Josef Duben: Začněte ... Aprílem

Rubrika: Literatura – Doporučení



Josef Duben
se narodil v roce 1950 v Praze, vystudoval Vysokou školu zemědělskou v Praze Suchdole. Zootechnik. Oboru zůstal věrný, zaměstnání měnil: zootechnik v JZD, redaktor v časopise Chovatel, zootechnik v cirkusech, učitel chovatelů cizokrajných zvířat, redaktor v Agrárních novinách a nyní mluvčí Státní veterinární správy ČR. Rád a často se ke kdečemu vyjadřuje. Slovem i obrazem, také formou dřevěných plastik, které představil na několika výstavách.

Koho mám rád

Páva, slavíka a chocholouše,
Co by ublížili pouze mouše.

A toho, co jen zlá slova kouše?
Tomu se radši vyhnout snad.

Bigamista je vlastně poctivec

V nedávné minulosti, a vlastně i dnes stíhaný zločin bigamie, se v současné době stává už jen učebnicovým příkladem, který dokumentuje v právnických skriptech nepoučitelnou naivitu těch, kteří chtěli legalizovat to, co náš právní systém legislativně neumožňuje.
Bigamista je, tedy spíše býval ten, kdo uzavřel druhý (popřípadě třetí) sňatek, aniž rozvázal předchozí. Zajisté je v obtížné situaci člověk, jenž z různých důvodů, mnohdy i materiálních, nemůže rozvázat manželský svazek, a chtěl by uzavřít nový. Dnes je všechno jinak, může svou situaci řešit téměř bez problémů. Otevřená společnost a otevřené hranice umožňují nové řešení. To spočívá v tom, že nic neskončí, žádné manželství se nerozváže a začne se znova a jinde vztah nový, ovšem v některých případech vzdálenost vůbec nehraje roli. Totiž nový vztah, který má na první pohled také znaky manželství – společné bydlení a zplození potomstva.
A veřejnost tuto skutečnost prostřednictvím médií akceptuje, aniž ji odsuzuje. Alespoň u „významných“ osobností, u těch se to považuje za jakési znaménko „krásy“, které obzvláštňuje jejich image nekonformních jedinců. Vedle nich vypadá takový „starý“ bigamista, který nový vztah řešil před okolím manželstvím, sice jako trochu pokřivený, ale přece jen poctivec.
Nicméně těchto současných, skrytě veřejných faktických bigamistů, kteří mají jednu ženu a druhou skoroženu, bude zanedlouho podstatně méně. Vymřou. Jsou to totiž většinou lidé středního a spíše už předdůchodového věku.
Je nasnadě logická otázka, proč vlastně nerozváží svazek minulý, aby mohli uzavřít nový? Vzhledem k jejich materiální úspěšnosti by je tato legalizace stála spoustu peněz. Anebo jim nakonec takovýto stav docela vyhovuje a jsou si vědomi, že až bude nejhůře, mohou se spolehnout na velkodušnost původní ženy, která neodmítne se v posledních okamžicích života postarat o toho, se kterým prožila mládí.
A co bude, až vymřou tito požitkáři? Samozřejmě dojde k „pokroku“, už nastupují noví. Po zkušenostech předků budou zřejmě postupovat tak, že ten první sňatek raději neuzavřou a právní vypořádání při odchodu či rozchodu bude mnohem jednodušší. Dokonce lze dohlédnout i toho, že případná starost o „nezaopatřené“ potomstvo zůstane na systému sociálních podpor státu. Rafinované? Ano, a účinné.
Požitkáři a nezodpovědní celého světa, nespojujte se! Nežeňte se! Není třeba vyslovovat takovýchto hesel. Bohužel se tak již děje. Je tedy otázka, co si počít? Pokusit se vymyslet nějaký nový zákon? A jak potom vymáhat jeho plnění, a jaké by vůbec měly být sankce? Trestat tedy? Všechno to je zcela jistě marné. Trest by v tomto případě určitě nic moc nevyřešil a krom toho, trest přichází pochopitelně, až když už byl čin vykonán a jeho výchovnost by tedy byla velmi diskutabilní. Každý se přece nakonec většinou potrestá sám. A zde se otvírá skutečná účinná možnost nápravy! Bylo by totiž velmi prospěšné tyto vskutku „alternativní“ tresty náležitě medializovat.
Na nápadných místech v novinách, na úředních deskách i webech by měla být zveřejněna například takováto zpráva: „Ve své době všemi obdivovaný bonvián zemřel nikým nepoznán. Pan XY, který se proslavil především jako tvůrce objektu „N“, již před pěti lety zbořeného, zemřel v zákoutí městského parku a jeho pozůstatky byly identifikovány až podle zlaté tabatěrky, kterou v době své slávy obdržel darem od prezidenta. Tohoto muže, který žil střídavě u své manželky a mladé milenky, obě vyhodily na dlažbu, když se u něho začaly projevovat první příznaky Alzheimerovy nemoci. Takový tedy byl konec známého skrytého bigamisty“. Čest památce všech monogamistů!

