Stanislav Moc: Austrálie - můj osud (10c)

Rubrika: Literatura – Zábava

Všechno se to na mne řítilo, tlaky rostly a já neměl ani čas se pořádně vyspat. Dělal jsem šestnáctky jak jsem mohl, někdy i tři za týden, i když se to nevyplatilo, ta poslední mně zvedla výplatu jen o nějakých šest či sedm dolarů, ale peníze jsem potřeboval.

Agent ze starého bytu nám žádný bond nevrátil, protože tvrdil, že byt potřebuje vymalovat, což sice byla pravda, ale byt to potřeboval dávno předtím, než jsme se do něj nastěhovali my. Marně jsem to tvrdil svojí nejlepší angličtinou, agent mi zamával před nosem smlouvou, kterou jsme při přebírání bytu podepsali a tam bylo jasně napsáno, že byt byl v té době v pořádku. Na Bronte už jsme začali platit, ale ještě jsme tam nespali, protože byt nebyl zařízen. K úspěšnému nastěhování nám chyběly postele a lednička. Bez ostatního zařízení jsme se zatím hodlali obejít. Jenže agent z Beach Road na Bondi nás vyhodil, protože jsme mu přestali platit činži a my jsme se na Bronte nastěhovat museli. Vlado tam už bydlel i postel měl, zatímco my museli spát na zemi. Petr přitáhl odněkud starý koberec, který někdo vyhodil, a my spali na něm. Našel ho někde před barákem, ale v jiné ulici. Tehdy bylo zvykem, že město určilo každé ulici datum, kdy se lidé mohli zbavit přebytečných věcí a odložit je na chodník před dům. Úklidové vozy pak věci odvezly na odpadiště, ale než se k tomu dostaly (někdy jim to vzalo týden), lidé z okolí se ve všech těch krámech přehrabovali a odnášeli si domů věci, o kterých si mysleli, že se jim hodí. Jak se anglicky říká... „odpadky jednoho jsou zdrojem pro druhého...“ Někdy si těch odpadků lidé odnesli tolik, že na odpadové vozy toho moc nezbylo. Měl jsem dojem, že vozy jezdí pozdě schválně, aby neměly tolik práce. Právě odsud Petr sehnal koberec.

Měl teď čas, protože ho vzali do sklárny, kde prvních čtrnáct dní bylo záučních, kdy nového dělníka sklárna učila, jak protočit v prstech čtyři láhve najednou a hledat přitom praskliny ve skle. Noví dělníci chodili jen na ranní od šesti do dvou a odpoledne měli volno. Vlado nás uháněl, abychom se aspoň složili na ledničku, protože bylo léto, horko, a pokud jsme kupované jídlo okamžitě nesnědli, do rána nám zasmrádlo.
- Predsa nebudem piť teplé pivo, dopiče!-
To byl pádný argument. Zašli jsme do obchodu na Bondi Junction vybrat ledničku a tam jsme se zbláznili a koupili i postele a stůl se židlema na splátky. Petrovi sice vzrostl u nás dluh, ale teď, co se dostal do sklárny, byla reálná šance, že si pomocí přesčasů vydělá a dluh splatí.

Tahle koupě mě finančně tak vyčerpala, že jsem přesčasy dělat musel, i kdybych neměl žádnou jinou agendu. Jenže já ji měl. Dobře jsem věděl, že před Táňou se musím objevit v tom nejlepším světle a ne v posraném obleku, abych mohl aspoň trochu konkurovat bohatému soku. S Adamem jsme se scházeli dvakrát týdně, podle toho, jak mně to vycházelo se šichtama, ale dílnu jsem vlastně sháněl sám, on chodil příliš pozdě a navíc měl rodinu a přesčasy musel dělat také.

Vždy jsem proběhl městem v centrálním distriktu a hledal nápisy „Commercial For Lease“. Pokud jsem nějaký našel, zašel jsem za realitním agentem a poptal se na cenu a hlavně na plyn, zda zmíněné prostory mají přípojku. Zlatnická dílna musí mít plyn, jak mě poučil Bohouš. Na letování a tavení. Jenže většina prostor plyn neměla a všechny byly strašně drahé.

