Austrálie - můj osud (8)

Rubrika: Literatura – Zábava

Z celé té slávy štědrovečních oslav zbyla jen vzpomínka, a Květuška. Franta za ní denně chodil do domu Armády spásy a úspěšně, ale pomalu, ji přemlouval, aby se k nám nastěhovala.
Koncem týdne jsme připravovali další slavnost, tentokrát Novoroční, ale kromě staré sestavy se nám nepodařilo nikoho nalákat. Holky z Armády spásy se lépe rozhlédly, vždyť ve čtvrti Bondi, kde jsme žili, bylo více Čechů, vlastně spousta, protože jsme se k moři stahovali jako včely k medu. Pro lidi ze země bez moře to byla exotika bydlet kousek od slavné bondajské pláže. Já jsem se celkem rád koupal a učil chytat vlny, ale jinak mě pláž nebavila, protože tu bylo horko, písek a nic než opalovat se tu nedalo.
Franta to miloval a koupil si opalovací krém, pod jehož mastnotou dokázal na pláži strávit hodiny, převraceje se ze strany na stranu, aby byl stejnoměrně opálený. Petr šmejdil jako vždy okolo a zkoušel to na Australanky, ale bez úspěchu. Láďa hledal podnájem, aby mohl být s Mášou sám a já jsem věděl, že je brzo ztratíme, což mě mrzelo, protože s Ládikem jsme se hodně skamarádili, a také jsem tušil, že ve třech ten velký byt neudržíme.

