|
15.
Dobrý den, vážení a milí! Začátkem 50. let byla u nás jazzová hudba v nemilosti. Velké orchestry zanikaly, repertoár měnily na tzv. hudbu estrádní a „náladovou“ jak se též říkalo.
Populární orchestr Karla Vlacha našel dočasné útočiště u státních cirkusů a varieté. Mnozí muzikanti však i v nepřejícné době našli způsob, jak se nezpronevěřit zcela svému stylu a tak se v jazzových úpravách začaly objevovat skladby - sovětských autorů. Proti tomu si nikdo nedovolil nic namítat. Hrál se Dunajevskij, Kabalevskij, Solověv-Sědoj a samozřejmě Chačaturjan, konkrétně jeho úžasný Šavlový tanec.
Přestože jsem byl malý kluk, byl jsou touto skladbou, kterou přinesl bratr domů na gramofonové desce, nadšený.
Přeskočím nyní čtvrt století a ocitám se ve svých vzpomínkách na konci sedmdesátých let. Na pozvání arménského bohemisty Hovika Harutjunjana jsem se ocitl v Jerevanu. Před sebou dva týdny na to, abych poznal nejen krásy téhle země, ale i její přední umělce. Všude mi otevíraly dveře dvě skutečnosti – přiletěl jsem z Československa a byl jsem kamarádem „jejich“ národního umělce Leonida Jengibarova – u nich Jengibarjana. Setkal jsem se s hercem Frunze Mrktčjanem, spisovatelem Vargesem Petrosjanem, filmovým historikem Gareginem Zakojanem, s početnou společností výtvarníků a básníků. V neposlední řadě ovšem také s krásnou Elou, do které jsem se rok před cestou do Jerevanu po krátkém setkání v Praze zamiloval a chtěl se s ní dokonce oženit. Nevěděl jsem o ní zprvu vůbec nic, až dodatečně jsem se dozvěděl, že pracuje v univerzitní knihovně a její otec že je ředitelem Armen-Filmu. Jak vidět - život dovede chystat stále nějaká překvapení. Ela byla smutná, ale rozumná. Náš svazek manželský mi rozmluvila. Vím, že na ní byl v tomto směru učiněn nátlak rodiny a že arménské dívky jsou poslušné. Nu, což – i vzpomínky na nešťastné lásky se stávají po létech sladkými!
Ale abych neodbíhal. „Chceš navštívit Arama Chačaturjana?“ zeptal se mě jednoho dopoledne při procházce Jerevanem Hovik. „Bydlí nedaleko odtud a já se s ním znám.“
Byl jsem jako u vytržení! Setkat se osobně s autorem Šavlového tance? Nadšeně jsem souhlasil! Povím mu, jak mě jeho skladba v podání Vlachova orchestru už jako dítě fascinovala! Ocitli jsme se v jakési vilové čtvrti a najednou jsme stáli u vrat před Chačaturjanovým domem. Hovik zazvonil a obrátil se na mně: „Jo, prosím tě, ne aby ses před ním zmiňoval o Šavlovém tanci! Na to on je už alergický a hned by nás vyhodil!“ V tu chvíli mě polil studený pot a v duchu jsem upřímně zatoužil, aby pan Chačaturjan nebyl doma. Hovik chtěl ještě jednou stisknout zvonek, ale v tom už jsem mu zabránil. Nechápal, ale bylo po mém. Chvíli jsme stáli u zavřených vrat. Nikdo nepřišel otevřít. „Škoda,“ povzdychl si kamarád zklamaně, „zdá se, že není doma.“ Ujistil jsem ho, že to vůbec nevadí a že už jen ta skutečnost, že jsem mohl postát u Chačaturjanova domu, byla pro mě velkým zážitkem. A věřte mi, mluvil jsem pravdu. A vy si teď poslechněte Šavlový tanec v jazzové úpravě, jak ho ještě po dalších desetiletích nahrál orchestr Josefa Vobruby.
16.