Mezitím jsem okukoval také pánskou módu a co bych si měl koupit na sebe. Na George street jsem objevil módní obchod pro mladé pány, jehož vkus se mi líbil nejvíce, protože neměl jenom obleky, ale všechno pro teenagers (mládež) a co tenkrát letělo. Kalhoty do zvonu, košile s ruským límečkem a podobně. Pokukoval jsem po cenách, kolik všechny ty košile a trička stojí a v duchu jsem si počítal, kolik bych asi potřeboval, abych se pořádně oblékl. Protože jsem makal jako divej, měl jsem tu sumičku brzo našetřenou a jedno odpoledne místo hledání dílny jsem se vydal na George street nakupovat.

Vstoupil jsem směle dovnitř, nechal si zavolat manažera a oznámil mu, že bych se rád oblékl podle poslední módy, a to vícekrát než jen jednou, a jestli by mně s tím někdo nepomohl. Jako co jde s čím a tak, protože jsem si jako tramp o svém vkusu nedělal iluze. Doma mým idolem bylo vlastnit americkou khaki bundu a džíny, ale tohle byl zcela jiný svět, to jsem chápal. Manager se mě zeptal, kolik chce pán utratit, a když jsem mu to řekl, tak si zamnul ruce, protože takového blba člověk do krámu nedostane často. Rychle luskl prsty a přivolal dva mladé poskoky, kteří se mě ihned ujali. Nastalo oblékání a převlékání, zkoušení různých kombinací a oba prodavači mně pomáhali, uhlazovali na mně záhyby a vůbec se mě dotýkali, že jsem hned věděl, s kým mám tu čest. Potlačil jsem přirozenou chuť praštit z nich někoho do čumy, protože jsem věděl, nebo mně to někdo řekl, že buzeranti mají vytříbený vkus. Tenkrát se jim ještě neříkalo gayové a já jsem tohle trápení vlastně podstupoval pro Táňu a trpěl v naději, že se to vyplatí....

Z krámu jsem odcházel obtěžkán dvěma velkými balíky zabalených textilií a jedním malým, v kterém jsem měl své staré a ošuntělé věci. Včetně kalhot od pokáleného saka. Ten balíček jsem hned na nejbližším rohu nonšalantně upustil do odpadkového koše. Tenkrát jsem vůbec netušil, že existují charity ....

Na sobě jsem měl zelenkavou košili s ruským límcem a tmavé kalhoty mírně do zvonu. V pase měly kalhoty poutka, v kterých se leskl nový opasek s krásnou přezkou severoamerického indiána. V autobuse jsem si zapálil a díval se po lidech, ale hlavně po mladých holkách, jestli se na mne někdo nepodívá, zkrátka jestli má nová „garderóba“ zabere. Bohužel, Australané jsou v tomhle velice tolerantní a můj vzhled nikoho nezajímal.

Doma jsem ovšem pozornost vzbudil. Kluci se kolem mne shlukli a chtěli vidět, co všechno jsem si koupil, a já je odbýval, že pár hadrů, ale oni byli neoblomní a nakonec mě ukecali. Rozbalil jsem teda balíky s nákupem a jal se vysvětlovat, co jde s čím a co jde se vším a kamarádi pochvalně pokyvovali hlavama, že jó, že jsem dobře nakoupil. Zkrátka, že jsem se zmohl a už nejsem žádná nahá prdel.

Petr chtěl vědět, která za tím je a já jsem říkal, že žádná a on mi nevěřil a tvrdil, že když se chlap takhle zblázní, místo aby domů přinesl pivo, tak je v tom vždycky jenom ženská a abych ho nelakoval a přiznal barvu. Franta se k němu přidal a pak už i Vlado, který mě povzbuzoval slovy... - Tak nám to povedz, Stano, však my ti ju nepojebem, ty starý kokot!-
A tak jsem se nakonec přiznal, že na jednu si myslím. Což byla chyba. Teprve teď to začalo naplno a kluci chtěli vědět odkud je a jestli to je Češka nebo Australanka. Já jsem byl ale po té první chybičce pevný jako skála a všechno jsem odbýval tím, že ji stejně neznají, což byla pravda. Nakonec Franta řekl, že teda dobře, ale že takhle před ni přece nemůžu jít a na můj udivený pohled dodal, že hadry mám sice pěkné, ale co ty boty! Podíval jsem se na svoje nohy, které vězely ve starých keckách ještě z domova a uznal, že na tom něco je.