 

Psí život má i své kladné stránky

Cítíte se pod psa? Špatně vidíte, slyšíte, máte teplotu, bolí vás noha? Co uděláte? Vydáte se k psychologovi či psychiatrovi, ke všeobecnému lékaři, pak ke specialistům, očaři, ušaři a nakonec k ortopédovi. Nestačí vám na to týden. To pejsek, kočka či kanárek jsou na tom podstatně lépe.
Ale ještě na chvíli k člověku. Času, který jsme ochotni věnovat své tělesné schránce, máme málo, a proto se nám nechce chodit k lékaři s každou prkotinou. Obzvlášť, když si představíme pročekané celé dopoledne u praktického lékaře, který nás posléze v mnoha případech pošle k dalším odborníkům. Výjimkou je snad jen zubní lékař. Proto se asi občas tolik volá po rodinném lékaři. Anebo ještě lépe, po tak zvaném celostním lékaři, který vyléčí všechno, od nemocí hlavy až po nemoci paty. Je docela dobře možné, že tento trend bude mít pro svou očekávanou efektivitu slibnou budoucnost. Však se již nyní najdou lékaři, kteří mají ordinaci vybavenou různými přístroji a nástroji, které byly až donedávna doménou vybraných specialistů.
Pro veterináře však celostní medicína není nic nového. Veterinární lékař totiž praktikuje celostátní přístup zcela samozřejmě. Vychází z toho, že těžko může chtít po páníčkovi, aby cestoval se zvířátkem k srdcaři, ortopédovi, pak se vrátil s nálezem a pak jej nasměroval zase třeba k alergologovi. Ono také zvíře toho moc nenamluví a nemůže nic moc předstírat, takže diagnózu je možné na jednu stranu stanovit lépe. Zvěrolékař ale proto musí být i etologem, aby řeči zvířat – jejich chování – rozuměl. A asi také psychologem, to zase aby rozuměl jejich páníčkům či paničkám.
Porovnáme-li stres, který v ordinaci prožívá lidský pacient a pacient zvířecí, je na tom ten druhý určitě podstatně lépe. Zvířátko jde do veterinární ordinace přece se svým nejbližším, který je v čekárně i v ordinaci může držet za pacičku. Jde-li však o pořádnou packu, někdy ji i držet musí, zejména v ordinaci, aby takové větší zvíře lékaře neporazilo.
Celkovost veterinárního vyšetření a zákroku je opravdu obsáhlá. Lékař samozřejmě čtyřnohému nebo opeřenému pacientovi změří teplotu, odebere a vyšetří krev, může natočit EKG, mnohdy i zrentgenovat a leckde mají i sonograf. Veterinář umí spravit zuby, vyšetřit útroby, dokáže operovat všechno možné, poskytuje i kosmetické služby, oštípe drápky, zajistí i ostříhání srsti, obézním naordinuje optimální krmnou dávku, hubeným zase doporučí výkrmnou dietu. Navíc ve veterinárních ordinacích mívají většinou službu i v sobotu a v neděli. To by si mnohý člověk také jistě přál.
A tak, když mě onehdy začalo svrbět oko, páchat v zádech a hučelo mi v uších, řekl jsem si, zda nenadešla chvíle k činu. Co přejít k našemu milému zvěrolékaři v Karlíně, a to i přesto, že to zde není na pokladnu?
Jenže mě takhle k ránu napadla trochu hrůzná myšlenka. Představil jsem si, jak si pan doktor bere mou ženu stranou a říká jí: „Víte, milá paní, nevidím perspektivu vašeho miláčka nijak moc dobře. Úplné vyléčení není možné a jistě si nepřejete, aby se Josef trápil.“

Jak to bylo v Ráji?

