Ondřej Suchý: Nad fotografií Lídy Baarové

Rubrika: Publicistika – J+O Suchý

Fotografie s pozdravem ze Salzburku. Mám na stěně pověšenu zasklenou velkou fotografii s věnováním od Lídy Baarové. Poslala mi ji ze Salzburku, po příteli. Je to její portrét z mládí, nádherný profil, který si velmi často prohlížím a přemýšlím nad tím, jak jsem si mohl kdy myslet, že se Baarová v kráse nevyrovná Adině Mandlové. Říká se o ní, že byla ve své době nejkrásnější ženou v Evropě. Donedávna jsem to považoval za přehnané tvrzení. Dnes, když si prohlížím její tvář, musím přiznat, že opravdu byla jednou z nejkrásnějších. Byli do ní zamilovaní němečtí herci - měla něžný vztah s Heinzem Rühmannem, její velkou láskou byl Gustav Fröhlich - milovali se s Josephem Goebbelsem, dvořil se jí i Adolf Hitler. Zakoukal se do ní Hugo Haas, Vlasta Burian se prý chtěl kvůli ní rozvést se svou ženou Ninou, flirtovala s Karlem Högerem, milovala režiséry Karla Lamače a Karla Antona, zakoukal se do ní herec a režisér Vittorio de Sica, měla vztah s Charlesem Boyerem, pozdějším partnerem Grety Garbo – těžko spočítat a vyjmenovat všechny muže, kteří prošli jejím životem…
Ta fotografie, která visí v mé šemanovické pracovně, má pro mě ještě také další půvab - připomíná mi herečku, která kdysi přijížděla i do zdejšího kraje. Historik Ing. Otakar Špecinger o tom svého času podal svědectví v Týdeníku Mělnicko: „…koncem třicátých let vlastnila tato herečka zámeček ve vsi Obrok, kam často zajížděla k tajemným schůzkám. Při těchto cestách se vždycky zastavovala v Zámecké vinárně na Mělníku - a někdy i v Liběchově. Zámeček po druhé světové válce vyhořel a vedle někdejší myslivny z něho zbyl kus zdi, který nám ale dnes už nic neprozradí...“
Lídiny portréty z obálek časopisu Kinorevue. Lída Baarová se pro mě stala před léty jakousi tajemnou „dívkou v modrém“. Tou „dívkou v modrém“, do níž byl ve stejnojmenné filmové komedii tak roztomile zamilovaný Oldřich Nový…

Jaká byla Lída Baarová?

