Ivan Kolařík: Neúspěšný hráč

Rubrika: Literatura – Zábava

Neúspěšný hráč

I přesto, že jsem důchodce, tak se na úterní obědy v klubu vojáků, kteří sloužili vlasti na různých bojištích a přežili, vždycky těším jako malý kluk. A to z několika důvodů. Předně jako penzista dostanu na oběd velikou slevu deseti procent a potom tam vaří báječné ryby, které jsou bez kostí a tak křehounké, že se v bezzubé puse přímo rozplývají na jazyku. Mnohem lepší než nějaká přitvrdlá kotleta, kterou mi obyčejně žena musí tajně předžvýkat, abych ji vůbec pozřel. Další důvod, proč se na návštěvu klubu těším je, že tam mají hernu, kam se mohu s občasným svolením manželky uchýlit a prohrát nějaký ten peníz. Když má jeden štěstí, může se i stát, že vyhraje. To se však stává velice zřídka. Většinou lidé důchody či ušetřené bankovky probendí bezuzdným, slabomyslným gamblerstvím spočívajícím v dlouhodobém sedění s vytřeštěnýma očima u „poker mašinek“, kouřením a mačkáním tlačítka, které mašinku probudí k životu. Já, když si jdu občas zahrát, tak jenom na chvilečku, protože většinou peníze v několika minutkách stejně prohraji.

Řeknu-li, že chodím do „klubu“, tak to zní honosně. V Austrálii se obyčejně nejedná o kluby, které známe z Anglie: Staré místnosti prosycené vůní doutníků a sherry, s těžkým mahagonovým nábytkem, kde se gentlemani scházejí, aby nad whisky zavzpomínali na Winstona Churchilla a jak jako členové domobrany zachránili svoji zem před Hitlerem.

V Austrálii mají kluby daleko jiné ražení i poslání. Naše kluby se předně vyznačují nesmírně prskatými a nevkusnými koberci, které se nehodí k celkovému dekóru, ale ze kterých se zato díky roztodivným barvám člověku dělá před očima asi tak jako po právě „vyhulené mařeně“. Nicméně na těchto úžasně barevných kobercích nejsou hned tak vidět propálené díry od vajglů, ani bláto od bot, nebo když si někdo čirou náhodou ublinkne, což je také hlavní důvod, proč jsou jimi podlahy klubů pokryty. Zdejší kluby mají rovněž moderní bary s pivními pípami překrásně obalenými ledem, ze kterých se čepuje přechlazené pivo zdejší výroby, které v horkém klimatu i mnohdy zachutná, a po kterém se díky jeho síle člověk cítí natolik příjemně uvolněn, že se po dobrém a laciném obědě ztratí v cigaretovém kouři v hale, kde si může do zblbnutí sedět u „poker mašinek“, láskyplně zvaných „pokies“ věříce, že je přece jenom nakonec přelstí a něco vyhraje. Jelikož napětím vysychá v hrdle, hráč si proto do palice hrne jeden půllitřík za druhým, coč mu přirozeně dodává kuráž a nepřekonatelnou touhu na „pokies“ vyzrát.

Australské kluby jsou především navštěvovány znuděnými paničkami, které doma opustilo manželské štěstí a které ho, většinou marně, hledají u „poker mašinek“. Kromě těchto většinou povadlých a otylých nešťastnic s prsty zažloutlými od nikotinu je herna plná sešlých penzistů, které do klubů často přivážejí autobusy. Kolem dvanácté hodiny se tudíž kluby hemží hordami přes týden vyhládlých, vetchých starců a stařenek, kterým se tak strašně třesou ruce, že jsou celí pokecaní jídlem, které do sebe horečně nacpou jen aby už mohli usednout k milovaným „pokies“ a pokusit se o štěstí, které jim v životě zřejmě uniklo. Poněvadž jsou povětšinou děsně chudí, penzisté zásadně hrají na jednocentových mašinkách, a když mají neobyčejné štěstí, tak se v jejich mašince rozezní zvonky a začnou zběsile blikat barevná světýlka, která dávají nejen hráči samotnému, ale všem ostatním gamblérům v hale jasně na vědomí, že někoho potkalo veliké štěstí, protože právě vyhrál ukrutný balík. Jenže... protože tito lidé povětšinou hrají jenom za mizerný jednocentový plíšek, tak samozřejmě Jack Pot spočívá v ještě mizernější výhře asi tří dolarů. Je nutné podotknout, že hlavní výhra může také stát vyzáblého penzistu celou státní podporu a nastane skutečnost, že do příští penze se bude muset živit pouze suchary, původně určenými pro psíky a kočičky, které snad každý penzista v Austrálii vlastní. Takže do příští návštěvy klubu budou chrastit kostma nejen penzisté, ale i jejich nevinná zvířátka. I přes tyto zrádné nástrahy patří hraní klubových „pokies“ k hlavnímu kulturnímu vyžití starobylých lidí, žijících na pobřeží Austrálie.

