Blanka Kubešová: Útěky železnou oponou v televizi i knižně

Rubrika: Publicistika – Doporučení

Říká vám něco Vlak svobody nebo Stěna smrti? Těm dříve narozeným jistě ano. Od 50.let se železná opona neboli Stěna smrti okolo našich hranic postupně rozrostla od Štětína na Baltu až po Terst na Jadranu a připomínala tak jeden obrovský koncentrační tábor.
A Vlak svobody? Když v září 51 projel z Prahy do Aše ostře střeženou hranicí s Německem a zastavil se až v americké zóně v Bavorsku, stal se rázem legendou i novou nadějí. Znamenalo to, že ze zadrátovaného Československa vede na svobodu občas přece jen nějaká cesta.

Pražské MV přiznává, že od února 48 uprchlo s nasazením života před komunistickým režimem na Západ přes 400 tisíc Čechů a Slováků. Dramatické útěky za svobodou pečlivě sbírala a archivovala nejen Státní bezpečnost, dochovaly se i v mnoha dokumentech, v soukromých archivech a v podání pamětníků. Mezi asi prvními je ve svých relacích systematicky mapovala rozhlasová stanice Svobodná Evropa a v 98. r. v ročence Reportéra i Jožka Pejskar. Mnohé útěky byly zaplaceny životem, jiné dosáhly vysoké vynalézavosti, ať už se jedná o ty klasické přes dráty nebo vlastnoručně sestrojeným balonem, letadlem, tunely či vodou. Rozumí se, že takové věci režim pečlivě tajil. Když Svobodná Evropa ohlásila, že se někomu podařilo zdolat překážky skrz minová pole a dráty pod smrtícím napětím 3 až 6 tisíc voltů, nesla se zpráva jako lavina a vyvolala vždy obrovskou vlnu euforie. Temnou dobu 50. let tak jako světlice prozařují odvážné útěky třeba těžkým traktorem, obrněným náklaďákem anebo buldozerem. Źe to byly útěky plné rizika na samé hranici života a smrti dokazuje skutečnost, že přes 90 % takových pokusů končilo z pohledu bdělých strážců hranic úspěšně, tj. za mřížemi či smrtí „narušitele“.

Publicista a scénárista Luděk Navara, který se dlouhodobě zabývá zločiny komunismu, v ostravském televizním seriálu „Útěky železnou oponou“ zaznamenal aspoň část útěků od r. 48, a to jak těch zdařilých, tak i těch, které končily smrtí, anebo v lepším případě na dlouhá léta za mřížemi. V tomto roce na dokument navazuje seriál příběhů „V zajetí železné opony“. Autentické a velice sugestivní výpovědi samotných účastníků, hrdinů příběhu, nebo jejich příbuzných a přátel provázené zasvěcenými komentáři historiků dokazují, že oběti i hrdinové se nacházeli na obou stranách barikády a dělají z obou částí televizního seriálu výjimečný dokument o naší minulosti. Je skoro neuvěřitelné, že „železná opona“ probíhá za poměrně vlažného zájmu úzké divácké veřejnosti. Lidé znají neuvěřitelně dogmatického Krále Šumavy, ale o vysílání, které běží už třetím rokem, často ani nevědí. To, že dáváme přednost smyšleným detektivním a dobrodružným příběhům před pravdou, která je předčí originalitou, napětím, odvahou, vynalézavostí i hrdinstvím, (a je-li to v dnešní době nepostradatelné, tedy i krví), vypovídá o stavu a devastaci české společnosti víc, než by se na první pohled zdálo.

Odstranění drátů v 89. roce znamenalo tečku za těmito dramatickými událostmi. Zároveň s tím nadešla doba, kdy se mohlo začít se systematickým vyhledáváním a mapováním této temné části naší historie a kdy také začalo docházet k nostalgickým setkáním s aktéry útěků. Nostalgickým, protože uplynulo příliš mnoho času a 40 let diktatury vzalo příliš mnohým nejlepší léta života.

Knižně vydal Luděk Navara „Příběhy železné opony“ v naklad. Host v 93. r. a 2006 zatím ve dvou dílech. Obsahují nejen spoustu údajů, ale i dokumentárních fotografií. Jsou to fascinující příběhy, které znovu dokazují, jak důležité a nezastupitelné místo zaujímá svoboda v životě člověka.
Už ze samotné dedikace v úvodu l. dílu je patrné, na koho autor při shromažďování tak obrovského materiálu myslel. Navara totiž práci věnuje „svým dvěma dcerám, které nechápou, proč někdo utíkal do jiné země a riskoval přitom život“. I zde se tedy objevuje varování, které v posledních letech slýcháváme, totiž že nová generace vyrůstá bez znalosti vlastní minulosti. A jestliže se přece jen něco o ní doslechne, pak často nechápe, co bylo v bývalém Československu tak hrůzné, že muselo docházet k tak zoufalým činům.

Pořadem Příběhy železné opony provází Jaroslav Hutka. (Autor: Česká televize) Na tomto místě bychom si měli uvědomit i to, co bychom možná nejraději z mysli vytěsnili: Více než polovina uprchlíků byla dopadena na základě udání vlastních lidí, známých nebo dokonce přátel. Další pak dík provokačním akcím samotné StB, která k inscenovaným a fingovaným útěkům používala falešné převaděče – provokatéry.

V televizním dokumentu i v Navarově díle, které příběhy knižně zaznamenává, umírají zbytečně lidé. Zůstávají po nich nepotrestané zločiny, zbabělost a netečnost současné justice.
Odsouzen nebyl ani hlavní vyšetřovat StB, „duchovní otec“ a vynálezce elektrických zátarasů, na kterých zemřely desítky a desítky uprchlíků i mladých pohraničníků. Otevřenou nechává Navara úvahu, zda skutečnou stavbou komunismu byly přehrady a tolik opěvované stavby mládeže, nebo právě ona, železná opona.
Pozitivní na téhle části naší historie je snad jen to, že žádná tyranie nemůže nikdy zvítězit navěky. Vždy se najde ta poslední kapka, kterou pohár přeteče.

P.S.
Televizní seriál V zajetí železné opony je vysílán každé pondělí na ČT1 krátce před 22. hodinou. 

Pořadem Příběhy železné opony provází Jaroslav Hutka. (Autor: Česká televize)

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 16. 04. 2007.