Vyšly dvě knihy jejích pamětí. Jednu (Útěky) s ní sepsal spisovatel Josef Škvorecký, s druhou (Života sladké hořkosti) jí, podle mého soudu, pomáhal spisovatel František Kožík. Vím, že František Kožík byl Lídin dobrý přítel, že jej znala už z doby, kdy měl milostný vztah s její sestrou Zorkou Janů, a nedovedu si proto představit, že by se Lída Baarová po spolupráci s Josefem Škvoreckým (od níž se chtěla z nepochopitelných důvodů distancovat) obrátila na nějakého jiného renomovaného spisovatele své generace, než právě na Františka Kožíka. Vzpomínám si, jak jsme si o sestrách Lídě a Zorce s panem Kožíkem dlouze povídali u něj doma. Svěřil se mi tenkrát také s tím, že má všechny Zorčiny deníky a neměl jsem pocit, že by je chtěl někdy dát v plén veřejnosti. Proto mě doslova vyrazila dech knížka Deník sestry Lídy Baarové, která vyšla po smrti pana Kožíka a pod níž byl hrdě podepsán tehdy teprve osmnáctiletý „autor“ Adam Georgiev. (Pan Georgiev byl vskutku plodný „spisovatel“, vydal např.knížky o Haně Hegerové, Dagmar Havlové či Martě Kubišové, která mi osobně řekla, že touto knížkou byla autorem podvedena.) V mém přesvědčení, že to byl právě František Kožík, kdo vzpomínky Lídy Baarové přepsal do podoby, s níž byla hvězda nakonec spokojena, mne nepřímo utvrdila i Ljuba Hermanová. Ta Lídu Baarovou neměla ráda:
„My jsme se s Lídou znaly dost dobře, protože jsme spolu hrály ve filmu Jsem děvče s čertem v těle. Tenkrát jsem ovšem ještě neuměla odhadnout, do jaké míry a jak moc je či není chytrá. O její hlouposti mě později přesvědčilo několik situací, které jsem s ní zažila. Vzpomínám, jak jsem se jí jednou, v době kdy zrovna chodila s německým hercem Gustavem Fröhlichem, zeptala: To si proboha nemůžeš najít nějakýho slušnýho Čecha? Vždyť máme taky fešáky a chytrý mužský! A ona mi na to odpověděla: Když já tady nemůžu najít nikoho, kdo by byl tak Lídiny portréty z obálek časopisu Kinorevue. krásnej jako Fröhlich a chytrej jako Goebbels! To mi řekla při nedělním obědě, který jsem pořádala u svého přítele a na který jsem pozvala Eduarda Kohouta, jí a ještě pár kamarádů. Tenkrát jsem vstala od stolu a řekla jí jediné: Ven!
Její knížka Útěky vyšla sice zásluhou Josefa Škvoreckého, garanta kvality, ale i tak z ní Lídina hloupost čiší. A ta druhá knížka? Ta mě zase spíš rozveselila, tu přece nepsala ona! Přesto se tváří jako paní spisovatelka – jinak by muselo být alespoň někde vzadu v tiráži uvedeno, kdo jí s tím psaním pomáhal, ne? Knížka Života sladké hořkosti se Lídě nepovedla. Nevěřím jí. Lídě Baarové věřím jediné - že musela být vlastně velmi silná, aby všechno to, co jí později v životě potkalo, dokázala přetrpět.
A nedovedu si představit, že by si takhle dokázala zkazit život ženská, která by byla jen trochu chytrá!“

Lídiny portréty z obálek časopisu Kinorevue. O tom, jaké problémy měli s vydáním první knihy Lídy Baarové, jsem se leccos dozvěděl při návštěvě manželů Škvoreckých v Šemanovicích na podzim roku 1999. Paní Zdena Škvorecká-Salivarová tehdy vzpomínala:
„Na rozdíl od Adiny Mandlové, která byla opravdu inteligentní a bystrá žena, je Lída Baarová trošičku opak. S ní byla těžší práce. Knihu Útěky napsal Josef podle jejího vyprávění, a to tak, že byl ve Španělsku, kde má jeden český lékař krásnou vilu, do které pozval paní Baarovou a Josefa, aby tam ty paměti sepsali. Josef vše natáčel na magnetofon a z toho pak tu knihu zpracovával. Takže ten magnetofonový záznam je dokladem, co mu ona doopravdy vyprávěla. Tam se přiznává k milostné aféře s Goebelsem a všechno vypráví naprosto otevřeně. Jenomže najednou si uvědomila, že to není ono, že by to neměla takhle ventilovat, a tak tady potom napsala druhou verzi, kde šlo jen o platonické přátelství. Oni na ten zámeček Krumme Lanka jezdili a byli tam přes víkend spolu sami a on jí tam jenom hrál na piáno, že jo… Takže - s ní je nesnadná domluva. Ona mluví jednou tak, jednou onak.“

Když Lída Baarová psala tato slova, bylo jí teprve osmnáct let. Myslela je úplně jinak…
27. října roku 2000 Lída Baarová zemřela.
O den později ji prý bezvládně ležící v posteli nalezla pečovatelská služba.
Pohřeb se konal v Praze, 9.ledna 2001 a do strašnického krematoria se s ní přišlo rozloučit několik stovek lidí, především jejích filmových diváků. Umělců se prý smutečního obřadu zúčastnilo jen pár, a věnec, kromě rodiny a někdejších spolužaček, zaslala ze všech profesních svazů a institucí pouze Česká filmová a televizní akademie.

V uších mi zní slova jednoho taxíkáře, se kterým jsem jel před časem do rádia:
„Holka se v pětadvaceti pobláznila a voni jí to všichni celej život vyčítali! To je nespravedlivý!“
Myslím si totéž.

foto © z archívu Ondřeje Suchého

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 19. 03. 2007.