Ondřej Suchý: Vzpomínka na Miroslava Horníčka
Rubrika: Publicistika – J+O Suchý
 10. listopadu 2008 by se Miroslav Horníček dožil devadesáti let Jak psát něco nového o muži, o němž toho bylo už tolik napsáno? Snad skutečnost, že jsem byl vrstevníkem jeho syna Jana - slušného a milého kluka, který tragickou náhodou zemřel zrovna v době, kdy jeho otec natáčel s Jiřím Sovákem svůj zamilovaný televizní seriál Byli jednou dva písaři způsobila, že jsem se z určitého ostychu a smutku z této události vyhýbal našim setkáním. Předtím jsem s Miroslavem Horníčkem, z pozice redaktora dětského časopisu Sedmička, byl ve styku často. Měl v našem časopise rubriku Odpovědna, v níž odpovídal klukům a holkám na jejich často naivní a všetečné otázky. Stejně odpovědným a promyšleným způsobem, s jakým odpovídal v jiných obdobných rubrikách čtenářům dospělým. Před rozhlasovým mikrofonem jsem se s ním setkal poprvé na začátku sedmdesátých let, ale k našemu opravdovému sblížení došlo paradoxně až v době, kdy zrovna dovršil svoji osmdesátku. Tehdy přijal pozvání do rozhlasového pořadu Nostalgické muzeum zábavy. Přijel na veřejnou nahrávku do Šemanovic u Kokořína, kde se ve společenském minicentru nazvaném Nostalgická myš tyto pořady natáčejí. Tehdy v roce 1998 se mu u nás zalíbilo natolik, že téhož roku přijel ještě jednou a prohlásil, že k nám v budoucnu kdykoli to bude možné rád přijede „pobejt“. Bohužel svůj slib už později nedokázal splnit. Ale odehrála se tu tenkrát jedna příhoda, o které chci podat svědectví. Věděl jsem, že pokud budu chtít pana Horníčka nějak „dostat“, musím mít na něj podobnou otázku, s jakou ho kdysi dávno v padesátých letech v Pondělcích s tetou v kavárně Vltava „dostal“ můj sourozenec Jiří. Ten mu tehdy v jeho Odpovědně položil otázku: Naučil jsem se zabíjet dvě mouchy jednou ranou. Tím ušetřím 256 ran ročně. Co s nimi? Miroslav Horníček na tuto otázku (na niž prý nikdy odpověď nenašel) celý život s láskou vzpomínal a rád ji při nejrůznějších příležitostech připomínal. I já jsem si tedy začal lámat hlavu tím, jak bych počet nezodpověditelných dotazů na pana Horníčka rozšířil. Nakonec jsem při našem druhém setkání před publikem na jednu takovou otázku přece jen přišel. Zněla: Pane Horníčku, kolik hlav u nás připadne na jedno brdo? Rozzářily se mu oči a rozesmál se, už už jsem měl za to, že mám vyhráno, jenomže Miroslav Horníček mě zklamal. Nezaváhal totiž ani na chvilku a odpověděl: Záleží na vnitřku hlav. Někdy mnoho hlav nevydá ani půl brda a někdy dvě najedno brdo stačí. Tehdy mi ovšem vzápětí nabídl, abych ho oslovoval Miroslave. Ještě téhož dne mě šokoval nabídkou daru: „Máte to tady pěkný. Nechtěl byste sem ještě takový velký panel s fotografií Chaplina? Mám ho v pracovně, ale vám by se sem, myslím, hodil víc.“ Znal jsem tu velkou fotografii Chaplina s melancholickým pohledem a růží v ruce, dokonce se mi vybavil snímek otištěný před několika desítkami let, na němž Miroslav Horníček stojí právě u této fotografie v póze podobné Chaplinovi. Jeho nabídka mě zaskočila. Samozřejmě jsem přikývl a ujistil ho, jak si jeho daru považuji. „Tak si pro ten obraz přijeďte. Ale brzy,“ dodal. Jeli jsme pro něj s přítelem autem hned za pár týdnů. Manželé Horníčkovi nás přivítali s vlídným úsměvem. Panel s Chaplinem na nás čekal už na chodbě. Miroslav ho láskyplně pohladil a prohodil s námi ještě pár vtipných vět. Odnášeli jsme obraz s kamarádem ze schodů a před dům v Hradešínské číslo 70. Pak jsme tu obří fotografii lany připoutávali na střechu auta. „Doufám, že vám nezačne během zpáteční cesty pršet,“ dodal ještě dárce, rozloučil se s námi a vrátil se do domu. Když jsme panel ze všech stran důkladně zajistili, pohlédl jsem vzhůru do okna v prvním patře. Miroslav Horníček tam stál a celou naši zajišťovací proceduru pozoroval. Jeho úsměv už byl ale jiný. Ani já - přestože jsem se snažil - nevyloudil jsem už na tváři úsměv tak upřímný, jako kdysi při našich rozhlasových setkáních. A když jsem mu zamával na rozloučenou, měl jsem oči stejně vlhké jako on. Myslím, že jsme to i na tu dálku oba poznali. Nejspíš také proto poodstoupil od okna o krok dozadu. Pak se naše auto rozjelo. Panel ze zasněným Chaplinem visí v Šemánovicích dodnes. Rád se návštěvníkům chlubím: To nám sem věnoval sám pan Horníček. |
Nostalgické muzeum zábavy - 09.11.2008
Ondrej Suchý vyvolal z paměti rozhlasových pásků hlas a historky Miroslava Horníčka
Foto © Milan Richtermoc a archiv autora
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 10. 11. 2008.
Další články autora
- Ondřej Suchý: Lesk karlovarských filmových festivalů - před půlstoletím (II)
- Ondřej Suchý: Nikdo si nevšiml, že Věra Ferbasová zemřela
- Ondřej Suchý: Komici u psacího stroje (15) Josef Šváb-Malostranský
- Ondřej Suchý: Opravdu je R. A. Strejka herec, kterého „nikdo nezná“ ?
- Ondřej Suchý: Z jídelníčku klaunů a komiků (2) Leonid Jengibarov
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
PhDr. Jiří Grygar |
 |
Milan Markovič |
 |
Ondřej Suchý |
 |
Ladislav Gerendáš |
 |
Jiří Suchý |
 |
Blanka Kubešová |
 |
Milan Lasica |
 |
Rudolf Křesťan |