Dlouho o tom Adam nechtěl mluvit, ale když se jeho čas nachýlil a bylo mu už skoro těch v Bibli doložených 930 let, rozvázal jazyk, aby to svým stoletým klukům ozřejmil. Už za jeho života se totiž rozšiřovala fáma o tom, že po nějakých jabkách najednou uviděli s Evou, pramátí, že nemají šatů a začali se stydět.
„Tak, v Ráji to bylo opravdu fajn, jak stojí v Knize knih psáno, ležel vlk vedle beránka a lev hladil malého jelínka wapiti, aniž ho poškrábal. Líbilo se nám tam, teď vím, o co jsme přišli. Nevěděli jsme sice spoustu věcí, ale dnes vidím, že se bez nich dalo klidně žít. Nevěděli jsme s Evou, co je to strach, nevěděli jsme, co je smutek. Bylo nám teplo a netušili jsme, co je to zima.
Až jednoho dne se v trávě u našich nohou objevil tvor, kterého jsme si do té doby nepovšimli. Byl krásný, se zelenkavě lesklými a do modra jiskřícími šupinami. Sice neměl nohou, šoupal se po zemi, ale velmi elegantně. Šli jsme za ním až ke stromu uprostřed Ráje, o kterém nám Hospodin řekl, že jeho ovoce nemáme jíst, protože by nám neprospělo.
Neměli jsme důvod Hospodinu nevěřit, protože všechno bylo vždy tak, jak nám to řekl. Ale ten úzký lesklý tvor na nás náhle promluvil a velmi nás znejistil. Řekl, že nás Hospodin šidí, prý se bojí, abychom neměli schopnost jako on, to znamená, že bychom věděli to, co ví on.“
„Okuste jablíčko a uvidíte,“ řekl Had.
„Mně se moc nechtělo, ale to víte, Eva byla zvědavá, tak si kousla a dala i mně. Bylo to dobré a sladké. Jíme, a nic se neděje. Had zmizel a ovoce bylo hodně, tak jsme se do něj dali. A za chvíli ta žízeň! Hurá k prameni!
A pijeme a pijeme. A po dobrém pochutnání se jdeme natáhnout pod mladý baobab - a po chvíli to přišlo! To poznání, co říkal Had, přicházelo.
Pozvolna a po vlnách. Nejdříve jsme si uvědomili, že máme těla. A ta těla bolí… Začali jsme se kroutit a najednou něco prasklo, něco vzadu, a něco z nás vyšlo. A bylo toho hodně. Nevěděli jsme, co to je. Strašně to páchlo. No, dneska už víme, že to byl průjem.
Začali jsme se stydět, jestli nás Hospodin uvidí, no jasně, že to pozná, však nás varoval. Schováme se! Přišlo to na nás se stejnou silou. Honem do jiného křoví. Ani tamaryšek, ani čilimník nemohl zakrýt naši hanbu. Poznali jsme, jací jsme ubozí. Kvůli chvilkové pofidérní dobrotě takové utrpení, taková ostuda! Několikrát jsme změnili úkryt, ovšem Hospodinu nečinilo problém nás najít, ani nemusel mít nos.
„A co že se moji milí schováváte?“ pravil.
„Stydíme se,“ a měli jsme opravdu proč.
„Dál už to, milí potomci, znáte. Byli jsme smutní, když jsme z Ráje museli odejít, protože jsme věděli, že tak, jak jsme se měli před průjmem, tak už se nikdy mít nebudeme. Stav nevinnosti nejde vrátit. Poznali jsme vlastní ubohost a poznali jsme, a vy s námi, že všechno dobré si musíme zasloužit usilovnou prací.
Rád bych vám, synové, předal slova Anděla, který za námi mával plamenným mečem, když nám ukazoval, kudy z Ráje ven:
„Ach vy lidé, vy všechno poděláte.“
„Mějte to jako poučení. Nemusí tomu tak být vždy. Ale dávejte bacha na to, co do vás vchází, může to velmi ovlivnit to, co z vás vyjde. A to myslím fyzicky i duchovně.“  

  Ukázka z knihy  Začněte ... Aprílem 
Vydala agentura KRIGL, Praha, 2007, Pod Strašnickou vinicí 15, Praha 10 
http://web.telecom.cz/krigl

Copyright © Josef Duben

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 28. 04. 2007.