Ondřej Suchý: Faktor a Kopecký a schody do nebe

Rubrika: Publicistika – J+O Suchý

Jindřich Faktor v roce 2002 v při křtu knihy Pár halířů z Padesátníku v Nostalgické myši v Šemanovicích u Kokořína.
Koncem června roku 1997 mi přišel dopis:
Vážený pane Suchý, vzhledem k tomu, že Váš rozhlasový pořad pro "padesátníky" poslouchám téměř pravidelně, zaslechl jsem i Vaši výzvu padesátníkům, aby se ozval, kdo něco ví, co je s Jindřichem Faktorem.
- Tak tedy nic moc, ale žiju...


Tak to jsou přesně ty dopisy, které dostávám ze všech nejradši! Stávají se vyluštěnými tajenkami mých soukromých křížovek. Nečekaně mi přinášejí odpovědi na otázky, jakých se mi denně honí hlavou desítky a desítky a s nimiž se někdy obracím na posluchače doufaje, že je uslyší někdo, kdo na ně bude znát alespoň částečnou odpověď.
Tentokrát mou zvědavost ukojil sám jeden z těch kdysi slavných, jimž budoucnost nespravedlivě upřela ba i heslo v dosud nejobsáhlejší u nás vydané Encyklopedii jazzu a moderní populární hudby (československá scéna) vydané Supraphonem v roce 1990!
Autorská dvojice Faktor-Kopecký přitom byla v šedesátých letech pojmem a písničková paleta v tehdejším repertoáru divadla Rokoko by bez tvorby těch dvou byla citelně ochuzená. Ale o tom všem až poté, co si dopis, původně adresovaný pouze mně, dočtete do konce:

Jindřich Faktor z divadla RokokoRád vzpomínám na úplné začátky, kdy jsem dělával klauna při nedělních estrádách pro děti. I Vy jste na ně chodíval do Jirchářů. Tehdy mi bylo sedmnáct. Vám o trochu míň. Pak následovala vojna, společná vystoupení s Karlem Kopeckým, písničky, v roce 1964 Zlatý slavík za Schody do nebe a konečně osm let v divadle Rokoko.
Na podzim 1979 jsme byli s Karlem pozváni do Waldemarova vzpomínkového pořadu Co všechno neodnes čas. Jeho vysílání na jaře se Karel už nedočkal. Odešel po schodech do nebe a moc mi tu chybí.
Psal jsem pak většinou české texty na cizí písničky. V Českém rozhlase na stanici Regina Praha jsme s režisérem Vojtou Dykem tři roky a čtyři měsíce vysílali pravidelné sobotní půlhodinky písniček a povídání o všem možném a nemožném. Nejraději jsem pochopitelně vzpomínal na Rokoko a přátele. Bohužel, z časových důvodů jsem toho musel zanechat. Teď už se na Regině objevím jen občas. Škoda.
Vám a Vašemu pořadu hodně úspěchů a stále hojnost vděčných posluchačů srdečně přeje Jindřich Faktor
.


Sedmnáctiletý Jindřich Faktor s klaunským nosem a v klaunském kostýmu, hlavní postava nedělních estrád pro děti, odehrávajících se v sálku bývalého kina Alma v Praze v Jirchářích...
Můj otec na nich hrával se svou Modrou scénkou loutkové divadlo a já byl jedním z těch několika desítek dětí, které klaun rozesmával, zpíval jim při kytaře písničky a pořádal s nimi soutěže. Bylo pro mě ovšem poněkud potupné, když jsem se na otcovu důraznou žádost musel jedné ze soutěží zúčastnit a všiml si, jak byl klaun Faktor předtím nenápadně upozorněn na to, že bych neměl ze soutěže odejít bez ocenění. Pokud si dobře vzpomínám, byla za první místo, které jsem tehdy obsadil, bonboniéra. Tolik drobná poznámka ke zmínce o Faktorových uměleckých začátcích.

Bez písniček a muziky to v životě nejde. Když má člověk dobrou náladu, tak si zazpívá, není-li mu zrovna nejlíp, dobrá muzika ho postaví na nohy. Písnička je všelék, pomůže v jakékoliv situaci. Mně třeba písničky pomáhaly a nakonec mne chytly natolik, že jsem je začal i psát. Napsali jsme jich s Karlem Kopeckým celou řadu - Karel hudbu, já texty. Na všechny rád vzpomínám, každá pro mne něco znamenala, napsal v roce 1996 Jindřich Faktor do střípků svých vzpomínek pro časopis tehdejšího fanklubu Waldemara Matušky.

