Já už bych snad do Česka ani nejezdil, ale poslední dobou tam jezdím skoro každý rok. A když říkám skoro, tak jen proto, že jsem vynechal jen jednou za posledních pět let. Času mám dnes habaděj, takže jezdit mohu, kdy chci, ale jezdím většinou v září. To už se hraje fotbal a já chodím na milovanou Bohemku, co má ve znaku klokana, ale i divadla již hrají a turistů ubylo, a když mám štěstí, tak rostou i houby. Také bych měl zmínit kamarády, kteří pořád trampují, i když dneska už jen po chatách, a vzorně se o mne starají.
Tohle všechno mám rád, ale hlavně tam jezdím proto, že mně každý rok máma vyhrožuje, že už to je moje poslední šance, kdy ji mohu ještě vidět… Letos jí bylo 86 a, i když mně vyhrožuje, tak na ten odchod za tátou vůbec nepospíchá, ba ani nevypadá. Naopak se snaží udržet si svou pozemskou přítomnost zde co nejdéle, nebo aspoň do doby, než bude Péťa (mladší bratr) zaopatřen, čímž ona míní, až bude v důchodu. To to prej pak klidně zabalí a spokojeně umře. Holt starostlivá máma, jak má každá ženská být! V tom je jejich naplnění a já ji za to mám moc rád. Nejvíce se bojí toho, že než se Péťa do toho důchodu dostane, tak jí zvednou činži.
Barák byl totiž v restituci přidělen nějakému inženýrovi, jehož matka (dávno tomu) chodila s majitelem pár měsíců, zkrátka to byla jeho partnerka a on se pak nevrátil z koncentráku nebo umřel, to už přesně nevím, a dům byl tedy přidělen jejímu synovi, protože mezitím umřela i ona. Všechno a všechny přežila jen moje máma a paní Válková z druhého patra, které obě bydlí v tom samém činžáku už přes šedesát let. Jelikož už brzo má skončit regulované nájemné, mají obě staré dámy obavy, jak by přežily volný trh. Holt se snaží udržet si přízeň pana inženýra, aby na ně byl “hodnej”, až to přijde. Moje matka to dělá tak, že panu inženýrovi pochlebuje. Zkrátka nemá šajn, jak to na volném trhu chodí a že profit nemá přátel a nedělá výjimky…Já jí to nevysvětluji, neb to nemá cenu. V jejím věku a s jejími zkušenostmi to je zkrátka nevysvětlitelné. A tak ji jen navštěvuji a to skoro každý den, když teda v Česku jsem, a také … ehm, no, tu a tam něco zaplatím, ledničku, pračku a tak a zkrátka se snažím, abych jí nějak pomohl. Vždy přijdu k činžáku a, nemaje klíč, zazvoním, matka sjede výtahem tři patra dolů a odemkne. Ano, dům, který se za mého mladí zamykal jen v noci, se dnes zamyká i ve dne. Holt už začínáme být evropský v kriminalitě, ale to ostatní doháníme tak nějak pomaleji…
Takže jednou zase jdu k činžáku, když kde se vzal, tu se vzal, chlapík. A zrovna přede mnou odemkl dům. I vklouzl jsem do baráku s ním, aniž bych matce zazvonil. Což ovšem nevadilo, protože jakmile máma uslyšela výtah zastavovat v našem patře, otevřela dveře bytu, aby viděla, kdo to jede. To je český. Když uviděla mne, tak mě uvítala slovy : „Jak to, že jsi nezazvonil?” Než jsem jí stačil něco vysvětlit, výtah se rozjel výše a máma zaznamenala, že jsem tedy nejel sám. „S kýms to jel?” „Já nevím” „Nebyl to pan inženýr?” „Nevím, já jsem se ho na vzdělání neptal.” „No ne, pan inženýr! Takovej šedivej?” „Šedivej byl…” „Pane inženýre!” zvolala máma ze dveří, kterými jsem do bytu mezitím vklouzl a jal se přezouvat. V Česku se přezouvá, i když je venku sucho. „Pane inženýre, pane inženýre!” volala uctivě máma na celý dům. Chlap ji zřejmě uslyšel, neb výtah se začal vracet a pak zastavil v našem patře. Dveře se otevřely a z výtahu vykoukla šedivá hlava mého výtahového spolujezdce. „Jé,” řekla máma, „to není von!” a zabouchla dveře.
A pak do Česka nejezděte! |