Pavel Pávek: Snad nejstarší vinice v Čechách

Rubrika: Publicistika – Letem-světem

Unavený vláček rozvážně míjí lužní lesy, zahoukáním zdraví rovinatou krajinu, občas stejným způsobem varuje líné daňky kteří ho ignorují a pokojně ukusují zelenou trávu, tu a tam zastaví na malém umolousaném nádražíčku většinou vzdáleném od obce jejíž název zdobí průčelí opuštěné drážní budovy.
Průvodčí zvědavě koukne na vystupujícího poutníka a vláček opět začne pomalu otáčet koly. Jede pomalu, klidně. Na této trati netřeba spěchat, vláček jezdí stejně jako jeho předchůdci před sto lety. Na kolejích od Mělníka až do Nymburka je čas stále stejně nevýznamným měřítkem jako na hladině nedalekého Labe.

Poutník se pohledem na stále ještě dřevěnou tabuli ujistí, že vystoupil na správné stanici a vyráží prázdnou silnicí ke Dřístům. Jde klidně zvolna, neb není důvod spěchat v místech, kudy již před námi procházely dějiny.
Cesta stoupá, poutník prochází vesničkou Dřísy. Ví o ní, že je stará, velice stará, podle archeologických nálezů založena již v období prvních Přemyslovců na původně knížecí půdě. Ví i o první písemné zprávě z roku 1052, kdy byla darována Knížetem Břetislavem I. kapitule Boleslavské a stala se poddanskou vsí.
Již v této listině je zdůrazněna i vinice na vrchu Cecemína. Právě vinohrad a kopec jsou cílem dnešní poutníkovy cesty. Na konci vesnice se poněkud rozpačitě zamyslí nad tím co dokáží v porovnání se starými zedníky dnešní architekti odbočí kol novostavby polní cestou. Hrůzné představy vyvolané pohledem na dům hodící se kamkoli jinam než do České krajiny rozptýlí až zelená houština lemující prašnou cestu a na loučce stroze prostá stavba kapličky. S červenou stříškou bíle kontrastující omítka zdůrazňuje obraz inzitního umělce, ztvárňující svatou Ludmilu s malým, hnědovlasým chlapcem v modré kytlici.
Prašná cesta vede po svahu kopce ke kostelíku. Na úpatí vrchu měly být vinné sklepy, které lidé v nepokojných dobách třicetileté války zazdili a víno uchránili před cizími vojáky. Místo zasypali hlínou, zarostlo, někteří obyvatelé prchli, byli pobiti a další zemřeli, nemohli vinaři v pozdějších dobách otvor do sklepů najít a nepodařilo se to dodnes.
Poutník po sklepech nepátrá. Jednak mu v horku víno ani moc nechutná a hlavně… Co kdyby nápoj z révy považoval za své vlastnictví některý z bezhlavých rytířů kteří se okolo kapličky zjevují.
Pověst sice říká, že přicházejí vždy spolu s válečnými událostmi, ale ono se stále někde válčí. Cesta jakoby končila, uprostřed palouku mezi větvemi rozložitých stromů stojí barokní věžovitě osmiboká kaple s mansardovou střechou zasvěcená svatému Janu Křtiteli. Poutník zkouší marně otevřít bránu; je zamčeno. Nakukuje alespoň klíčovou dírkou a zahlédne část fresky znázorňující křest páně. Usedá rozvážně do stínu, pobolívající záda opírá o barokní zdivo, pohodlně natahuje nohy v kanadách a příjemný vánek přivolává dřímotu. Jen na malou chviličku. Na vinici se něco děje…

Mezi révovými keři zvolna prochází do dlouhých, tmavě červených šatů oblečená žena, od pohledu možno říci dáma. Dáma na vinici… Pár kroků za ni se doslova plouží snad pětiletý blonďáček a tváří se nebývale otráveně. Dáma na vinici mu s lehkým úsměvem o něčem vypráví, chlapeček zůstává netečným, hlavou se mu honí myšlenky o promarněném čase. Oba zastaví, dáma z pod keře vytahuje dvě motyky podivného tvaru, jednu z nich podává klučinovi a začíná okopávat zem kolem révových keřů. Blonďáček se znechuceně přidává ale oči stále zalétají směrem k vesnici a vlídně znějící slova z úst ženy v dlouhých, tmavě červených šatech ho prokazatelně převelice nudí.
A z vesnice doléhá klukovský křik… Malí otrhánci se mezi sebou perou, válčí, hrají si snad na Vršovce, je vidět jak rád by se k nim připojil…
A poutník jen tiše nechápe. Vesnice se poněkud proměnila. Z komínů starobylých dřevěnic stoupá světle šedý dým, kolem kaluže uprostřed návsi polehává několik zadumaných čuníků se stádem ovcí, kluci řádí kolem potoka který ještě před několika minutami tekl zcela jinudy…
Otáčí se k vinici k podivné dvojici. Dáma i blonďáček spolu sedí u přerostlého révového keře na lavici z otesaných, nehoblovaných fošen a příjemný vánek k poutníkovi zanáší útržky rozhovoru, ze kterého, ač naslouchá nerad, se mu mnohé stává jasným. Na vinici pracovala babička s vnukem.
Právě když slunce na krátký okamžik zakrývá nepatrně malý mráček podává vnoučeti velký kus černého chleba a jakéhosi nažloutlého sýra. Sice zvolna ukusuje ale duší je dole pod kopcem ve vesnici. Babička se usměje, pohladí kloučka po zlatých vlasech a cosi mu tiše šeptá. Kluk vyskočil jako čertík z gumy,chléb i sýr byly zapomenuty a doslova letí směrem k vesnici, po babičce se ani neotočí. Zato se otáčí směrem k poutníkovi a přistupuje k němu, s lehkým pokývnutím přisedá vedle a také se opírá zády o zeď.
Se stále stejným, trochu tajemným, trochu záhadným úsměvem poutníkovi vypráví. O těch hezkých starostech s mladými, kteří již brzy nastoupí na naše místa, o tom, že my jsme nebyli o nic lepší, a co se nám rodiče jen naříkali… Jí, že za mladých let také práce okolo domu obtěžovala, raději by byla u potoka, na loukách…
Ale osud, na všechny přísný i laskavý, určuje každému jeho další cestu, rovně pohodlnou, jindy křivolace strmou…

Poutník přemýšlí. Snad o všem, snad i dlouho. Když zvedl oči, dáma již na vinici nebyla, vesnička vypadala stejně jako když jí procházel. Ale vybavila se mu ta malá kaplička s červenou stříškou tak krásně kontrastující s bělobou vápenné omítky a obraz od naivního umělce. Pochopil, že byl na jedné ze svých, snad trochu tajemně magických, výprav do minula.

Den pokročil, poutník rozšafně zvedá náhle svěží tělo a vyráží s kopce dolů jinou cestou. Čeká ho ještě, po modré turistické značce, třináct kilometrů do Lobkovic. Na zámku tam často pobýval František Palacký. A co kdyby na něho čekal kdesi v okolí hřbitova, kde je pohřben…

Foto © Pavel Pávek

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 20. 04. 2007.