Podnik Bohumila Dolejše
Kilometr níže od Zvírotic byl ostrůvek a vedle něho stával mlýn s pilou, který roku 1882 koupil pražský podnikatel Bohumil Dolejš. Okamžitě jej přestavěl, zvětšil a zmodernizoval. Novou pilu tvořily čtyři katry - obrovské svislé pily - na vodní pohon. Vedle vyrostlo skladiště dlouhé 400 metrů, široké 100 metrů a vybavené kolejemi s vozíky na převážení prken a špalků. K podniku patřily také rozsáhlé žulové lomy nad Zvíroticemi a záhy se jeho součástí stala i loděnice. Stavěly se v ní třicetimetrové nákladní lodě, opatřené zvednutou špicí, na zádi vybavené krytou kajutou se železnými kamínky, sporým kuchyňským zařízením a dvěma lůžky. Výroba jedné trvala deset dní. Po zhotovení byla koňmi vytažena proti proudu k lomu a naložena dlažebními kostkami či kvádry. Pak splula k pile, kde se fůra doplnila prkny, špalky a pilinami. Každých čtrnáct dní se jedna loď vydávala na cestu do Prahy. Bývalo to zpravidla v neděli odpoledne za dohledu celého shromáždění zaměstnanců pily a loděnice. Loučení bylo slavnostním obřadem - plavci a lodivod smekli a sborově se nahlas pomodlili Otčenáš. Pak zamávali čepicemi a nasměrovali loď k jezu. Nejednou se při cestě stalo, že plavidlo uvízlo na skrytém skalisku a zůstalo trčet uprostřed řeky. Pak bylo nutné část nákladu přeházet z jednoho konce na druhý nebo jej dokonce vyházet přímo do řeky, aby se loď odlehčila a sklouzla do proudu. Těžké nákladní lodě uměl řídit jen lodivod, který složil předepsané zkoušky pro daný úsek řeky. Stál u kormidla a sledoval každý pohyb lodi. K ruce míval partu zkušených plavců a ti přesně vykonávali jeho pokyny. Dolejšův zvírotický závod se rozvíjel a čítal až devadesát zaměstnanců. Pro dělníky tu byly postaveny dva domy, poblíž rozsáhlý sad s ušlechtilými ovocnými stromy či dřevěné přízemní stavení pro letní pobyt majitelovy rodiny. Vedením podniku byl pověřen správce Josef Raška a pan Dolejš přijížděl do Zvírotic pouze jednou za měsíc na pravidelnou kontrolu. Vlastnil totiž dřevařské závody ještě v Týně nad Vltavou, Vyšším Brodě a v pražském Podskalí. Tam měl i dům, ovšem bydlel v honosném objektu na Palackého náměstí, kde zaměstnával kuchařku, služku, panskou a kočího. Paní Dolejšová pocházela z rodiny Rottů - majitelů věhlasného železářství (Karolína Světlá byla její teta). Správce Josef Rašek přistupoval ke své práci velmi svědomitě a neodvažoval se opustit podnik ani na den. Přesto jednou jedinkrát neodolal. Psal se rok 1890, u Písku se konaly manévry rakouské armády a závěrečné slavnostní přehlídky se měl zúčastnit také korunní princ Rudolf, syn vládnoucího císaře Františka Josefa II. Na jedinečnou podívanou se pan Rašek vydal společně s řídícím Schützem. Jenomže zrovna se přihnala dodnes „památná“ povodeň, a když se pánové vraceli od vlaku z Příbrami, byla hladina Vltavy tak vysoko, že nemohli být převezeni na zvírotický břeh. Mohli jen smutně a beznadějně pozorovat, jak voda podemílá stohy prken, hromady špalků a klád, které se záhy s rachotem zřítily do řeky a odpluly ku Praze... I přes tuto událost měl zvírotický podnik Bohumila Dolejše nejlepší roky teprve před sebou. Výborně prosperoval až do 1. světové války, ale na jejím konci produktivita pily poklesla. Dolejš totiž uzavřel vysokou válečnou půjčku a doufal, že se mu tyto prostředky s vysokým ziskem vrátí. Opak byl pravdou a přišel o většinu jmění. Najednou se nedostávalo peněz na nákup dřeva, výroba se snížila, bylo nutné propouštět dělníky z pily, loděnice přestala pracovat a lomy koupil podnikatel Lanna. Mlýn a pilu si v roce 1923 pronajal pan Semerád, jenomže v srpnu 1927 pila do základů vyhořela. Mohutný požár ohrožoval i županovické střechy na druhém břehu a byl vidět z širokého okolí. Žhavé oharky dopadaly v okruhu tří kilometrů... V té době už se rýsovaly projekty na stavbu přehrad, a tak pila již nebyla obnovena.
