Ivana Kríglová: Jak televize ovlivňuje naše děti

Rubrika: Publicistika – Komentáře

Jsem matkou čtyř dětí, a proto mi není lhostejné, když vidím, čím vším našim dětem ubližujeme ať už vědomě či nevědomě. Sama si jsem vědoma mnoha chyb, kterých se na vlastních dětech dopouštím, ale řekněme si upřímně: I v těchto otázkách výchovy se chybami učíme, a proto je dobře, že si je uvědomujeme.

Z mnoha stran denně slýcháme, jak škodlivě působí televize na naše děti, jak nevhodné dětské pořady vysílá. Předpokládám, že patříte k rodičům, kteří své ratolesti nechávají sledovat jen pořady určené dětem. Jsme ale přesvědčeni o dobrém vlivu a výchovnosti právě těchto dětských pořadů? Sami jste jistě nejednou poznali, že tomu tak v mnoha případech není. Často si navzájem posteskneme, jak na ně některé dětské pořady negativně působí a ovlivňují je. Ale není to od nás rodičů trochu alibismus? Nezáleží snad na nás, na co se naše děti budou dívat?
Někdy je velmi obtížné s dětmi uklidit, uvařit, někam si doběhnout: Proto je podstatně jednodušší pustit jim televizi, ze které k nim postavičky často hovoří různými vulgarismy. Nesmíme zapomínat, že tento svět barev, slov a často nepochopitelně stejného děje ve většině kreslených pohádkových příběhů, ovlivňuje naše děti. Kolikrát až pozdě zjistíme, že naše dítě je agresivní a používá slova, při kterých se tají dech.

Myslím, že my rodiče bychom si měli udělat alespoň pár minut času, abychom poznali, co naše děti sledují a měli tak představu o tom, čím je tvůrci dětských filmů „krmí“. Za okamžik sledování pořadu zjistíme, že kromě laserových zbraní, tanků, useknutých hlav, prostřílených postaviček záporných i „kladných“ hrdinů, nepočítaných vulgarismů, honění se za majetkem, penězi a územím neuvidíme nic, co by na naše děti mohlo působit tak, jak bychom očekávali.
Nevím, jak se podle tohoto zjištění zařídíte vy, ale já se vám pokusím popsat, jak to dopadlo u nás.
Jsem máma jako každá jiná, občas unavená z věčného stereotypu chodu rodiny a stále stejných dětských otázek, proto není divu, když někdy své děti odložím k televizi a vím, že mám klid. Ale jednou nastala změna. V kuchyni myji nádobí a slyším stále silnější dětský smích. Když bujaré veselí u televize trvalo již hodnou chvíli, nezbylo mi než jít zjistit, co mé děti v dětském pořadu tak pobavilo. Děti mě přivítaly s nadšením a pobízely k usednutí. Nuže usedla jsem do křesla a od prvních okamžiků - s otevřenou pusou – sledovala pořad. S ještě větším úžasem jsem je pozorovala a nevěděla, čemu se více divit. Probíhal příběh o „Smrádku“, který hledal další „Smrádek“, aby mohl mít malé „Smrádky“. Postupně se dostavil šok. Nejhorší bylo, že jsem ani nevěděla, zda z toho, co probíhá v televizi, nebo z toho, co se děje s mými dětmi přímo vedle mne. A už to začalo. V hlavě se mi střídaly pocity bezmocnosti a vzteku, největší zlost jsem měla na vlastní děti. Ony, které jsou tak bystré, inteligentní, chytré, a baví se tak primitivní zábavou! To bylo moc. Nastala reakce samozřejmě nepřiměřená a chybná.
Začala jsem pořad a tvůrce kritizovat a nakonec jsem televizi vypnula. V tu chvíli jsem byla pro své děti ta nejhorší matka pod sluncem, která nemá smysl pro humor. To mi prozradily nafouklé tváře a silný dupot směřující do dětského pokoje, kde v té chvíli bylo takové dusno, že jsem se ani neodvážila vejít, abych náhodou nezjistila v koho nebo snad v co jsem se v jejich představách proměnila.
Dnes vím, že moje chování bylo chybné, a věřím, že jsem se z něho poučila. Přeji vám, abyste se podobných situací vyvarovali. Pochopila jsem, že pokud budu zákazem chránit děti před sledováním dětských pořadů, nic nedokážu, ba naopak utrpím na svém postavení matky. Začali jsme s manželem malou „lstí“. Při sledování těchto „pohádek“ jsme buď já nebo manžel na chvíli usedli vedle dětí a tu a tam utrousili: „Co to je? To je pes? To je hrůza! To snad namalujete lepšího!“ nebo „ Proč tam mluví tak sprostě? Je to nutné? Co myslíš?“ Postupně jsme se dostávali na přímé otázky: „Ty víš, co je laser? Kdo je kretén?“ Příběhy nám poskytovaly nepřeberné množství výrazů, kterým děti vůbec nerozuměly. Nesmíme samozřejmě zapomínat také na chválení všeho pozitivního, co v pořadech najdeme (charakterové vlastnosti postav, děj, kresby…). Proto při pohádkách např. „O krtečkovi“ jsme pěli oslavné písně, při slůněti „Dumbo“ svorně plakali.
Toto vše nakonec přineslo své ovoce. Naše děti se postupně staly kritiky, jsou dokonce schopné vstát od televize, vypnout ji a jít si kreslit. Děti nemají rády, když jim dospělí něco vnucují. Pokud se vám podaří najít správný způsob, jak dítě nenásilně ovlivnit, můžete si gratulovat. Není to tak těžké, jelikož děti samy nám v tom pomáhají tím, že rády napodobují dospělého a chtějí se mu vyrovnat. Milují svou důležitost a samostatné rozhodování. Hlavně je nesmíme podceňovat. Jestliže na ně klademe vysoké nároky ve vzdělávání jak ve škole, tak v mimoškolních činnostech, měli bychom klást i vyšší nároky na sledování televizních pořadů. Velká většina televizních pořadů, z těch nejdostupnějších po finanční stránce, platí zároveň za nejprimitivnější, co nejméně stojí za zhlédnutí.

Rodiče, měla by u nás zvítězit česká hrdost a vysoká náročnost na vše, co se kultury týče. Náš národ vždy patřil k vysoce kulturním a vyspělým, proto by byla velká škoda, kdyby naše děti měly již od malička zkreslenou představu o tom, co kultura vlastně je.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 11. 06. 2007.