V kapse jsem měl už jenom deset dolarů a hned mě napadlo, že návštěvu Bohouše musím odložit do příští výplaty, takhle jsem tam opravdu nemohl jít. Franta prohlásil, že i on potřebuje boty a půjde si je koupit hned teď, kdybych se chtěl přidat. Přidal jsem se, a Petr šel s námi, i když žádné boty nechtěl a asi na ně ani neměl. Šli jsme pěšky na Bondi Road, protože to bylo nejblíže a tam měli v obuvnictví bot dost, ceny poměrně lidové - od dvou do sedmi dolarů, ale ty opravdu pěkné stály až patnáct a více. Franta se ošíval, že to je moc a že se ještě podívá okolo a vyšel z obchodu ven. Já bych šel za ním, ale v tom jsem zahlédl pár, který se mi líbil a stál jen 9,99 dolarů. A tak jsem zůstal a zkusil si je. Byly trochu těsné a tak jsem požádal prodavače o větší velikost a ten se vrátil s tím, že to je poslední pár, který má. Znovu jsem si boty obul a prošel se po krámu. Těsné byly, ale zase ne nějak moc a prodavač mě ujistil, že kůže se trochu roztáhne.
- Navlékni si opravdu silné ponožky a jednou nebo dvakrát se v nich projdi a budou ti akorát...- tvrdil.
Prošel jsem se ještě jednou a zdálo se mi, že prodavač má pravdu a tak jsem boty koupil. Teď, říkal jsem si spokojeně, teď mám všechno, co pořádný nápadník potřebuje a nemusím se nikde stydět ukázat...

Vyšel jsem pyšně před obchod a uviděl Petra s Frantou. Šli odspoda, kde na rohu byla hospoda „Na Růžku“. Franta měl na nohou nové boty jak do tanečních. Černé lakýrky se mu v odpoledním slunci na nohou blýskaly až přecházel zrak.
- Kolik?- zeptal jsem se stroze.
- Ani se neptej! - usmál se nový majitel, ale Petr mě nenechal na pochybách dlouho a prozradil, že boty stály 85 centů...
- A jsou lehký - pochvaloval si Franta – Bože, tak lehký, že jsem nikdy tak lehký boty na nohou neměl!-
Skoro jsem mu záviděl – kdybych u sebe měl blbejch 85 centů, pomyslel jsem si hořce, ale mně zbyl po koupi jenom pětník a nemohl jsem si dovolit už vůbec nic. Přidal jsem se naštvaně ke klukům a přemýšlel, proč zrovna já mám takovej pech. Koupím si za poslední peníze škrpály, který mi jsou nota bene malý a kousek dál, za směšnou cenu...

Na rohu jsme zabočili směrem na Bronte a Franta se přiznal, že boty jsou sice lehké, ale že v nich cítí každý kamínek. Načež mu Petr řekl, ať se nediví, protože právě ztratil levou podrážku. Franta se zastavil, zul zmíněnou botu a skutečně, podrážka byla utržená.
- To je ale šlendrián!-
- Co bys chtěl za osmdesát pět centů?- řekl jsem zlomyslně.
- Co bych chtěl? Aby to víc vydrželo! Já chápu, že jsou laciný a asi dlouho nevydržej, ale musej vydržet dýl než pět minut!-
Franta si levou botu zul a otočil se zpět. Šli jsme s ním. Petr se ho cestou snažil povzbudit, že to je asi nějakej zmetek, tenhle pár, jen ať se nebojí. Franta odpověděl, že se nebojí, ale že mu to bylo hned nápadný, když boty kupoval, že to je nějakej podvod. Za tu cenu.
- Taky mě to mohlo napadnout, když jsem viděl, že to jsou jediný boty, co tam měli!-
- Čemu se směješ!?- vyštěkl na mne když jsme došli k obchodu.
Jenže já jsem se nesmál, já jsem přímo řval, že jsem nemohl mluvit, protože jsem si přečetl nápis nad vchodem do obchodu.
- Franto,- škytal jsem, - ty blboune ... ha, ha, ha ... ty sis koupil boty z papíru! Ááááách, já už nemůžu... haha ... boty do rakve! Tohle je pohřební ústav! -

Pokračování příště...

Ilustrace exkluzivně pro Pozitivní noviny © Eva Rydrychová
http://evussa.wz.cz/index.html       

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 13. 05. 2007.