Jakoby heboučkým sametem byla pokryta obloha a na ní tisíce hvězdiček. Všechny se zúčastnily, žádná nechyběla, žádná se neulejvala. Mezi nimi dominoval jako veliký kotouč nažloutlého holandského sýra obrovský měsíc v úplňku. Nádherná podívaná už proto, že široko daleko nebylo jediného umělého světla, které by narušovalo jedinečnost té letní noci.

Stál jsem na mírné vyvýšenině na stráži, na prsou ostře nabitý samopal. Po pravé straně poněkud pode mnou se rozkládal vojenský tábor, samé stany, blíže k lesu. Z levé strany se vinula jediná příjezdová cesta k táboru, kterou jsem měl střežit. Kolem tábora byly rozestaveny i další stráže, ale žádná z nich neměla nevýhodu mého postu. Na zvýšeném místě proti měsícem ozářenému obzoru jsem byl zdaleka viditelný každému příchozímu, zatímco pro strážného se okolí položené níže, včetně příjezdové cesty, utápělo ve tmě a bylo velmi obtížné pozorovat, co se tam děje.
Když jsem se po chvíli podíval na měsíc, zjistil jsem nepochybně, že jej kousek ubylo. Jakoby ho nějaká neviditelná mohutná tlama kousek ukousla. Děj pokračoval. Po další době opět měsíce kus ubylo a to už bylo úplně jasné, oč jde. Zatmění měsíce a vzhledem ke směru, kterým stín pokračoval, bylo možno stanovit, že jde o zatmění úplné. Pozoroval jsem ten nádherný přírodní úkaz navíc v podmínkách, jaké se mi již nikdy více nenaskytly a nenaskytnou. Vůbec jsem si neuvědomil, že moje levá ruka skončila v kapse, což je zcela nepřípustné, protože má odpočívat vždy na zbrani. Uvědomil si to ale někdo úplně jiný. Ze tmy se po příjezdové cestě přiblížilo vojenské auto, tiše, se zhasnutými světly. Viděli mě dříve, než já je, navíc rozptýlen úkazem měsíčního zatmění. Vojáky samozřejmě nikdo na zatmění neupozornil, nakonec, proč také.
Auto se přiblížilo, zastavil jsem je a ukázalo se, že jde o vojenskou inspekci tábora z vyššího velitelství. Hned jeden z důstojníků začal mít připomínky ohledně ruky v kapse. S nikým jsem se nebavil, to strážný nesmí, zavolal jsem smluveným znamením velitele stráží, předal mu tu nevítanou návštěvu a strážní dobu dokončil. Vystřídán na postu jsem nebyl, což se děje vždy při hrubém porušení předpisů, a tak jsem po zkušenostech s anabází krabice od margarínu předpokládal, že všechno projde podobně, tedy bez následků. Ale chyba lávky!

