Stanislav Moc: Mráz přichází i v srpnu - Člověk musí zkusit všechno

Rubrika: Literatura – Zbývá dodat...

18. srpna

V pátek jsem vstal dost pozdě, takže jsem už na procházku nešel, ale zaskočil jsem si do trafiky pro noviny a před ní jsem potkal Emptyho. To je takovej svéráznej kluk, s kterým občas popíjím v hospodě. Kdysi, za mlada, byl znám jako „bondajský býk“ /Bondi Bull/, ale teď by se na něj hodilo označení „stuartskej steer“ /vůl/. Šoural se chudák, jako kdyby byl po operaci a když jsem se ho optal, tak jsem zjistil, že po ní skutečně je. Dělali mu prostatu a neuspali ho, jen umrtvili od pasu dolů, takže byl při plném vědomí když operující doktor zvolal... já se na to vyseru, už to zase nefachčí! Jakej má tlak..?
...240 na 160 ...
Načež se Empty zeptal:
„Kurva, co se mnou bude..?“
„Co by s vámi bylo,“odpověděl doktor, „teď už nic, když jste nevybouch ...“
Já bych s Emptym kecal dál, ale musel jsem jít, protože jsme měli domluveno se švagřenkou, že se sejdeme s ní a jejím mužem, takto bratrem mé ženy, v Coffs Harbouru, a to je osmdesát kilometrů od nás na sever. Ona si tam v padesáti letech dodělává nějakou kvalifikaci a pracuje v místní nemocnici jako sestra. Její muž Pítr zase dělá dlaždičkáře, nahazovače omítek a ještě je známý jako „farrier“ a přivydělává si nasazováním podkov koním. Švagřenka v té nemocnici musí pracovat celý rok a tak si pronajala ve městě byt s nádherným výhledem na moře, protože jinak bydlí asi osm set kilometrů na jih v hnízdě zvaném Molong. To je jen kousek od Orange, kdybyste to hledali na mapě. Dá rozum, že švagr se po pár měsících začal ošívat, však to známe, samotná ženská s bytem, a výhledem na moře... prostě myšlenky se mu začaly honit mozkem a tak to nakonec zabalil a minulý víkend se přistěhoval za ženou. Byl jsem zvědav, jak se ten venkovský chlapec ve městě cítí a co jako hodlá dělat, protože bez práce jsem si ho neuměl představit. Holt venkovan, ti snad makaj i v rakvi...

Večer jsme sešli pod ten krpál na kterém jejich činžák stojí a kde byla příjemná hospůdka. Pilo se nám dobře, protože jsme tam byli pěšky a nemuseli se obávat jestli jsme přes míru. Zatímco ženské probíraly zdravotní problémy, protože ta moje je zdravotní sestra také, my jsme se věnovali mužským starostem, mezi něž patří hlavně to, kdo přinese příští rundu. Při večeři jsme přesedlali na kvalitní červené víno a vzpomínali, jak jsme se „předháněli“, kdo bude mít více dětí. Dva roky to vypadalo na nerozhodný výsledek a když se nám ten třetí rok narodilo třetí dítě a ta jeho byla též těhotná, věřil jsem, že to tak zůstane i nadále, ale jim se překvapivě narodila dvojčata a my jsme zbaběle „honičku“ vzdali. ...S tebou taky soutěžit...blábolil jsem po druhé lahvi ... to bych se usouložil... Při třetí lahvi jsem se dozvěděl, že Pítr už možná sehnal i práci. Zašel si ráno do přístavu, prohodil pár slov s kapitánem právě připluvšího rybářského trawleru a v pondělí má s posádkou vyjet na moře. To jsem mu upřímně záviděl, protože já měl v Austrálii hodně různých džobů, ale práce na moři mezi ně nepatřila. Ta zkušenost mi prostě chybí.
„Prosím tě,“ řekl jsem, „dyk ty, když to nehopsá, nebučí nebo nemá rohy, tak se toho ani netkneš! I k tý večeři jsi měl steak. A co když dostaneš mořskou nemoc..?“
„Člověk musí zkusit v životě všechno,“ odpověděl Pítr a protože to je správnej kluk, tak ještě dodal: „Třeba se nakonec ještě naučím i plavat...“

Druhý den jsem vstal později a bolela mě hlava, ale jinak mi nic nebylo. Když jsem šel kolem záchodu slyšel jsem, jak tam Pítr zvrací. U snídaně seděl bledý a čelo měl orosené potem. ...Tys blil, viď?... zeptal jsem se neomaleně.
...Ne ... zavrtěl hlavou ... trénoval jsem na pondělí tu mořskou nemoc ...

Pokračování příště...

Ilustrace exkluzivně pro Pozitivní noviny © František FrK Kratochvíl  http://frk60.aspweb.cz

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 14. 08. 2007.