Ondřej Suchý: Když Karel Svoboda hrál jazz

Rubrika: Publicistika – J+O Suchý

Možná, že dnes někoho ze čtenářů překvapím sdělením, že Karel Svoboda patřil do okruhu lidí, kteří mě zajímali a které jsem měl rád.
Byl opravdu výjimečným skladatelem hudby k filmům (a k televizním seriálům) a v této jeho profesi ho tedy považuji také za „filmovou hvězdu“.
A proč jsem si na něj vzpomněl až dnes, kdy už je nějaký ten týden po smrti? Odpověď je prostá: Vede mě k tomu dodnes nekončící záplava otřesných novinových článků, vyžívajících se v soukromí a intimních záležitostech člověka, který se rozhodl pro dobrovolný odchod ze života. Četl jsem jich většinu, samozřejmě, už proto, že jsem s Karlem Svobodou kdysi kamarádil a byl jsem zvědav, zda se třeba někde dočtu o tom, jakou hudbou se zabýval právě v té době. Zřídkakde jsem ovšem našel zmínku, že Karel už v době svých studií na lékařské fakultě UK byl pozoruhodným muzikantem! Většinou byly jeho umělecké začátky zmiňovány ve spojitosti s bigbeatovou skupinou Mefisto. A tehdy jsem se rozhodl, že počet článků zabývajících se jeho osobností rozšířím o tento.
Málokdo totiž ví, že Karel byl původně zarputilý jazzman, kterého blížící se nástup big beatu, myslím, zprvu ani moc nezajímal. Oslovil jsem dva z našich renomovaných jazzmanů, aby tento můj názor potvrdili. Napsal jsem bubeníkovi Josefu Vejvodovi a multiinstrumentalistovi Jiřímu Stivínovi, jaký byl Karel Svoboda v dobách, kdy s nimi hrál na piáno. Od obou jsem dostal obratem elektronické pošty odpovědi, které vám předkládám:

JOSEF VEJVODA: „Ahoj Ondro, Karel s námi samozřejmě hrál, nevzpomínám si však, že by byl boss. Vzpomínám na jazzový festival Na Zábradlí. Karel byl už tenkrát velice citlivý muzikant, uměl doprovázet i zahrát krásné sólo. Brzy se naše cesty rozešly, ale zůstali jsme kamarády. Při různých příležitostech, galakoncertech a tak podobně jsme se pak potkávali a vzájemně se informovali, kudy se naše cesty ubírají. Takových jako on byl, je na světě málo. Zdravím Pepík Vejvoda.“

JIŘÍ STIVÍN: „Dobrý den, Karel Svoboda se mnou spolupracoval v mých, a snad i jeho začátcích v letech plus-mínus 1961 - 63. Byl členem jazzové skupiny Jazztet, kam jsem já nastoupil asi o prázdninách 1962 po Václavu Kozlovi a hráli jsme spolu měsíc ve Stráži pod Ralskem na koupališti k tanci i poslechu - převážně jazzové evergreeny (ale také třeba „Mám malý stan“).
Potom v září na jazz festivalu v divadle Na Zábradlí: Zdeněk Lukeš – trubka, Jiří Stivín - alt saxofon a zobcová flétna (na příčnou jsem ještě nehrál), Karel Svoboda - piano, Milan Kredba – kontrabas a Josef Vejvoda - bicí (ten byl v prvním roce na konservatoři). Mnohokrát jsme i později spolu hráli na jamsessions ve Viole. Karel potom založil skupinu kam mě tahal, ale to už jsem byl nasměrován mimo komerci. Ještě jsme spolu hráli u Oty Rendla v kavárně Vltava, kde jsem příležitostně vypomáhal. Taky tam s námi jamoval Karel Gott… Karel Svoboda mě velmi ovlivnil svým seriozním a profesionálním přístupem ke všemu co dělal. Uměl skvěle vyprávět, měl všechny holky u nohou, byl vždycky nad věcí a neztrácel smysl pro humor. Vždycky ale ze všeho vyšel s čistým štítem jako hrdina.
Byl noblesní osobnost s velkým hudebním talentem, který uměl prodat. Oslovil mě později, když už měl moc práce a nestíhal, abych mu improvizoval melodie k jeho základům - což jsem bohužel odmítl z důvodů zaneprázdněnosti. Teď bych to bral všema čtyřma. Zdraví Jiří Stivín“.

Já jsem Jazztet poprvé zaregistroval na karlovarském jazzovém festivalu. Ta kapela se mi líbila. Zanedlouho jsem se s Karlem Svobodou seznámil osobně, to když jsem se u něj sotva sedmnáctiletý pokoušel udělat konkurs do divadélka Proton v Čáslavské ulici na Vinohradech. Zkoušel mě tam jednou v noci po představení u klavíru, coby adepta zpěvu. Doprovázel mě v písničce Darktown Strutters Ball, kterou jsem zpíval s českým textem svého bratra jako Ples nadutců v černošské čtvrti.
Myslím že mě tenkrát Karel nejspíš už jenom pro své obveselení (napodoboval jsem totiž silně svého bratra) nechal zazpívat ještě Černého nebožtíka a pak mi popřál hodně úspěchů – někde jinde.
Ale za pár let jsme se skamarádili a já o něm a jeho skupině Mefisto, působící v divadle Rokoko, často tehdy psal. Podobně jako on jsem pak totiž v první polovině šedesátých let „přehodil výhybku“ a začal se zajímat víc o big beat než o jazz (dnes už je tomu řadu let naopak). Když jsme se vídali, byl to vždycky velký pohodář, což se mně na něm vždycky děsně líbilo. Škoda že jím nezůstal za všech okolností dosud! Velká škoda.

 

Psáno pro Senior Revui

Z archivu autora

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 18. 03. 2007.