Po několika dnech jsme zrušili tábor a vrátili se do mateřských kasáren v Havlíčkově Brodě. Hned při prvním večerním nástupu jsem při čtení rozkazu musel zbystřit pozornost. Konečně, většinu rozkazů jsme poslouchali pozorně i pro jejich zvláštní půvab a často zábavnou formulaci. Každý rozkaz začínal věcí, kdy bylo stručně uvedeno, co je podstatou a potom, co se má provést. Ve zmíněném táboře byl čten rozkaz: Latrína – vykopání – provedení. Pak bylo určeno, která četa, kde, jak hlubokou, širokou, dlouhou má vykopat latrínu hned zítra a opatřit ji trámem k sezení tak a tak dlouhým a jak má být podepřen. Půvabný byl závěr rozkazu: „Provedení rozkazu osobně zkontroluji a přezkouším. Podepsán zodpovědný velitel“. Nectné huby vojáčků načichlých švejkovštinou se potom dohadovaly, jestli při tom „osobním přezkoušení“ budeme muset nastoupit v přehlídkovém ustrojení do dvojřadu a salutovat, až pan velitel vystrčí holý zadek nad latrínu. Jiní tvrdili, že nastoupíme ve zbrani a budeme při té příležitosti dávat „k poctě zbraň“. Další, že budeme muset vystřelit čestnou salvu.
Rozkaz už v kasárnách začínal jinak. Porušení vojenských předpisů ve stráži – potrestání – uvěznění! A už to bylo tady. Vyfasoval jsem deset dní vězení po službě, kterému se ve vojenské hantýrce říkalo „s dekou“. Spočívalo v tom, že voják absolvoval celodenní výcvik a zaměstnání se svojí četou, ale odpoledne po skončení výcviku, kdy začínala „masová činnost“ (ta si zaslouží zvláštního pojednání), si vzal ze svého kavalce deku a odebral se do vězení. Tam zůstal do druhého dne, kdy byl zase propuštěn, aby se opět zúčastnil výcviku. V sobotu a neděli, kdy byl den úklidu a ne zaměstnání, zůstal vězeň v cele celou sobotu a neděli. Pro ty, kteří neprodělávali vojnu za nejvyššího velitele Gottwalda a ministra národní obrany armádního generála Čepičky, musím doplnit, že k dispozici byly ještě dva další druhy věznění. „Vězení prosté“ spočívalo v tom, že vězeň byl uvolněn z cely pouze v pracovní dny po dobu zaměstnání, ale pod stráží s ostře nabitým samopalem vykonával sám různé pomocné práce: vynášel odpadky, uklízel dvůr a okolí kasáren, vyvážel hnůj, pokud se v rámci vyššího útvaru chovala domácí zvířata a podobně. Pak ještě „vězení zostřené“ spočívalo v tom, že vězeň neopouštěl celu vůbec a teplou stravu dostával pouze ob den, jinak byl o chlebu a vodě. Je třeba zdůraznit, že přes den nebylo v celách vůbec nic. Kavalec, který tvořila dřevěná deska o velikosti vojenské postele, byl na pantech přiklopen ke zdi a zajištěn visacím zámkem, od kterého měl klíč pouze velitel stráží. Vězeň si tedy neměl ani na co sednout během dne, pokud ovšem vyloučíme holou cihlovou podlahu. Kavalec se směl odemknout teprve tehdy, když byla v útvaru vyhlášena večerka.
Tak si to také zkusím, říkal jsem si, konečně, prý kdo nebyl na vojně zavřený, žádný voják není. Také se říká, že všechno zlé je pro něco dobré a to vše se mi honilo hlavou, když jsem se po skončení zaměstnání druhého dne po rozkaze ubíral do kriminálu. Šedá je každá teorie, ale věčně zelený je strom života – říká moudré přísloví a mělo se obratem osvědčit. Vojenské řády a příkazy je věc jedna, praxe věc druhá.
Ukázalo se, že službu velitele stráží, závodčího i strážných mají hoši od sousední čety, takže jsme se dobře znali a platilo pravidlo: Dneska jsi vězněm ty a já tě hlídám, zítra mohu být vězněm já a ty mě budeš hlídat – tak co jsme si, to jsme si, proč bychom si tu službu nějak ztrpčovali. Podle předpisu mi však byl odebrán opasek a tkaničky do bot, takže jsem ve vysokých botách bez šněrování vypadal velmi moderně jako skinhead. Velitel mi ukázal celu, nechal ji otevřenou, abych se tam mohl hned uchýlit, kdyby šel „posada“. To byl dozorčí důstojník posádky jmenovaný do služby pouze z řad vojáků z povolání, který měl na starosti kontrolu všech služeb a stráží v celé posádce. Zpravidla dorazil na každé stanoviště pouze jedenkrát za čtyřiadvacet hodin, takže když odešel, byl obvykle vzduch čistý. Odebírání tkaniček do bot a opasku byl rituál, jehož důvod prý byl v tom, aby se vězeň v cele neoběsil. Ať jsem koumal, jak jsem koumal, nedovedl jsem si nikdy představit, jak by se to dalo vůbec provést. Ale předpis je předpis a selský rozum musí před ním stát v haptáku.