S předzvěstí blížícího se konce války udělali si maminka s tatínkem po čtrnácti letech ještě jednoho chlapečka. Narodil se 16. září 1945, dostal jméno Ondřej a byl jsem to já. V době, kdy jsem ještě rozum nebral, došlo u nás k únoru 1948 a tím i ke změně režimu, v němž jsem pak rozum už postupně začal brát.
To, co bylo na dlouhá léta zakázáno - skauting, jazzová muzika, americké filmy a ze Západu vůbec vše, co nebylo uznáno za „pokrokové“ - mně zprostředkovaly gramofonové desky, knížky a časopisy, které si kdysi kupovali dva nadšenci – můj bratr a o sedm let starší bratranec Ivan.
Co jsme měli doma, to jsem záhy všechno oposlouchal, později i pročetl, ale jinak jsem byl odkázán na to, co nám tehdy nabízela kina, státní hudební vydavatelství a státní nakladatelství. A tak se stalo, že jsem během dětství viděl mnoho tehdejších sovětských filmů, přečetl řadu dětských knih ruských autorů, objevil prodejnu Sovětská kniha na Václavském náměstí a tam si začal kupovat i první své gramofonové desky.
Vše se mělo pochopitelně změnit blížící se pubertou, ale prakticky nikdy jsem se ruské kultuře nezpronevěřil, akorát jsem začal rozlišovat a nevšímat si toho, co sloužilo prvoplánově propagandě. Musím říci, že jsem jako kluk miloval Biankiho Lesní noviny, prožíval jsem Meresjevův příběh z románu Borise Polevého i dobrodružství Čuka a Geka. Líbila se mi Nataška Zaščipina jako Odvážná školačka, v kině jsem jihnul jsem při pohádkách Sadko či Kamenný kvítek. Byl jsem naivním dítkem a toužil jsem po tom, po čem v takovém věku touží všechny děti – po dobrodružství, romantice i po legraci.
Dvojici bratrů Čuka a Geka jsem nejprve viděl ve filmu a teprve pak četl knížku. Jednou v zimě jsem se toulal Leninovou ulicí v Praze Nuslích, když tu jsem uviděl za výlohou papírnictví brožurku s podivným názvem – Čuk a Hek. Šlo o jedno z mnoha dalších vydání známé knížky. Nechápal jsem, jak mohl někdo přeložit jméno jednoho z kluků jako Hek. Škoda, že jsem si ji tenkrát nekoupil – stála necelé tři koruny!
Po mnoha a mnoha letech jsem se seznámil s jednou naší kdysi slavnou, prvorepublikovou filmovou herečkou, kterou postihl po válce podobný osud, jako mnoho našich předválečných filmových hvězd. Nebyla pro ni práce, ani ve filmu, ani na divadle. A tak se vrhla na jazyky a na překlady, které pak vycházely pod různými jinými jmény. Řekla mi, že už si vůbec nepamatuje, co vše tenkrát přeložila, ale mimo jiné se prý velmi brzy naučila rusky a udělala i několik překladů ruských. Tak prý si vydělávala několik let na živobytí. A tak mě dnes napadá, zda to nebyla třeba zrovna ona kdo tenkrát pořídil ten nový překlad Čuka a „Heka“. Bohužel, už se nemám koho zeptat…
Čuk a Gek mi pak vstoupili do života ještě jednou. V roce 1974 vyhlašoval Čs. rozhlas soutěže pro autory nových tanečních písní, vždy na určité téma. Jako začínající textař jsem neměl zrovna nejlehčí začátky. Začal jsem tenkrát hodně psát básničky a texty pro děti. A najednou bylo v jedné soutěži vyhlášeno téma: Písničky pro děti! To byla velká výzva. Přemýšlel jsem o čem text napsat a rozhodl jsem se, že napíšu právě o těch dvou bratrech, o nichž jsem kdysi v dětství četl. Písničku Čuk a Gek zazpívaly sestry Marta a Tena Elefteriadu a vyhrály s ní 3.cenu. Byl jsem rád, že se mi takhle vyplatilo zužitkovat jednu milou vzpomínku z vlastního dětství. Písnička se hrála v rádiu, v televizi, vyšla na gramofonových deskách, i já vám ji mohu na rozloučenou pustit…
|