Jindřich Faktor a Karel Kopecký v karikatuře herce Jiřího ŠaškaDvojice Faktor-Kopecký, původními profesemi protetik ve fakultní nemocnici a umělecký brusič skla, měla štěstí. Jejich písničky si poslechli Darek Vostřel, Waldemar Matuška, Josef Vobruba a ještě pár dalších lidí od fochu a vyšlo to: Jindřich s Karlem na celých osm let zakotvili v tehdejším divadle Rokoko, kam navíc zároveň s nimi přišli ještě také Marta Kubišová, Helena Vondráčková a Václav Neckář. Waldemar Matuška, Eva Pilarová a Karel Štědrý do Rokoka přišli ze Semaforu už dřív.
Začala zlatá éra tohoto divadla. A Faktor-Kopecký byli při tom, ba co víc, byli spolutvůrci této éry. Jedním z nejúspěšnějších představení se stal Waldemarův recitál Osm lásek Waldemara Matušky, který napsal Ivo Fischer.

"Podle toho, jací přišli do divadla diváci, mělo představení nestejnou délku," vzpomíná Jindřich Faktor. "Někdy jsme hráli dvě a čtvrt hodiny, jindy zase tři a půl. Písničky se přidávaly, opakovaly, improvizovalo se. Protože "Lásky" měly spoustu repríz, vystřídal Walda na jevišti za tu dobu i několik Karel Kopecký při vernisáži brněnské výstavy ateliéru broušení skla (Ústředí uměleckých řemesel) v roce 1977partnerek, jmenovitě Helenu Vondráčkovou, Jitku Zelenohorskou a konečně Olgu Blechovou, která se stala i jeho životní partnerkou. Když pak odešli s Waldou z divadla a zpívali se skupinou KTO, napsal jsem pro ni český text na cizí písničku - Za klobouk si vrásky dej.

Pánové Faktor a Kopecký zpívali své písničky nejen v Osmi láskách Waldemara Matušky, ale například také v Schneiderově Čekání na slávu (s podtitulem Vernisáž šesti zpěváků a jednoho Godota - vedle Kubišové, Vondráčkové, Neckáře a Štědrého, za doprovodu skupiny Mefisto) nebo - ještě dřív - v "kapesním nemusikalu kolem písniček" rovněž od Jana Schneidera s názvem Chan + Son Company (v době, kdy orchestr divadla Rokoko vedl Václav Hybš a kdy byli zpěváckými partnery Kubišové, Matušky a Štědrého).

Jejich největší hity z šedesátých let - Schody do nebeMrholí - jistě netřeba připomínat. Ale ona těch dalších písniček byla opravdu slušná řádka. Namátkou: Dostal jsem kuli, Bojím se, bojím...  Některé se rodily lehce, jiným cesta na svět trvala déle.

Jindřich Faktor vzpomíná na krušné chvilky, které ho trápily při textování jedné zahraniční melodie pro KTO: Seděl jsem nad tím u magnetofonu už kolikátý den a pořád ze sebe ne a ne nic vypotit. Múza měla asi dovolenou. Pokusů bylo několik, ale všechny končily v koši. Bylo už po půlnoci, když jsem uznal za vhodné odpochodovat do ložnice. Ale kdepak usnout. Vedle v postýlce spokojeně odfukoval náš kluk - a vtom to přišlo. Vstal jsem, text byl za pár minut na světě a já si šel konečně lehnout. Tehdy se narodil text k písničce Kluk jako jedle.

Ti, o nichž se v knížce Pár halířů z Padesátníku píše: zpěvačka Lilka Ročáková, Jiří Suchý, zpěvák Jaroslav Čmehil a Jindřich Faktor. Rok 2002O svém textařském řemesle ještě prozrazuje:
Textař, i když si nevypůjčuje a píše po svém, by si měl dávat pozor, aby se neopakoval. Já jsem byl například poněkud zatížený na bílou barvu, proto se "bílá" v mých textech občas objevila. A to prosím v době, kdy bylo všechno do červena. Nevím proč. Snad proto, že bílá je symbolem nevinnosti.

Milý pane Faktore, jak rád bych se zase jako kluk vydal za vaším klaunem do Jirchářů! A vůbec ne kvůli bonbónům! I když - proč ne? Vždyť byly stejně tak sladké jako náš věk.

(z knihy Pár halířů z Padesátníku) 

Foto @ Milan Richtermoc a archiv autora

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 09. 07. 2007.