Tak jsem strávil příjemné odpoledne v rozhovorech se strážemi, které se stále střídaly, každý věděl něco nového, brzy jsem se dočkal večeře, kterou mi služba musela donést a ještě za mě umýt ešus a jídelní příbor. Nakonec se jako vězeň nemám tak špatně, říkal jsem si. Po večeři jsem požádal velitele stráží, aby mi odemkl kavalec, zavřel mě v cele a nenechal svítit světlo, jak bylo předepsáno, aby služba mohla vězně kontrolovat i v noci. Stalo se, pod hlavu jsem si sroloval zimní plášť, který jsem si proti předpisu přinesl zabalený do deky s sebou, dekou se přikryl a snad než by se do deseti napočítalo, doháněl jsem to, co mi dlouho chybělo, obyčejné vyspání. Nočních poplachů bylo hodně, a tak se často stávalo, že rota působila z důvodu nevyspání velmi mátožným dojmem, což bylo zase předmětem kritiky velitelského sboru, který ovšem takovým deficitem spánku postižen nebyl.

Druhý den, do růžova vyspinkaný jsem se vrátil k rotě, abych se dověděl, že v noci byl bojový poplach s kratším pochodem. Na učebně se mnohým hochům kymácela hlava, což nechal vyučující důstojník „léčit“ politím studenou vodou. Já jsem byl ale svěží a dokonce se zdálo, že mi někteří ten kriminál závidí.

Další den byla sobota, běžně se dopoledne věnovalo úklidu světnice, ošetřování výzbroje, výstroje a zbraně. To probíhalo celé dopoledne, a než se šlo na oběd, dostavil se velitel roty, doprovázený nižšími veliteli a zkontroloval, zda úklid proběhl k jeho spokojenosti. Často se stávalo, že spokojen nebyl, potom úklid musel pokračovat i v sobotu odpoledne a celé světnici byly zaraženy vycházky jak v sobotu, tak často i v neděli. Za zmínku stojí mytí podlahy. Byla z dřevěných prken, místy hodně vyšlapaná a způsobem mytí již částečně nahnilá. Mytí totiž probíhalo tak, že vojáček přinesl dva kbelíky vody a všechnu vodu vylil na podlahu. Jiný do té potopy nasypal prášek na mytí a jiní dva rýžovými košťaty na dlouhé násadě zuřivě podlahu drhli. Voda se přelévala sem tam, trochu to připomínalo živelnou katastrofu. Když se zdálo, že drhnutí je dost, vzal jeden z údržbářů lopatu uhlířského formátu a z proláklých míst na podlaze vodu vybíral rovnou do kbelíku. Hadr přišel ke cti až nakonec. Zpravidla se ke dvěma rohům přivázaly provázky a dva procházeli místností sem tam a na provázcích táhli hadr za sebou. Vždy na konci jim další posádka hadr vyždímala a proces se opakoval. Dávali jsme si však pozor, aby podlaha zůstávala dlouho mokrá, a tak jsme to s tím vysušováním podlahy nebrali tak vážně. Příčina byla jednoduchá. Na vojně platilo – co je mokré, to je čisté! Nejlepší bylo, když podlaha byla úplně mokrá ještě tehdy, když již přicházela velitelská kontrola. A toho všeho jsem byl ušetřen. Úklid nebyl pokládán za zaměstnání, a tak jsem celou sobotu strávil příjemným hovorem a diskuzemi opět se strážemi. Jen o vycházky jsem přišel.

