži, protože mě nebavilo se dívat na otylé naháče blábolící vulgárnosti, za které by se nemuseli stydět opilci v místním pohostinství. Zrovna tak mám potíže se obdivovat masově produkovaným filmům továrnou na sny, Hollywoodem, nebo filmům, údajně perlám světové kinematografie, servírovaným televizním kanálem SBS, ve kterých se sprosťárny nelinou pouze z úst tvrdých mužských charakterů jako ochránců zákona nebo feťáků, ale i z úst krásných hereček, do kterých by to jeden neřekl. Ty však s mistrnou zručností a bez mrknutí vulgaritami zaplaví stříbrné plátno, že se divák nepřestane divit. Brrrrr...

Nejsem natolik naivní, abych si myslel, že mravní úpadek se týká jenom kinematografie. Vím, že třeba velice populární televizní seriál ze života, mladými lidmi tolik obdivovaný “Big brother”, obveselil diváky tím, že na zabírající kameře dva kluci údajně sexuálně zneužili mladou holku. A co teprve slavný český kreslíř Urban, který se těší neutuchající popularitě a velkým penězům jenom tím, že kreslí sexuálně drsné vtipy. Internet, jak jsem zjistil, je zaplaven pornografií a sprosťárnami, ze kterých se člověku zatočí hlava. A tak nějak pochybuji, že dětičky sedí dlouhé hodiny na Internetu, aby se poučily o historii australské federace.

Kam tento všeobecný úpadek společnosti povede, nemám tušení. Vím ale, že prošpikuju-li konverzaci v dámské společnosti nyní běžně používaným slovem “fuck” a bude-li má konverzace spočívat v barvitém líčení pikantních podrobností sexuálních zážitků, nejen že nikoho nepohorším, ale spíše naopak. Mladí si budou myslet, že jdu s dobou a budou to kvitovat s obdivem, jak jsem zůstal duševně a (po vyslechnutí pikantních historek) tělesně svěží. Přitom mně pogratulují jak já, starý dědek, jsem vlastně stále jako oni. Jenom já se ale nebudu cítit moc dobře nebo jako nějaký hrdina. Uvědomuji si, že jsem starý páprda, ale nemohu si pomoci. Holt jsem vyrostl v jiné době.

A tak místo snažení se pochopit to, co nám nynější společnost dnes a denně předkládá, uchyluji se čím dál více častěji do kamrlíku, kde si pouštím hrůzostrašnou pohádku “Perníková chaloupka”, kde sice ježibaba chce si upéci nevinné dětičky a smlsnout si na nich, ale já se nijak výrazně nevzrušuji, protože dobře vím, že je to jenom folklór. Navíc se nemusím bát, že pohádka zobrazuje smutnou skutečnost, protože ve slušné společnosti se děti přece nejedí. A když už jsem úplně duševně na dně, spravím si náladu plzničkou a filmem “Pyšná princezna”, kde všechno končí úplně dobře a kde princezna neřekne jediné sprosté slovo.

Pakliže patříte ke starší generaci a náhodou podlehnete svodům a dáte se bláhově vylákat na film “Hostel”, odehrávající se v Bratislavě, zavolejte mně. Budu mít pro vás několik kopií “Byl jednou jeden král”, “Císařův pekař” a “Pekařův císař”. Věřte, že je potom s radostí zhlédnete a zjistíte, že jsou to príma filmy, které vám spraví náladu!

Pokračování příště...
Z připravované knihy "Světácké střípky smyslného seniora"