Na Silvestra jsme se sešli všichni u nás už odpoledne a pustili si televizi, kde jsme očekávali nějakou silvestrovskou srandu, jak jsme byli zvyklí z domova. Jenže pro australskou televizi to byl den jako každý jiný a všechny čtyři kanály přenášely normální pořady všedních dní. Schválně jsme televizi nevypínali v neustálé naději, že se to zlepší, že přece Silvestr se musí slavit po celém světě, ale nic se nezlepšilo a o půlnoci státní kanál zahrál hymnu - jako každou půlnoc (tenkrát hráli anglickou God save the Queen) a tím zakončili své vysílání. My jsme se pochopitelně nenudili a s tou zásobou lihovin, kterou jsme na tento den zakoupili, to ani nešlo, ale do pravé veselosti jsme se všichni trochu nutili.
Věra nám vykládala, jak sehnala práci u nějakého starousedlíka Čecha, který měl dílnu na výrobu módní bižuterie a jak to je strašně hodný Čech, který zaměstnává jenom naše krajanky, takže se Věra s každým krásně domluví. Já jsem si pomyslel, že ten starousedlík není vůbec blbej, protože ženskejm platí jen polovičku, než co by musel mužům, ale radši jsem se do debaty nepletl, protože jsem Věru neměl rád.
Štvala mě od té doby, co mi Láďa vysvětlil, že nás ve Vídni brala na hůl. Z našich šilinků přes polovinu ušetřila, ale pro sebe. Proto jsme pořád měli jen rýži s nakrájeným koňským salámem. Tohle jsem jí ale radši nepřipomínal, protože Honza nebyl špatnej kluk a já jsem byl vychován se chovat ke starším slušně. Jenže mně její chvástání o tom, jaký je její nový zaměstnavatel vynikající člověk a jak zaměstnává jen chytré holky tak štvalo, že jsem jí přerušil a zeptal se Honzy, jak se spolu vlastně seznámili.
- Nó – zamnul si bývalý pingl bradu – to mě zrovna pustili z lochu ... I šel jsem rovnou na Václavák do Pěti Pé a tam ti u baru seděly dvě kurvy...-
- Né, tři ! - opravila ho Věra - Maryka, Elanór a já ...-
Do všeobecného výbuchu smíchu ohlásili půlnoc. Nalili jsme šampaňské a všichni při hymně povstali z úcty k Austrálii, která nás tak dobře přijala. Pak jsme si přiťukli a díky alkoholu dostal někdo vynikající nápad. Půjdeme si zaplavat do moře! Však kolik Čechů se může pochlubit tím, že na Silvestra plavali v moři?
Nápad se ohromně líbil a ač jsme byli přiopilí, přesto jsme si vzpomněli, že se musíme slušně obléknout. V té době Městská správa zaměstnávala plážové inspektory, kteří pídili po lidech s malými plavkami a vykazovali je z pláže.
Každý inspektor měl u sebe malý krejčovský metr a jakmile vaše plavky na bocích neměly předepsaný počet palců, hned vás vykázali z pláže. Jarda s Rebekou a Láďa s Mášou tedy museli nejprve domů pro plavky a na pláži jsme se všichni sešli těsně před jednou. Tou dobou tam nebyla ani duše, natož inspektor s metrem, takže jsme začali všichni blbnout a pobíhat ve vlnách i nazí. Já jsem nikdy nebyl moc dobrý plavec, i když plavat pochopitelně umím, ale o moři jsem tenkrát věděl strašně málo, vlastně nic a moji kolegové na tom nebyli o mnoho lépe.
Vůbec jsem netušil, že existuje něco jako rift a k tomu ještě nebezpečný, který vás může vynést až na volné moře. Proto také měla Bondi Beach v písku zapíchnuté prapory a smělo se plavat jenom mezi nimi, protože v tom prostoru nebyl zrádný spodní proud. Já jsem si tenkrát myslel, že prapory mají jen kvůli žralokům, aby záchranáři nemuseli hlídat celou pláž, ale jen vyhraněný úsek.
Však v té době, když hlídková věž spatřila žraloka, okamžitě pustila sirénu a každý musel z vody ven. Teprve později jsem se dozvěděl, že prapory ohraničují bezpečný pás pláže, kde rift, spodní proud, plavajícím nehrozí. Samozřejmě, spodní proudy se melou a přesouvají různě, takže záchranáři musí každý den vodu vyzkoušet a zapíchnout prapory tam, kde je bezpečno.
Tohle všechno jsme v té chvíli nejen nevěděli, ale pod vlivem alkoholu se o to ani nezajímali, a tak jsme si plavali, kde jsme chtěli a měli ukrutnou radost z teplé vody, ze Silvestra, z mládí a ze života vůbec... Křičeli jsme... ať žije Nový rok 1969 ! ...Ba i Happy New Year jsme volali a šťastně honili vlny na body surfing. Byla to krása, chytit si pořádnou vlnu a dojet na ní až na pláž. Muselo se to ale umět a my jsme tak zkušení zase nebyli, abychom dokázali polapit každou vlnu, která za to stála. Některé přešly, přelily se přes nás, a pak jsme museli šlapat vodu a čekat na další.
