Blanka Kubešová: Zima v Praze (1/2)

Rubrika: Publicistika – Zbývá dodat...


Divadlo a první Ferdovy zkušenosti s pražskými ulicemi

 
To, že jsme si pořídili pejska, ještě neznamená, že bychom snad měli v úmyslu promeškat letošní divadelní sezónu v Praze. Desetihodinovou cestu autobusem Lucern-Praha s námi hrdě absolvoval i devítiměsíční jezevčík Ferda. Po chvilce laškování a navazování známostí, během kterého se mu podařilo prošacovat několikery kapsy a otevřené batohy a ukořistit několikero přímo skvělých trofejí v podobě tužek a kapesníků, usnul spánkem spravedlivých.

 

Zima ukázala své zuby o páté hodině ráno, sotvaže jsme vystoupili z autobusu na nádraží v Praze Na Florenci. Naštěstí taxi fungovala a v nich dokonce i slušní taxikáři. Za zhruba půlhodinovou trasu do pensionu na Vinohradech jsme zaplatili bratrských 104,- Kč, což je cena jistě přiměřená. 


První pěší cesta

 

neplatí divadlům ani knihkupectvím a kavárnám, jak je obyčejně mým zvykem, ale opět Ferdovi. Nikdy mě nenapadlo, že přesvědčit štěně, zvyklé na zahradu, louky a les, aby se jen tak někde vyčuralo, dá tolik práce. Přemlouvání „Ferdíku, udělej lulu-čičí“ pobaví několik chodců, ale u Ferdy se zcela mine účinkem.

Posněhává a fičí vítr, dlažba se nepřátelsky leskne, Ferda s nechutí přeskakuje louže na vymletých chodnících a s podezřením očichává mokrou ulici. Ani ten kousíček udusané hlíny a pár chlupů trávy okolo stromu před domem se mu nezdá to pravé.

Vzdávám se. Sotvaže vstoupíme do domu, Ferda na body vyhrává.

Proč jsi mi neřekla, že mě tu bude čekat tak pěkný uvítací kobereček? A dokonce červený! To snad ani nemuselo být, štěkne a první lulu je na světě!

Naštěstí se zdá, že tady to snad ani nevadí. Dům je tak otřesně a nechutně špinavý, zanesený listím a zaneřáděný smetím všeho druhu z ulice, že nějaká loužička navíc se prostě ztratí. Ovšemže jsme si v penzionu na stav domu postěžovali, ale odpověď byla podobně úděsná: „Zodpovídáme za stav pokojů, dům není už naše věc…“

Dříve jsem se pokoušela tohle změnit, upozornit, jak to funguje jinde, ale nejenže jsem nic nezlepšila a nezměnila, jen jsem na to doplatila. Nechávám tedy odpověď provozovatelky penzionu bez reakce, proč mám stále platit za nafoukanou exulantku?


H…ohrady

 

Jsme tu první den, ještě jsme si nezvykli a špína Vinohrad nám doslova vyráží dech. Špína nejen v okolních a zastrčených ulicích, ale i na hlavních třídách, Francouzské, Korunní a Vinohradské. Přetékající popelnice, neodvezené odpadky a haldy krabic a lísek od zeleniny před obchody, k takovým se nikdo nerozpakuje přihodit pár dalších. V parcích to není lepší. Ferda nadšeně běhá za papíry a pytlíky, se kterými si pohrává vítr. Tohle že jsou bývalé Královské Vinohrady?

Teď se jim tady říká H…ohrady, poučuje mě rezignovaně paní s pejskem.

Abych nekřivdila celé Praze, musím říct, že ostatní čtvrtě se mi zdály být na tom podstatně lépe. Možná jen momentální nedostatek košťat?

Ale koneckonců přijela jsem do Prahy za divadlem, užít si síly a krásy mluveného slova, a v tom jsem se tu nezklamala ani tentokrát.

  

 

Večer ve Stavovském 
 

Mám pocit, že doba, kdy se ke spisovateli, básníku a dramatikovi Pavlu Kohoutovi přistupovalo s nedůvěrou, nebo přinejmenším se smíšenými pocity jako ke člověku „s minulostí“ , je za ním. Dnes je Pavel Kohout už světově uznávaným dramatikem ověnčeným celou řadou mezinárodních cen a vyznamenání.

Při pozorném zaposlouchání se do textu jeho nejnovějšího politického dramatu Malá hudba moci uváděného v režii Michala Dočekala ve Stavovském divadle, si není možné nepomyslet, „ach, jaká podoba s básníkem!“ Skoro se zdá, že ze hry by bylo možné jaksi zpětně zkonstruovat autorův životopis.

Hru napsal P.K. nejprve německy, tady se nabízí, (ale i končí), podobnost s Ludvíkem Kunderou, který své texty píše ve francouzštině. Vedle dvaceti tří divadelních adaptací je to Kohoutova jednatřicátá původní hra, slušný výkon.

 

Píší se 8O. léta, Evropa je ještě rozdělena železnou oponou a mezi ní zuří studená válka. Co se dalo ve východním bloku rozkrást, se rozkradlo, statky otců se dávno promrhaly, kde nic není, nejenže ani smrt nebere, ale tam nedokáží dál brát už ani komunisté, co nevidět se vyčerpané totalitní režimy jeden po druhém zhroutí. Potud časový rámec hry, kterou je nutno chápat právě v tomto časovém a politickém kontextu.

