Josef Duben: Proč (ne)číst knihy

Rubrika: Publicistika – Postřehy

Pokusit se uniknout před realitou, anebo se potěšit, či poučit? Je to dostatečný důvod proč číst? Snad jeden z mnoha, které by bylo možné uvést.
A proč nečíst? Protože to je ztráta času? To by bylo trochu laciné, že? Lepší důvod proč nečíst knihy lze vidět v tom, že přece každý jsme knihou, zpočátku nepopsanou a každý si svůj příběh do velké míry píše sám. A výhoda je, že si ve svém románu můžeme i zalistovat nazpátek, můžeme se i zastavit na poslední stránce, tedy té, kterou máme zrovna rozepsanou. A jelikož jsem sám aktérem svého dosud nedokončeného, ale opravdu reálného díla, mohu se zastavit, zabrzdit. Zastavit se a pokusit se povznést nad sebe, nahlédnout na svůj život nezúčastněně. Představit si, jak můj román čte někdo jiný. Je třeba vysvětlivek pod čarou, anebo jsem srozumitelný? To už stojí za úvahu, ne?

Samozřejmě nelze zavrhovat četbu knih, románů, beletrie, knih o historii apod. Ale jako každou činnost nelze ani četbu povýšit na piedestal na úkor jiných. Jen se domnívám, že v poslední době únik do světa fantazie, spíš internetové a různě virtuální, než té, která šustí papírem, člověka člověku vzdaluje.
Číst v očích souseda se nechce, neboť by třeba po mně něco mohl chtít, a na pozorování brouka v trávě není čas.
Čas, u toho jsme museli skončit dříve nebo později. To je ta veličina, o které se říká, že vlastnit jej, znamená mít peníze, anebo se rádo říká, že všechno má svůj čas s tím, že se chce říci, že je pořád času dost na to, onu méně příjemnou věc odložit. A přitom s časem lze hospodařit docela dobře. Jen to chce si uvědomit, že lidská měřítka na čas vůbec neplatí. Čas totiž ve skutečnosti vůbec neexistuje. To jenom abychom se mohli domluvit na schůzce, na obědě, na termínu odevzdání práce, používáme členění dne na hodiny a roku na měsíce a dny, jako pomocnou berličku. Ano, funguje, ale nenechejme se jí mást!
Jak to, že tedy čas neexistuje? Připustím-li že existuje něco jako věčnost, lze dojít k tomu, že onu věčnost, anebo aspoň hodně dlouhou dobu, prakticky nelze vůbec nijak pojmout, ani vlastně pochopit. Lze ji přijmout jako jistou danou jsoucnost, možná mohutnost, se kterou se lze vypořádat jen tak, že se pokusím chápat včera, předevčírem, dnes a zítra.

A k tomuto poznání že má přispět četba knih? Do jisté míry jistě ano. Pokud je tedy člověk ochoten je otevřít. A zjistí, že k velké míře poznání dospěly již staré civilizace, které knih neznaly, nicméně, aby toto poznání zprostředkovaly svým souputníkům, aniž by jim to pořád u ohně někdo vykládal, vynalezly nakonec i to písmo. Díky tedy za něj…
Pozorováním přírodních dějů dospěli tedy k pochopení základní podmíněnosti dějů a daností už dávní naši předkové, ať už šlo o naše předčeské a předmoravské, popřípadě předslezské lovce mamutů, anebo obyvatele Mezopotámie, starého Izraele, Indie, Číny anebo nám blízkých končin antických.
Znovu tedy se vracím k v podstatě řečnické otázce - číst anebo nečíst - anebo jen dumat a přemýšlet? Obojí je dobré a pro pochopení světa zajisté nutné. Možná by stálo za úvahu se nejdříve podívat na nějakou opravdu starou knihu. Navrhuji začít například s četbou Bible. Ano, tam, jak kdysi zpíval Jan Werich, tam to všechno je!

Ilustrace exkluzivně pro Pozitivní noviny © František FrK Kratochvíl  http://frk60.aspweb.cz

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 24. 11. 2007.