Blanka Kubešová: Úvaha nad Pozitivními novinami a jejich pozitivním úkolem

Rubrika: Publicistika – Komentáře

Na jedné straně mi srdce velí vřele souhlasit, to když večer poslouchám ony jen a jen hrůzné zprávy v médiích, na druhé si kladu otázku, zda je to správné – předkládat čtenáři jen a jen zprávy krásné a pozitivní, jako by se nic nedělo, jako bychom se procházeli růžovým sadem? Nepodobá se to až příliš „tlusté čáře“ a útěku od reality?
A jak k tomu přijdou oběti, když nejen že nebyly ospravedlněny a pomstěny, ale když se o nich v zájmu pozitivní budoucnosti ani nemá mluvit?

Vracím se z Čech do Švýcar. Z Prahy do Lucernu. Z domova... domů. Kde vlastně je můj domov? Po odchodu do ciziny v šedesátém osmém se na dlouhé desítky let nenacházel nikde jinde než tam, za dráty. Tam, kam jsem nesměla; kde ležela vlast zapovězená mně, mým nejbližším a dětem. Až teď v novém tisíciletí dostávám pocit, že mám náhle domovy dva. K tomu původnímu že přibyl i ten, který nás přijal.
Vždycky se těším do Čech a do Prahy, velice silně tu cítím, že jsme dostali druhou šanci. Má to jen malý háček. V naší vlasti dál žijí a dožívají ti, kteří rozdávali rány a způsobili mnohá, často nezhojitelná utrpení vedle těch, kteří byli nuceni obětovat životy.
Jan Zábrana ve sbírce Zdi vzpomínek se k tomu v 70. letech stavěl takto:

                       S rukama, které se mě dvacet let
                       pokoušely uškrtit,
                       odmítám spolupráci.

Pokorně a se smutkem doznávám, že mi je tento postoj pochopitelnější než ten, který oficiálně zastávají naši politici a zejména justice dnes. Když vidím, jak se v médiích znovu vyklízí prostor zločincům, když jsem nucena bezmocně poslouchat jejich nehorázné lži a vidím, jak se ke straně lotrů znovu hlásí už i mladí lidé, když slyším beztrestně opěvovat dobu stalinského teroru, pak silně vnímám i svoji – naši zodpovědnost a cítím, že ještě není čas přestat mluvit o mučení, kriminálech a šibenicích. I nadále by o nich měli slyšet a vědět ti, kteří měli to štěstí, že se narodili o roky později, nebo kteří se domnívají, že nic takového se nemůže opakovat. Proč to znovu rozebírat, vždyť už ty křivdy nelze napravit, říkáte si, a v tom máte pravdu. Napravit ne, ale pochopit jako varování.

Jak by asi dnešní studenti rozuměli heslu ARBEIT MACHT FREI? A co takhle PRACÍ KE SVOBODĚ? Říká jim něco? Obojí je jedno a totéž – první heslo z nacistických, druhé z komunistických koncentráků 50. let. Náhoda?
Učitelé se obyčejně téměř jednohlasně shodují, že padesátá léta už žáky nezajímají, pro ně je prý rok 48 totéž co 68. nebo 89. Možná se to domnívají i někteří z nás, a teď nemyslím jen na ty, kteří vytvářejí PN. Jestli je to skutečně tak, pak chyba určitě neleží jen na studentech.

Že je třeba hovořit o minulosti mě nenapadá poprvé. Po jednom z představení „Deníku Leošky K.“ v Divadle U Valšů se spontánně přihlásili někteří studenti s tím, že tohle je doba, o které jejich generace mnoho neví; o které se ve školách ani v rodině mnoho nemluví. V podtextu to znamená, že dnes sice už pravda není vysloveně zakázaná, ale už jsme jí odvykli a příliš o ni nestojíme. Byla to akce právě těchto studentů, kteří se následně zasazují o to, aby se pořádala dopolední představení „Deníku“ pro školy a gymnázia.

Mám tedy pocit, že pozitivní úloha nejen Pozitivních, ale všech novin každé doby je, snažit se podávat zprávy co nejvíc komplexní a objektivní, tj. nedívat se černými, ale ani růžovými brýlemi. 

