Blanka Kubešová: Kam (ne)jít za divadlem (2)

Rubrika: Publicistika – Doporučení

(...) Ať jsme
čím jsme, my lidé smrtelní, nám nic
se nelíbí a spočinutí najdem
jen když už nejsme nic.


William Shakespeare, Richard II.



PROSÍM, NA SHAKESPEARA NE...

... toho znám jak svoje boty, zaprosila jsem, když se muž objevil s lítky. Připouštím, že to bylo pořádně hloupé, Shakespeara přece člověk nikdy nemůže znát dost, vždy je v něm co objevovat. A tak sedím v hledišti Divadla na Vinohradech jako pěna, poslouchám verše v překladu Martina Hilského o moci a slávě, o věčné touze člověka ovládat druhé, a zdá se mi, že dramatik mluví o dnešní době; o naší poslední revoluci, výměně kabátů a opětovné touze vlastnit a ovládat ty pod sebou. Skoro to vypadá, že touha po moci patří k přirozenosti lidské povahy, že arogance těch nahoře je obvyklá nemoc mocných. Tak nějak to aspoň chápe režie Lucie Bělohradské. A také že člověk je nepoučitelný, zkušenosti nepřenosné, a i kdyby svět se svou technikou a vynálezy šel sebevíc kupředu a seberychleji se vyvíjel a měnil, lidská povaha a její touha po moci a penězích zůstává. I v tom je Richard Druhý stále aktuální. Je možné, že tak mluví anglický básník, který zemřel r. 1616? Nejen režisér a herci, i divák v hledišti cítí, že jde o text mimořádný, který neotupil zub času, který je stále platný. Právě v té nadčasovosti se pozná světový dramatik, právě proto je Shakespeare prostě SHAKESPEARE.

Rytířské ctnosti, kdy se lež platila krví, tu stojí proti světu, v němž svědomí je už jen na obtíž. „Ve jménu pravdy stáli ve středověku muž proti muži a za pravdu se umíralo. Dnes je veřejně deklarovaná lež politickou – a co hůř, i lidskou – samozřejmostí“, vysvětluje své pojetí L.Bělohradská. Také proto nastudovala Richarda Druhého ne jako historickou, ale jako politickou hru. Vzestup střídá pád, a tak stále dokola. Teprve pak, v bídě a bez pochlebovačů, kteří člověku na vrcholu slávy zakrývají pravý stav věcí, poznáme sami sebe a své chyby. Jenže pak bývá často pozdě – tak jako v téhle básnické a lyrické tragédii.

Richard II. nastoupil na trůn ve svých pouhých 10 letech. Shakesparova hra se však věnuje pouze posledním, nejdramatičtějším měsícům jeho vlády. Období, kdy se projevil jako panovník spravedlivý a dobrý, spadají zejména do doby prvního manželství s Annou Lucemburskou, (které se v Anglii říkalo Anna Česká), ale ty nechává dramatik stranou. Ukazuje až krále pokřiveného mocí, rozmařilého a despotického, který si konečně nespravedlivým vypuzením prince Jindřicha (Bolingbroka) a vyvlastněním jeho majetku podpisuje svůj ortel. Jindřich se vrací s vojskem, nespokojí se však s napravením křivdy, ale zbavuje Richarda II. vlády. Zločin je nahrazen zločinem. Král Richard se tak mění v mučedníka, zatímco na rukou zpočátku milovaného Jindřicha ulpí krev.

Inscenace Divadla na Vinohradech si nehraje na pravdu a není historickou rekonstrukcí, neusiluje o historickou přesnost života a vlády anglického krále XIV. století. A snad právě o to je zajímavější, že se nedotýká jen jedné historické etapy. Tragédie moci, vzestupu a pádu, tragédie touhy pomstít bezpráví, která se nakonec nezastaví jen u „spravedlivé“ pomsty, ale přeroste v nové křivdy, přesahuje tak jakoukoli dobu a jakýkoli historický rámec. Paralely se současností tak občas divákovi vyrazí dech. Snad aby byly ještě nápadnější, objeví se na scéně vedle postav v historických kostýmech a parukách i postavy dnešní - tajní či policisté s přilbami, jak je známe třeba z listopadu 1989. Podobně král Richard II. nezemře zapuzený v londýnském Toweru, ale takříkajíc „moderně“ - usmrcený injekční jehlou.

Drama lidského selhání nebo chceme-li, drama duše, ač celé ve verších, neodradí a nezalekne ani toho, kdo běžně verše nečte, a dokonce ani diváka, který krásu hraného a mluveného slova teprve objevuje. Je to opět kouzlo Shakesparovy geniality, verš je totiž nanejvýš srozumitelný, obrazný a živý.
Opravdovými postavami z masa a krve dělá Shakespearovy hrdiny v neposledním dramatikovo umění vcítit se, žít sny každého z nich. Záporný hrdina není jen a jen záporný, i on má právo na náš soucit. A tak obdivujeme a litujeme Bolingbroka Jiřího Dvořáka i Richarda Druhého Jana Šťastného.
Na jevišti Divadla na Vinohradech je hra koncertem o mnoha hlasech. Mile překvapí i skutečnost, že v hledišti sedí mladí, studenti i školáci.
Kdo by dal přesto přednost něčemu lehčímu, čeká na něj specialitka v „italském balení“