Županovice
Nejbližší mlýn, pila a skladiště dříví byly hned pod Županovicemi na levém břehu. Také odtud si povodně nesmlouvavě odnášely veliké množství dřeva připraveného k plavbě. Stalo se tak například v roce 1888 a především v září 1890. Tehdy však voda neodnesla jen vyskládané dříví, ale razantně pronikla i do mlýna s pilou, objekty pobořila a vzala dokonce i jejich veškeré vybavení včetně strojů. Do mlýna se od té doby život nevrátil a trosky zůstaly opuštěny. Pro Županovické bylo důležité zprovoznění přívozu v březnu 1904. Rozhodla o tom komise z Dobříše, která sem tehdy přijela ve třech kočárech. Prvním převozníkem se stal Josef Velebil, jemuž se tato práce stala osudnou. Naposledy jel přes řeku v 68 letech dne 23. ledna 1928. Od Zvírotic přivážel svého syna Karla a poštovního doručovatele Františka Spilku. Při ovládání lodi sochorem mu podjely nohy a spadl do řeky. Než jej vlastní syn stačil z ledové vody vytáhnout, už bylo pozdě. Patrně jej ranila mrtvice a na místě zemřel. O rok později byl v Županovicích vybudován nový lanový přívoz. Jeho provozování se ujal právě Karel Velebil. V noci z 22. na 23. srpna 1931 zažily přívoz i celé Županovice nevšední událost. Tehdy vrcholily veliké vojenské manévry, o nichž jsme se zmiňovali v souvislosti s pontonovým mostem na Zrůbku. Vojáci postavili na několika místech kulomety a děla, všude byly spousty pěšáků i jízdy. Na levém břehu zaujala pozice modrá armáda, na pravém břehu armáda červená. Za světel reflektorů a dohledu stovek diváků začalo dobývání Županovic. Nastal nebývalý rachot, načež kolem třetí hodiny ranní překročila modrá armáda řeku. K přesunu veškeré pěchoty, jezdectva i dělostřelectva využívala jak pontony, tak obecní prám. Přívoz dosloužil v červenci 1954. Výstavba Slapské přehrady citelně zasáhla do života více než sto dvaceti županovických obyvatel, kteří museli opustit své domovy podél řeky. Ves však prořídla jen krátkodobě a neustále se rozrůstá o nové stavby, zejména rekreačního charakteru. Dnešní Županovice včetně kolonie chat a karavanů zabírají notný kus pobřeží. Jediná přístupová silnice sem vede od Drevníků. Po její pravé straně ještě před Županovicemi se tyčí komín polozbořené bývalé cihelny. Nedaleko začínají první chaty, kolem nichž prochází turistická trasa k rozcestí Plavečnice, Zadním Hájům a dále proti proudu Vltavy do Hříměždic. Stezka sice lemuje řeku, ale v bezpečné vzdálenosti. Abychom stanuli přímo nad Vltavou a mohli přes ni hledět do odkrytého údolí vstříc k Zvíroticům, musíme z trasy odbočit. Pokud nechceme zdolávat kopce a hledat utajené vyhlídky, silnice nás v klesajícím údolí mezi vysokými stráněmi zavede podél Županovického potoka až k řece. Pomyslný střed obce bychom stěží nazvali návsí, ale v podstatě návsí je. Tvoří ji z jedné strany kaplička, hasičská zbrojnice, penzion, obecní úřad a hostinec U Lojzíka. Pod těmito objekty jsou dvě hřiště a pak již následuje pláž a řeka. Ta vede naše vyprávění k dalším zajímavým místům, k nimž řadíme i Rybárnu na pravém břehu. Také v této osadě již nad starousedlíky převládají chalupáři, kteří dost možná ani netuší, že v lomu na Kamenné Hůrce bylo před lety odkryto žárové pohřebiště. Dozajista ale vědí, že v řece pod Rybárnou býval vysoký jez a na něm Schorova plavební komora - stavební památka zatopená Slapskou přehradou. Pod ní ústil do Vltavy potok, sbírající vodstvo z lokality V Rybníčkách. Naproti na županovické straně stával v úvodu kapitoly zmiňovaný mlýn.
|