Večer se všechno opět opakovalo, jen v polospánku se mi zdálo, že jsou slyšet nějaké hlasy, povely a zvuk motorů. V podvědomí jsem si řekl s uspokojením: „Jsem vězeň, mě se to netýká.“ A spal klidně dál. Překvapení čekalo ráno. Od stráží jsem se dozvěděl, že brzy po návratu všech vojáků z vycházek byl bojový poplach s plnou polní a celá rota odpochodovala neznámo kam. Vrátili se až ráno, utahaní jako koně. Pochodovali z Havlíčkova Brodu až na Lipnici nad Sázavou, do rána museli dobývat hrad obsazený jinou rotou a potom zpátky do kasáren. V nohách měli asi třicet kilometrů. Ono je něco jiného jít jako turista nebo jako voják s plnou polní, lopatkou zákopnickou, plynovou maskou, se zbraní a náboji, i když slepými (hodně váží!), se vším tím vybavením na nějaký pitomý hrad a ještě k tomu proti odporu obránců. Začal jsem si svého vězení vážit!

V neděli odpoledne nastoupila po rozdílení nová stráž, rekrutovaná z těch, kteří absolvovali lipnickou vojnu. Ospalí byli přesto určeni do stráží (dopoledne si mohli odpočinout, ale museli dát do pořádku výzbroj a výstroj). Vypravovali, jak polovina roty má krvavé puchýře na nohách a jak je ještě před svačinou „prošívala“. To byl oblíbený způsob – puchýř se prošije několikrát sem tam silnou nití, která se tam nechá. Působí jako knot, který vysaje všechnu tekutinu v puchýři nashromážděnou. Když puchýř vyschne, nit se vytáhne a je všechno v pořádku. Lékaři by s tímto postupem asi moc nesouhlasili, ale fakt je, že jsme „prošívání“ používali běžně a nikdo nedostal ani žádnou infekci.

Večer jsem se dočkal na strážnici rozhodujícího hlasu velitele: „Ať tě ani nenapadne, že bys šel chrápat do cely! Utahaní jsme my, a tak my budeme spát a ty budeš hlídat. Jestli půjde „posada“, tak nás všechny rychle vzbudíš, vrazíš mi klíče od cely do ruky, sám tam zmizíš a já tě zamknu. A bude to!“
Vůbec nic jsem nenamítal. Bylo jasné, že kluci jsou opravdu k politování, a když už jsem se provinil tolika přestupky, tak jeden nebo několik navíc už nehraje žádnou roli. Než bys napočítal dvacet, otřásala se strážnice bohatýrským chrápáním a vězeň, tedy já, jsem hlídal. Nemohl jsem se ubránit úsměvu, jak je na vojně možné, že se dané role tak snadno úplně otočí. Tím spíše, že jsem měl vlastně k dispozici nejen deset samopalů i s množstvím nábojů, ale dokonce těžký kulomet s kulometnými pásy. Lecjakému veliteli by asi vstávaly vlasy hrůzou na hlavě, kdyby si uvědomil, že to vše má k dispozici vězeň a stráže chrápou, až se okna strážnice třesou.
Okny jsem měl dobrý výhled nejen na dvůr kasáren, ale i na silnici před kasárny, kde bylo možno sledovat, jestli někdo nepřijíždí. Jezdilo ale i dost civilních aut a měl jsem často obavu, abych s tím buzením stráží nezačal moc pozdě.
Najednou jsem poznal blížící se vojenské auto a bylo jasné, že musím způsobit pořádný poplach. Nebylo to ale jednoduché.
„Vstávej!!!“ zatřásl jsem velitelem.
„A proč?“ zamžoural ospale jedním okem.
„Musíš mě zavřít, tady jsou klíče!“
„A proč?“
Bylo jasné, že takhle se nikam nedostaneme. Shodil jsem postupně velitele, závodčího i stráže z kavalců na zem, rána je přivedla k vědomí a k tomu jsem zakřičel: „Poplach, posada jede!“
Jen tak tak se to povedlo, velitel ani nestačil podat hlášení ve dveřích a musel se vymluvit, dlužno říci, že pohotově, že byl kontrolovat vězně v cele. Prošlo to a další pokračování si lze snadno domyslet. V pondělí při nástupu do zaměstnání jsem byl ospalý já. Tak jsem si říkal: „Safra, safra, budu muset zase něco provést, aby mě zavřeli a já se v cele vyspal.“
Inu svět tropí hlouposti a na vojně to platí dvojnásob. 

Pokračování příště...