Poznámka k tématu
Pavel Loužecký

N
edá mi, abych nepozvedl svůj hlas k výše uvedenému názoru paní Blanky Kubešové.
Má samozřejmě v mnohém pravdu a já nehodlám ani trochu polemizovat s jejími názory, které se týkají práce, svobody či mladé generace a jejího vnímání světa.
Musím však rozhodně polemizovat s tezí, že by měly Pozitivní noviny podávat zprávy co nejvíce komplexní a objektivní a nedívat se na svět ani černými ani růžovými brýlemi.
Zní to na první poslech velmi logicky a správně, ale jen do okamžiku, než si znovu uvědomíte, PROČ VLASTNĚ TYTO NOVINY VZNIKLY, jaké mají poslání a v čem se chtějí doslova a dopísmene VYMEZOVAT oproti jiným periodikům. 
A jsme opět u tolik diskutovaného ÚHLU POHLEDU NA VĚC. Dáme-li si do názvu, že jsme noviny POZITIVNÍ, jistě v nich níkdo nebude očekávat zprávy z černé kroniky, stejně tak jako nebude předpokládat, že se na webu KATASTROFY.COM dočte o tom, jak se stále více seniorů seznamuje s počítačem a že jim to zkvalitňuje jejich život.
Pozitivní noviny si nikdy nekladly do vínku být "normálními" novinami, s denním, vyváženým, objektivním,  plnohodnotným, aktuálním zpravodajstvím.... Nemohou být takové z mnoha důvodů, a ani nechtějí!
Rozhodly se nabízet lidem články plné pohody, radosti ze života, optimismu, inspirace, zábavy atd. bez jakékoli snahy o žurnalistickou objektivitu. Chtějí lidi POUZE bavit a dávat jim prostor pro uvolnění a odreagování. To je jejich hlavní a nejdůležitější poslání, nikoli tedy suplovat velké seriózní deníky, ale vytvářet JINÝ ROZMĚR PUBLICISTIKY, nabízet přesně definovanou, průhledně čitelnou čtenářskou alternativu, či - jak rád říkávám - budovat skutečnou OÁZU POHODY A OPTIMISMU NA SÍTI. 
Jinou otázkou je, do jaké míry se Pozitivním novinám daří tento záměr naplňovat. Faktem však zůstává, že každé noviny jsou přesně takové, jací jsou jejich autoři. Začneme-li do Pozitivní novin vnášet šedivé (rozuměj: ani černé ani bílé ani růžové) zprávy ve snaze či touze po objektivnosti, spadneme prostě do žumpy průměrnosti, neboť nemáme (peníze, podnikatelské prostředí ani profesionální zkušenosti) na to, abychom byli dobří.
Nechtějme se tedy rovnat k nerovnému, poměřovat s nezměřitelným. Filozofie Pozitivních novin je naprosto jasná a průzračná, tak proč ji kalit pochybnostmi jakkoli a čímkoli motivovanými....? 
Pavel Loužecký
vydavatel Pozitivních novin

Ilustrace exkluzivně pro Pozitivní noviny © František FrK Kratochvíl  http://frk60.aspweb.cz

 OHLASY NA ČLÁNEK

Vážená paní Kubešová,
milý Pavle,

tak jsem si vás oba pěkně přečetl a snažím se o základní orinetaci, o co vám vlastně kráčí. Oba dva máte pravdu, nedá se vytknout téměř nic. Kdyby nebylo slova, které nás denně provází v médiích, v práci a sobě samých. Totiž "objektivita". Slyšíme co chvíli: objektivně vzato, objektivní důvod, objektivní pohled, objektivní názor. Nalistoval jsem si Wikipedii a zde stojí: Objektivita je kvalita či rys takového poznávání či popisu, které se snaží co nejvíce přiblížit svému předmětu, a tedy co nejvíce omezit vliv poznávající osoby. Je žádoucí právě proto, že nezávisí na osobách, a je tedy poplatný, přijatelný a použitelný pro každého.
Z hlediska žurnalistického je objektivita jedno z nejdůležitějších kritérií zpravodajství. Poskytované informace by měly odrážet skutečnost, měly by být spolehlivé, přesné, fakta musejí být oddělena od názorů.
Pavel má pravdu, když tvrdí, že noviny jsou takové, jaké jsou články v nich, ergo kladívko - jací jsou jejich autoři. Denní noviny čtu málo, ne proto, že bych byl středem jejich pozornosti, ale právě proto, že mají k o b j e k t i v i t ě daleko.Protože vliv poznávající osoby je značný až převažující, články jsou subjektivizovány a tudíž celé noviny jsou novinami názorů a nikoliv faktů. Noviny, lépe řečeno novináři nedávají prostor pro vytvoření vlastního názoru na fakta, ale názor vnucují. V honbě za prodejem se i ze včerejších novin "faktu" stávají noviny názorů, z nichž často vyzařuje neprofesionalita a spekulace. Noviny se tak houfně posouvají k bulváru a člověk se nemá o co opřít.

S Pozitivkami to je přece jen jiné, nemýlím-li se. Články často obsahují názor autorův a tudíž se subjektivizují. Nemohou být ani novinami faktu a já pevně doufám, že se jimi nestanou jako se nestanou ani bulvárem. I článek paní Kubešové je jeden z mnoha názorů, který vzbudil pozornost Pavla a vyprovokoval názor. Objektivizace historie si vyžaduje držet se faktů, ať nám jsou příjemná či nepříjemná. Roky 1948 a 1968 v nás a v našich předchůdcích zajisté vzbuzují nepříjemné vzpomínky, podobně rok 1989 v někom příjemné, v jiném nepříjemné. Subjektivita a objektivita v historických souvislostech... Dnešní a budoucí studenti budou memorovat rok 1989 stejně tak jako my odříkáváme fakta o bitvě na Bílé hoře, o I. a II. světové válce. Názor nám nikdo nebere, fakta jsou daná. Bílá hora přinesla desetiletí útlaku, II. světová válka skončila zaplaťpánbů porážkou fašizmu. Jeden můj známý odpovídá na otázku, co je to historie asi takto: je to ulice, kterou důvěrně znáte, protože jí chodíte dvacet let. A pak vás jednoho dne někdo zavede k téže ulici z druhé strany a tvrdíte, že jste tam nikdy nebyli...

Pozitivky plní svůj účel. Převaha článků je pohlazení na duši, prosta těžkých témat doby, je to čtení na klidné večery, zatímco venku jdou ženské obtěžkané starostmi a nákupními taškami. Divím se Pavlovi a Vaškovi, že jejich energie udržela při životě tento projekt, i když vím, že by s tím kolikrát nejraději praštili. A tak se, milá a vážená paní Kubešová, nezlobte, že se ty "naše" pozitivní noviny nestaly novinami faktů a jsou prostě jen tak pro pozitivní chvíle našeho veskrze a pohříchu negativního života.

S upřímným pozdravem
Jan Maruška, 12.10.2007

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 11. 04. 2007.