Já se k mašinkám vrhám pouze zřídka, protože dávám přednost peníze utratit nějakým rozumnějším způsobem, jako třeba v pohostinství za buřta s cibulí a pivo než za hru, kde jediná akce, která se na hráči vyžaduje, je do mašinky vložit peníz a stisknout tlačítko. A tak je mi lidí, kteří u „pokies“ promrhávají své životy, upřímně líto. Domnívám se, že tak krapátko trpí Biafrou ducha...
Přesto jsem se nedávno ve chvilkovém pominutí mysli a v částečném alkoholickém opojení rozhodl probendit mrzký peníz a vydal jsem se k pěticentové mašince, pomalované snědými aboridžinci s bumerangy ubíjejícími klokana, kterou jsem v zápětí nakrmil týdenní gáží pěti dolarů, milosrdně mně přidělenou hodnou ženou. Po přibližně deseti minutách hry se neuvěřitelné stalo skutkem a mně se málem zastavilo srdce! Mašinka se celá rozzářila desítky roztodivných světýlek, začala sama od sebe hrát hlasité melodie, vydávat nejapné zvuky, řinčet zvonky a takto mi dávat na vědomí, že se stalo něco neobvyklého. Když se posléze na obrazovce mašinky objevil zářící nápis: “Zavolejte prosím zřízence herny“, věděl jsem, že se od mé svatby poprvé v životě na mě usmálo štěstí a že jsem vyhrál veliký peníz. Jenom jednou před tím jsem něco vyhrál. Na policejním bále jsem v tombole vyhrál zrezivělá klepeta. Ale jinak nic. Až nyní!
Halou zavládlo hrobové ticho, sveřepí hráči přestali stereotypně mačkat tlačítka a zraky všech se obrátily na mě a na moji vítěznou mašinku. Zpozoroval jsem, že mnohé sršely závistí. Opatrně jsem postavil pivní sklenici před mašinku, což dává všem najevo, že tento aparát je už v rukou někoho jiného a nikdo na něm tudíž nesmí hrát, a zuřivě, s tlukoucím srdcem gestikulujíc své ženě, (která s mojí hrou nechtěla mít nic společného - seděla u okna, pila kafe a pozorovala moře), že jsem vyhrál první cenu, jsem se přiřítil k baru, kde jsem předběhl lidi ve frontě a ostentativně jsem ohlásil, že okamžitě potřebuji zřízence, neboť mě mašinka o to žádá.

Vyvinutá barmanka si mě změřila od hlavy k patě a pak chladně odpověděla: “Musíte pane, chviličku počkat, Bert je nyní zaneprázdněn. Přijde za moment.“ Tak jsem se odebral k pomalu vychládající mašince, kde jsem se zvýšeným krevním tlakem, tentokráte s rozechvělou ženou po boku, očekával příchod zřízence Berta. Žena mě usilovně tahala za rukáv a dokonce si vzrušením přihnula z mého piva, což nikdy v životě ještě neudělala, protože pivem silně opovrhuje.
„Viď, kocourku můj jedinej, že si budu moci konečně koupit můj tolika vytouženej norkovej kožich, když tolika vyhrajeme.“
„Neboj matko, ty kožich, já novej počítač, když už jsem se ho konečně naučil zapnout.“ A netrpělivě jsem dodal: “Kde k sakru je ten Bert?“
Ten nepřicházel, a dlouhé minuty se doopravdy vlekly. Nakonec jsem ztratil veškerou trpělivost, vytočilo mě to a znovu jsem se sápal k baru, kde jsem se zvýšeným hlasem dožadoval okamžitého příchodu zřízence Berta, aby mi mohl vyplatit první cenu. Poté jsem se odebral zpátky k mašince. V hale pořád převládalo ticho a napjaté očekávání, kolik jsem asi vyhrál.

Konečně se přihasil umolousaný Bert se svazkem klíčů a tlustou knihou v podpaží, která byla zapotřebí k vyplnění údajů o výši výhry. Já neutrousil ani slovo, pouze jsem Bertovi třesoucí se rukou ukázal na obrazovku. Bertík bez mrknutí vrazil klíček do mašinky, opovržlivě se na mne podíval a řekl: “Tady nejde o žádnou výhru, milej pane. Prostě jste prohrál veškerý peníze, který jste do mašiny nastrkal, a ta vás teď upozorňuje, že ji máte znovu nakrmit, abyste mohl ve hře pokračovat.“ Přitom se podíval významně kolem, aby tím dal všem jasně na vědomí, že jedná s blbem, který ani nezná základy hraní „pokies“.
Já nebyl schopný ze sebe vydat jediný hlásek. Jenom mě polil děsnej stud, srdce mi spadlo do gatí, do očí se mi vedraly slzy vzteku a s třesoucím se hlasem, plným zklamání jsem suše oznámil ženě, která na všechno čučela s otevřenou pusou a stála jako solnej sloup: “ Jak vidíš, matko, hovno jsme vyhráli, jsem vůl, jdeme domů, uvaříš mi chleba máslem, hořčicí a pivem, abych si zlepšil náladu.“ A se sklopenýma očima plnýma beznaděje jsme opustili hernu.“

Po této příhodě „pokies“ nenávidím ještě více než kdykoliv předtím. Do klubu teď v úterý chodíme zásadně jenom na levný oběd a kvůli výhledu na oceán. Abych ženě odčinil trpké zklamání, že si díky mně nemohla koupit norkáč, tak jsem si našel zaměstnání, a za dva měsíce tvrdé práce jsem již ušetřil plných $24.50. Jen pevně doufám, že se tajně nepokusí našetřený peníz vložit do mašinky věříce, že jí vychrlí $3500, který na kožíšek potřebuje. 

Pokračování příště...
Z připravované knihy "Světácké střípky smyslného seniora"

Ilustrace exkluzivně pro Pozitivní noviny © Anastázia Mahovská  www.anny.cz

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 16. 05. 2007.