Když se mi Poutník ozval poprvé, považoval jsem jeho tajemný e-mail za mírnou provokaci. Buď se ten člověk za cosi stydí nebo musí cosi skrývat, a proto chce zůstat v anonymitě. Nepřemýšlel jsem o jiných důvodech, které by ho k tomu mohly vést. POZITIVNÍ NOVINY nejsou přeci určeny pro anonymy. A tak jsem mu odepsal. Jenže on se nedal a brzy mě svou zvláštní argumentací přesvědčil, že je potřeba udělat výjimku. Protože není POUTNÍK jako poutník ....! Nevím, kdo Poutník je, a nevím ani, zda-li mi zítra ještě napíše. Znám pouze jeho e-mail: poutnikxy@seznam.cz (a nevěříte-li mi, klidně se ho zeptejte sami). Ale dokud bude psát, tak budete mít možnost - stejně jako on - sledovat naši veřejnou korespondenci v jakémsi tajemném seriálu na pokračování. Zaručuji vám, že to není žádná hra ani fikce. Je to skutečnost. Ostatně - přesvědčte se sami .... Pavel Loužecký |
Pane kolego, přijďte na kafíčko, tato věta zazněla ve sluchátku služebního telefonu.
Bylo půl desáté večer a já měl před sebou celou noční směnu. Seděl jsem u počítače a dopisoval příjmové papíry nové klientky, která byla odpoledne přijata do našeho charitního azylového domu, kde na částečný úvazek pracuji jako sociální pracovník. Neměl jsem příliš chuť ani na kávu ani na možný rozhovor nad ní. Kolegyně, která se mnou sloužila ve vedlejší budově, evidentně něco potřebovala. Byl jsem si téměř jist, že opět zápasí s novým počítačem. Chvilku jsem přemýšlel nad nějakou věrohodnou výmluvou, ale nakonec jsem slíbil, že za okamžik dorazím. Má kolegyně skutečně potřebovala domluvit počítači, aby v kultivované formě vydal to, co ona do něj s vypětím všech sil dlouhé chvíle ťukala. Drobná úprava v nastavení tiskárny přinesla kýžený efekt a já usrkával připravený šálek kávy při hovoru nad záludnostmi moderní techniky. Ani pořádně nevím, jak se naše konverzace stočila na téma partnerských vztahů. Na tváři mé kolegyně se náhle objevila velká slza. Trochu mě ta změna zaskočila, neboť i když se potkáváme na společných službách poměrně zřídka, vždy jsem ji považoval za pohodového a vyrovnaného člověka. První slza pak uvolnila lavinu slov, pro které se zatím nenašly žádné ochotné uši k naslouchání. A tak jsem seděl a poslouchal výpověď o velikém trápení i těžkém životním hledání. Do své kanceláře jsem se vracel něco málo před půlnocí. Všude byl klid a já tak mohl na chvíli zalehnout.
Pro nezasvěcené drobné vysvětlení - od 23,00 do 6,00 hod. mohu jako sociální pracovník na noční směně spát, neboť v této době se slouží v režimu pohotovosti, nepotřebuje-li některý z ubytovaných klientů mou pomoc.
Ráno kolem sedmé hodiny, když mi končila noční služba jsem se zašel s kolegyní rozloučit. Otevřela mi dveře a její oči se na mě šibalsky usmály. „Víte, já jsem dnes zaspala,“ prozradila mi šeptem jako nějaká malá uličnice. „Když jste včera odešel, usnula jsem jako špalek a po týdnu jsem se zase jednou pořádně vyspala. Moc vám děkuji, že jste mě vyslechl a až zase jednou budeme sloužit spolu, slibte mi, že zaskočíte na kafíčko.“ Při pohledu do jejích, téměř šťastných, očí mi bylo šťastno i stydno zároveň. Vždyť já ji vlastně ani poslouchat nechtěl. Kolik takových krásných hlubokých intimních setkání jsem už ve svém životě zahodil, protože jsem nebyl ochoten a připraven naslouchat ve správné chvíli na správném místě.