Příběh samotný se pak věnuje životním osudům, nadějím a ztrátám nadaného rakouského dirigenta. Nejenže se narodil v Salzburgu, ještě nese i příslovečné jméno Wolfgang Mazort (že by nějaká chyba v matrice?) a spříznění se slavným skladatelem není vyloučeno.

Hlavní hrdina je zapálený levičák, který nejenže pevně věří idejím socialismu, ale posléze naletí i demagogickým lžím a vzdušným zámkům pohlavárů bývalé NDR. Když konečně prohlédne a pozná, že tato země je jediným obrovitým vězením, je pozdě, to už ho jeho naivita svede až do spolupráce se Stasi a hrdina postupně ztratí nejen ideály, ale i uměleckou a osobní svobodu.

Hra jde současnému divákovi pod kůži, po zkušenostech s totalitní mocí mu je blízká a nanejvýš srozumitelná, hraje se i o něm a o jeho minulosti. Příznačný je i její závěr: Hrdina nepropadne jen mladistvým iluzím sociální rovnosti a spravedlnosti, ale později i nástrahám kapitalistického světa, postavení a penězům.  

Režie Michala Dočekala je živá a má spád, pouze na několika málo místech se neubrání nástrahám polopatismu. Jakoby ztratila ze zřetele, pro koho hraje, vždyť dnešnímu divákovi stačí napovědět, o této době prostě ví své.

V hlavních rolích nezklamali Jan Dolanský, František Němec a David Matásek, v ženských Antonie Talacková a Petra Špalková. Ve zdánlivě „vedlejších“ rolích se představili Michal Slaný a David Prachař, kteří jsou tak opět příkladem toho, že není malých rolí.


Jsem-li pes, přivažte mě na provaz,

Jsem-li člověk, prokažte mi úctu

(Romské přísloví)

 

Kdo má rád divadlo malých forem, tomu lze víc než vřele doporučit herecký koncert Ljuby Skořepové v jednoaktovce kanadské autorky Isabelly Doré, César a Drana na malé scéně divadla ABC.

Kdože to je, ten César? Nic míň a nic víc než obyčejný kůň a ještě k tomu mrtvý. Sloužil věrně několika generacím, táhl cikánský vůz v dešti v mraze, ale i takový život jednou končí. Stárnoucí cikánka Drana si s ním naposledy povídá, ještě jednou a naposled s ním probírá celou svoji životní anabázi a koník a my, Gadžové v hledišti, se tak stáváme jejími jedinými posluchači.

S Ljubou Skořepovou je nám do zpěvu, když tančí a vzpomíná na dobu dětství, mládí a zamilovanosti, bereme si z ní její obrovskou zemitost, vitalitu, životní moudrost a optimismus; trneme s ní a běhá nám mráz po zádech, když vypráví o předčasném narození své dcerky a tlačí se nám slzy do očí, když v jedné z nejsilnějších scén vzpomene na utrpení za Hitlera; na vraždy a pokusy na živých, na masové hroby…

Její obdivuhodně silný a vysoce přesvědčivý výkon nutí k zamyšlení a možná i k novému pohledu na romskou menšinu jako takovou a doznívá v nás ještě dlouho po představení.

Už teď mohu prozradit, že paní Ljubu Skořepovou za její cikánku Dranu někteří nadšenci navrhli na cenu Thálie. Zda se nás takových sejde víc, na to si musíme ještě počkat.

 

Autorka Isabele Doré obdržela za divadelní hru César a Drana první cenu na mezinárodním festivalu jednoaktovek a hra si brzy získala velkou popularitu nejen na mezinárodních jevištích, ale i v rozhlasovém zpracování. V současné době vzniká v Montrealu i hudební verze této hry.


1907-2007  

 

Sté výročí oslaví Vinohradské divadlo světovou premiérou hry scenáristky a dramatičky Mileny Jelínkové, Adina v režii Martina Stropnického. Hra o životních osudech slavné české divy Adiny Mandlové se na pozadí velkých dějinných událostí snaží zachytit obě strany mince – slávu, talent a krásu i tlaky a prubířské okamžiky, které jsou zkouškou mravní síly a charakteru.

Ve výjimečném osudu jedné z našich největších filmových hvězd se současně odráží nejen herecké prostředí té doby, ale obecně i národní povaha. Ožívá těžká doba protektorátu a všeobecný strach a rozčarování po komunistickém puči v osmačtyřicátém.

Nevím, zda obsazení Veroniky Žilkové do hlavní role bylo zcela šťastné.

 

S trochou nadsázky lze říct, že nová dramatická tvorba jako by se nesla v duchu dokumentu a politických thrillerů. Zatímco na Slovensku se připravuje hra o Gustavu Husákovi, v Praze to bude život a osud popravené Milady Horákové očištěné poněkud opožděně až v tomto roce.  

Pokračování 8. 12. 2007

  
OHLASY NA ČLÁNEK
To je tedy skutečně positivní článek, že?  Ale je bohužel docela pravdivý a zcela odpovídá tomu, co jsme v Praze na Vinohradech i jinde viděli a zažili my. Však ona paní Kubešová už zmoudřela a do Prahy teď dělá jen "výpady" ze svého domova ve Švýcarsku. Kdy se konečně nad tím někdo v Česku zamyslí?

Dva Holanďané, kdysi Pražáci, 03.12.2007
Vera Pokorny pokorny-scheufler@wxs.nl 

Foto © archiv autorky

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 03. 12. 2007.