FAMÍLIE aneb DĚDICTVÍ OTCŮ ZACHOVEJ NÁM, PANE

V jiskřivé komedii autora Joa DiPietra se pozná každý, tak mi neříkejte, že právě vy byste se v tomto zrcadle, nastaveném s laskavým humorem rodinným vztahům dvou generací, nepoznali! Význam rodinného klanu, rodinných pout a síly pospolitosti docení člověk často až ve zralém věku. Netrpělivost, zbrklost a podrážděnost mládí se ve střetu dvou generací zároveň lehce dostane do střetu se starostlivostí a často až s přílišnou, tedy i s obtížnou péčí těch starších. Vybojovat si za takového dozoru rodiny své právo na samostatnost a vlastní představu o tom, jak uspořádat svoji budoucnost, není pro mladého člověka vždycky jednoduché.
Problém se týká každého z nás a možná nám hra pomůže najít klíč ke vzájemnému porozumění. O zábavu v režii Martina Stropnického se skvěle postará hvězdné obsazení Jiřiny Jiráskové, Ilji Racka, Jany Hlaváčové a Petra Kostky na jedné a vnuka Michala Novotného na straně druhé.

Do třetice - Isadora Duncanová a Sergej Jesenin

Je to už pár let, co Stavovské divadlo přišlo s mistrovským baletním představením odvážného životopisného příběhu slavné americké tanečnice Isadora Duncan, k němuž napsal skvělé libreto Jozef Bednárik a Petr Malásek neméně skvělou hudební koláž. Dílo tehdy velice sugestivní formou přiblížilo bájnou Isadoru a legendu baletu i těm divákům, pro něž byla její osobnost do té doby velkou neznámou. Ve vášnivém milostném vztahu Duncanové a o 18 let mladšího Jesenina, který jako by zažehla sama ruské revoluce, se tvůrcům nabídla obrovská love story plná rozchodů, lítostí, usmiřování, žárlivosti a výčitek.
Dalším aktérem se staly i samotná Moskva a Rusko jednadvacátých let. Říjnová revoluce, na jejímž pozadí se dramatické seznámení a milostné vzplanutí odehrává, se teprve začíná ukazovat ve své hrůznosti. Naivně zapálená mladá americká diva, která tehdy přijala pozvání sovětské vlády na založení taneční školy, nadšeně uvěří v nově se rodící, beztřídní a spravedlivou společnost a zcela propadne „rozevlátému“ básníkovi ruského venkova i iluzi a ideálům nového Ruska. Rok po seznámení s Jeseninem se už slaví svatba.

Představení se na jevišti udrželo několik sezon, podobně jako před dvěma lety slavná Shermanova divadelní tragikomedie Když tančila v Divadle bez zábradlí. Ta se věnovala romantickému, nesourodému vztahu dvou géniů, stárnoucí Isabely Duncanové a depresemi zmítaného Sergeje Jesenina, a jejich epizodě ze společného života na sklonku 1923. r. v Praříži. Jesenin, násilně přesazený do západního světa, tu duchovně živoří. Stýská se mu po vlasti a ruském venkovu stepí a bříz a tak víc a víc propadá beznaději, alkoholu a melancholii. V této době pomalu bledne i sláva Duncanové. Po dvou nezdařených manželstvích a tragické ztrátě jejích dvou dětí jako by jí ubývalo sil. Sebezničující, šílený a sžíravý vztah dvou bohémů, neschopných žít spolu a bez sebe také ne, smýkaný od lásky k nenávisti, spěje ke sebezničení...

Do třetice v několika málo letech můžeme vidět příběh slavného páru Duncanová – Jesenin na jevišti, tentokrát ve hře Alex. Stroganova Vertigo v podání Divadelního spolku Kašpar v Divadle v Celetné. Inscenace režiséra Alex. Minajeva se odehrává ve dvou rovinách:
Ta reálná psychologicky a s obrovskou dávkou porozumění pro oba kontroverzní hrdiny zpracovává manželství a životní etapy mladého, blouznivého Jesenina a neméně emotivní, stárnoucí, ale stále ještě půvabné Duncanové. Zakladatelka výrazového tance, která se už v raném mládí rozešla s pojetím a ideálem klasického baletu, vidí a nachází zdroje svého tance v samotné přírodě, „v pohybu vln, větrů, gravitace a otáčení Země za Sluncem.“ Ve vztahu k Jeseninovi je však jen ženou, která za pózou a velkými, sebejistými gesty skrývá žízeň po opravdové lásce, partnerské jistotě a porozumění. Prostou ženskou touhu být milována. Tohle jí však psychicky nevyrovnaný a přecitlivělý básník, utápějící se v alkoholu a sám často na pokraji zhroucení, těžko může dát.
Druhou iracionální rovinu, neustále prolínající tu skutečnou, ztělesňuje postava tajemného pana Černého, jakéhosi Osudu. Ten se v konfrontaci s oběma hlavními hrdiny zároveň stává symbolem tajemné neúprosné moci určující lidský úděl, před nímž není úniku. V tomto obrazném smyslu je stylizována i celá scéna. Pokoj, resp. předměty a nábytek v něm jako stolek, židle či zrcadlo, jsou zavěšeny v prostoru nad zrcadlovou podlahou v jakémsi imaginárním vzduchoprázdnu a umocňují pocit snovosti a pomíjivosti.
Třebaže některé scény působí poněkud staticky, zanechá představení v Celetné v divákovi mocný dojem. 

Ilustrace exkluzivně pro Pozitivní noviny © František FrK Kratochvíl  http://frk60.aspweb.cz

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 08. 05. 2007.