Poutník: Mazlíček

Rubrika: Publicistika – Zbývá dodat...

Každý to dobře zná. Stačí někdy jen pouhé slovo, věta, závan vůně či povědomý obraz a dveře do světa vzpomínek se náhle otevírají a my se ocitáme v jiném čase a prostoru. Vždy mě zas a znova fascinuje mechanismus otevírání vzpomínkových dveří, které se od těch obyčejných liší především nepřeberným množstvím klíčů, které jsou schopny je spolehlivě otevřít.

Konečně byl pátek večer a já se začal spolu s Janem Krausem uvolňovat. Krátké úvodní zamyšlení pořadu bylo věnováno vztahu člověka k domácím mazlíčkům; zvířatům, která jsou schopna zásadním způsobem změnit chod domácnosti a stát se středem rodinného dění. Zvířatům, která jsou laskána, hýčkána, něžně olíbávána, krmena vyváženou stravou, dostává se jim nadstandardní lékařské péče, mají své nezcizitelné místo u televize i v ložnice a často se stávají nejfotografovanějším členem rodiny – Fifinka u mističky, Fifinka za mističkou, Fifinka u loužičky, Fifinka spinká v pelíšku, na křesle, na gauči, v autě ..... Fifince patří celý širý světa a všechna láska v něm.

Ani nevím, co přesně bylo tím klíčem, který mě vrátil ve vzpomínkách do jiného pátku. Snad kumulace absurdit, které měly zcela reálný základ. Byl podvečer a já stál na chodbě jednoho dětského domova. Čekal jsem na Miloše, tehdy dvanáctiletého chlapce, kterého jsme si začali brát na víkendy domů, neboť si životem nesl úřednickou nálepku: Nevhodný k adopci i osvojení.
A aby toho nebylo málo, několik prvních let svého života prožil v příkopu u silnice. Bohužel žádná nadsázka, ale krutá pravda. Jak jsme postupem času poznávali jeho životní příběh, dozvěděli jsme se, že před příchodem do dětského domova několik měsíců pobýval v nemocnici. Diagnóza – „asfaltové dítě“ - vážné zanedbání péče, které dočasně poznamenalo větší část povrchu těla. Jednoduše řečeno: Miloš byl neumytelný a špína musela pod lékařským dohledem odrůst.
Zatím co si Miloš na pokoji balil věci, prohlížel jsem si nástěnku. Vždy na ní bylo připraveno, údajně pro obyvatele domova, „zajímavé“ čtení - rozpis úklidů, domovní, požární a evakuační řád, tu a tam občasná oznámení o připravovaných společných akcích.
Z mého čekání mě vyrušil drobný cinkot. Po chodbě se ke mně drobnými krůčky blížil asi tříletý blonďatý hošík, který v jedné ruce držel velký drátěný kruh na kterém bylo plno klíčů. Nevím ani proč, ale v té chvíli mě napadlo, že si nějaká vychovatelka vzala s sebou do práce svého synka a dala mu na hraní náhradní klíče od domova.
Hoch došel až ke mně. Zastavil se a zkoumavě si mě prohlížet.
„Ty jsi přišel pro Miloše?“ Zeptal se zvědavě.
„Ano přišel, právě si na pokoji balí věci,“ potvrdil jsem.
Na chvíli se zamyslel, pak mě vzal za ruku, podíval se mi do očí a s lehkou nadějí v hlase se zeptal:
„Vezmeš si mě taky k vám domů? Víš já nikoho nemám!“
Nikdy na toho chlapce s velkým svazkem klíčů nezapomenu, stejně jako na tu prázdnou studenou chodbu a pocit studu, bezmocnosti a vzteku, který jsem v té chvíli prožil a přitom by stačilo tak málo. Přerozdělit lidštěji a spravedlivěji trochu lásky, času i pomoci.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 15. 03. 2007.