Ztrácíme schopnost obdarovávat se účastnou pozorností a naše setkávání se ve skutečnosti stávají míjením. Pojďme se opět setkávat. |
 ► VYDAVATEL ■ 20.2.2005 ■ Milý Poutníku! Máte opět naprostou pravdu. Míjíme se častokrát nejen se svými spolupracovníky, ale - co hůře - i se svými přáteli. A všechno svalujeme na nedostatek času a kdesi cosi. Jenže není to v čase. My už prostě neumíme poslouchat jeden druhého, každý jen prosazuje svoje mínění, své myšlenky, své nápady, snaží se překřičet toho druhého, něco mu nabídnout nebo od něho něco úplně jiného získat. Lidi si už neumí povídat "jen tak", z nefalšované radosti být spolu. Jsme strašně pohodlní a je nám prostě častokrát mnohem lépe samotným. Hlavně ve velkých městech je to až epidemická záležitost. Jenže když si sáhnu do svědomí já sám (protože začínat bychom měli vždycky od sebe!), najednou zjistím, že JSEM STEJNÝ JAKO "ONI", že JSEM JEDEN Z "NICH", těch nevšímavých (i když si to uvědomuji), těch někam zběsile prchajících (i když bych se rád zastavil), těch povrchních (i když bych rád šel někomu pod kůži).
Když tak o tom přemýšlím a hledám řešení, jak z toho ven, napadá mě jediné: MUSÍME MÍT SVŮJ PŘÍKLAD, SVŮJ VZOR, SVÉHO ANDĚLA STRÁŽNÉHO, který nám co nejčastěji zaťuká na čelo a řekne: "Hele, neblázni a zastav se. Kam letíš? Chceš se z toho zbláznit?" Ale musí to být konkrétní člověk z masa a kostí, ne éterická bytost v nás.
Já osobně mám takové lidi na světě jen dva: svého kamaráda Honzu Drocára, který mě čas od času přiměje zajít na Malou Stranu ke Třem zlatým trojkám na pivo, a tam mě při rozhovoru s ním pokaždé přepadne ono rouhačské a pokaždé nevyslovené: Ještě že ho mám! Byť spolu nejvíce mluvíme o našem společném dlouholetém zájmu (a teď už dokonce i práci) - tj. historii, tak mám stejně dojem, že mluvíme mezi řádky zároveň i o našich životech a trápeních a snech a bolestech ... Nedokážu jen tak nazdařbůh tlachat u piva (pít ho mě stejně naučil Honza), ale zároveň si uvědomuji, jak je to občas neobyčejně osvobozující a duši prospěšné. Proč ale iniciativa k těmto setkáním nikdy nevzejde ode mě - nevím. Je to tam někde uvnitř mého já zakódované, zažrané, zapomenuté. A druhým mým pokušitelem je kamarád Vašek Židek, kterého - ač je to k neuvěření - znám sotva čtvrt roku, tak mám dojem, jako by mě tajně provázel mým životem roky. Učím se od něho chválit lidi za to, co dělají a jak to dělají, učím se od něho odpovídat na maily, které mi připadají jaksi samozřejmě už dávno zodpovězené, učím se od něho aktivitě (byť si sám o sobě myslím, že jsem až nechutně aktivní - tak proti němu jsem naprostý břídil) ... Jenže Vašek žije, na rozdíl od Honzy, stovky kilometrů daleko v Německu, takže jeho přítomnost vnímám úplně jinak. Ale stejně mocně a intenzivně, stejně nepostradatelně.
Řešení (jak se nemíjet se svými blízkými) je tedy vlastně lehké a těžké zároveň: nechme si občas zaťukat na čelo někým, koho si nedovolíme sprdnout, co si to, drzoun jeden, dovoluje. Nechme si občas zaťukat na čelo člověkem, kterého si vážíme, že je tu s námi, pro nás, kvůli nám. Nechme se pravidelně vytrhávat ze stereotypu každodennosti. Říkejme si občas milé věty a hlaďme se navzájem svou přízní.
Chtěl bych, aby se POZITIVNÍ NOVINY staly jedním z nejdůležitějších zdrojů, odkud bude tato inspirace pravidelně vycházet. A proto pišme své myšlenky a názory, říkejme si o nich, vyprávějme si příběhy a dojímejme se navzájem pravdami, které se pravdami stávají až v okamžiku, kdy nám opravdu zaťukají na čelo nebo na srdíčko. Pavel Loužecký |