Jelikož byla noc, tma, bylo naše skotačení o to dobrodružnější, že se dalo jen špatně odhadnout, jak daleko jsme od břehu. Po jednom takovém neúspěšném pokusu chytit si velkou vlnu jsem si všiml, že pouliční světla na Campbell Pde, která se táhne podél Bondi od severu k jihu, jsou dost malá a že jsem asi hodně daleko od břehu. Vedle mne šlapala vodu Máša a Petr, ostatním se podařilo vlnu chytit a odjet na ní. Sdělil jsem své obavy svým druhům, kteří zbystřili pozornost a uznali, že jsme opravdu nějak daleko. Trochu jsme zpanikařili, takže ani další vlnu jsme nezachytili. Teď jsme zpanikařili úplně, protože světla na Campbell Pde už byla malinkatá jako hrášek a my jsme cítili, že nás silný proud nese ven na volné moře. Začali jsme plavat jako o život, ale čím více jsme plavali tím menší byla světla Bondaje.
Petr byl z nás nejlepší plavec a já jsem ho brzy ztratil z dohledu, protože nám uplaval. Máša se držela ode mne doleva, ale i ona byla něco přede mnou. Začal jsem zběsile plavat, abych je oba dohonil, abych nebyl já ten vzadu, protože na mne padl strach posledního. Podvědomě jsem tušil, že poslední je vždycky obětí, kterou si vyberou živly nebo žraloci ....
Však když australští domorodci severu musí přeplavat řeku plnou krokodýlů, jejich staří lidé uzavírají zástup plovoucích, protože dravci vždy útočí zezadu. Jenže tohle jsem tenkrát nevěděl, to jsem se naučil mnohem později, ale v tu chvíli se ve mně probudil dávno zapomenutý pud z dob, kdy jsme ještě běhali po této planetě ve stádech, a já jsem věděl, že nesmím být poslední! Že ti, kteří nestačí, to vždycky šeredně odskáčou.
Z moře za mými zády jsem cítil nebezpečí, žraloky, a plaval jsem jako nikdy v životě, až jsem se dotáhl na Mášu, ale ten výkon v kombinaci s alkoholem způsobil, že jsem se úplně vyčerpal. Tak vyčerpaný jsem nikdy v životě nebyl.
Už jsem nebyl schopen pohybu a mé nohy začaly pomalu klesat dolů ke dnu, které tam nebylo a já jsem se naposledy podíval na světla Bondaje, která byla už jen jako hlavičky špendlíčků. Hořce jsem si pomyslel, že jsem neuplaval ani metr, že mě to stejně zatáhlo ještě více ven a před očima mi proběhly tváře naší rodiny, táty, mámy, a co si pomyslí, až se dozvědí, že jejich syn se po dvou měsících emigrace utopil v moři....
S posledním zbytkem sil jsem se zhluboka nadechl, a i to byl výkon, protože mé nohy už klesaly nezadržitelně dolů a já jsem věděl, že teď se mi potopí i hlava, už se nikdy nenadechnu a najednou jsem věděl, jak je všem obětem, těm posledním, co nestačí. V těch posledních momentech přijde veliké smíření se svým osudem, vyčerpané zklidnění a odevzdanost. V náruč tvou se Otče odevzdávám ...
A v ten moment jsem pod nohama ucítil písek. Spodní proud nenesl jenom nás, ale zřejmě navál pod vodou písečnou dunu, na které jsem se zachytil.
Pevně jsem se o nohy zapřel proti proudu, který byl stále silný, ale já jsem se udržel a hlava mi koukala, takže jsem mohl dýchat. Máša připlula ke mně a řekla: - Už nemožem dýchať...- a já jsem ji chytil za loket a držel nad vodou a chvíli mi to trvalo, než jsem nabral sílu k odpovědi, že tady stačíme. Máša se pak také zapřela do písku, a tak jsme tam stáli a odpočívali. Za chvíli se objevil Petr, plaval malátně směrem od nás, ale neustále se k nám přibližoval, jak ho proud unášel.
Když byl na dosah, poklepal jsem mu na rameno a řekl: - Tady stačíš, vole ...-
Pak jsme tam stáli všichni tři, nabírali sil a dohadovali se, co dál. Už jsme nepanikovali, i když jsme viděli, že ke břehu je ještě daleko. Proud najednou ztratil svou sílu a naopak se obrátil ku břehu. Trochu nás to zlákalo, ale báli jsme se, aby se to znovu neobrátilo, těžko bychom dunu ve tmě hledali. Pak se za námi objevila větší vlna a my jsme věděli, že tohle je naše příležitost.
Naskočil jsem na ní a vlna mě nesla dlouho, ale když jsem ji ztratil, tak jsem byl ve vodě sám. Oba mí souputníci se ztratili, ale už jsem nepanikařil, i když jsem cítil, jak mě spodní proud nese nazpět do moře. Přestal jsem plavat a odpočíval jsem. Proud nakonec vždy ustal a přišla vlna, která mě vzala blíže ke břehu. Tak jsem se pomalu dostal do míst, kde už jsem stačil a úplně vyčerpaný, ale též střízlivý, jsem vylezl na břeh.
Petr už na břehu byl a Máša také. Petr rozkládal ruce a shluku našich přátel něco vykládal. Když jsem došel blíže, hlouček mě přivítal rozpačitým mlčením, jen Máša potřásla vzdorovitě hlavou a prohlásila: – já tady neostaněm, já sa vrátim! Vždyť sme sa mohli utopit´! -
- Prosím tě - odpověděl Láďa smířlivě - zase neblbni ...-
Od těch dob už uplynulo mnoho jar, ale z moře mám respekt pořád. Nebojím se ho, ale respektuji jej a tam, kde je příboj, tam zásadně plavu jen v místech, kde stačím .... 

Ilustrace exkluzivně pro Pozitivní noviny © Anastázia Mahovská  www.anny.cz

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 21. 03. 2007.