|  Ke vzniku pralesa je potřeba jenom spousta času. Když se les nechá po dlouhá století v klidu, bez jakéhokoliv lidského zásahu, vznikne krásná přírodní rovnováha. Rostliny a stromy se generaci po generaci doplňují a vzájemně vyživují – ty starší podporují svoje děti, ty úplně staré odumírají, dělají místo mladším a slouží jako výživa těm žijícím. A toto bohatství různých druhů rostlin a stromů je doplňováno a obohacováno spoustou druhů zvířat a hmyzu.
V našem civilizovaném světě, a především v Evropě, zbývá pro pralesy stále méně místa. Lidé je svým hladem po dřevu na stavby, topení a potřebou nových ploch na osévání již po staletí systematicky ničí. Staré, pokřivené stromy a mrtvé kmeny jsou naším intenzivně průmyslově vedeným lesním hospodářstvím považovány za nepotřebné a za hnízdiště pro různé škůdce. Pěstuje se zde jenom několik málo druhů vysoce výnosných stromů, původní domácí dřeviny se stávají vzácnými, ba dokonce vymřením druhy ohroženými. I ty poslední zachované pralesy na severu Evropy a na Sibiři se čím dál častěji stávají obětí motorových pil.
Těch několik zbývajících pralesů v chráněných krajinných oblastech je pro angažované ochránce přírody příliš málo. Aby zabránili a nebo aspoň přibrzdili další ničení přírody, vedou zarputilý boj s politiky a zástupci hospodářství a průmyslu. Většinou jsou to čistí idealisté, ale v jejich činění velmi aktivní a nápadití.
Jednoho z nich jsem nedávno potkal v malé vesničce v pohoří Eifelu v Německu, nedaleko Kolína nad Rýnem. Lesník Wohlleben spravuje obecní lesy vesničky Hümmel, malé osady o necelých 600 obyvatelích, ale s velkým pochopením pro přírodu a ekologii. Před patnácti lety se pan Wohlleben se zástupci obce dohodli na ekologickém obhospodařování 743 hektarů tohoto lesa. Znamená to: žádné vyrubané paseky, žádné chemikálie, místo těžkých strojů jsou v lese nasazováni koně, mrvé dřevo zůstává v lese. Od té doby, co se v Hümmelu začala praktikovat tzv. «občanská honitba « není třeba zvěř přikrmovat. Loví se podstatně více, tak, aby se stav zvěře udržoval v rámci, který je v souladu s přírodou. S klasickou honitbou nedělních lovců za trofejemi je konec.
Lidé v Hümmelu si vzali do hlavy vytvořit jako konečný cíl opravdový kus pralesa. K tomu je ale zapotřebí dlouhodobý koncept, který by nebylo možno zvrátit. Jenom proto se začal pan Wohlleben v roce 2003 zajímat o projekt pohřbívání zemřelých v urnách ve volné přírodě, tedy v jeho lese. Tento nápad byl v roce 1999 patentován ve Švýcarsku a začal se realizovat v různých zemích Evropy. V Německu se jím zabývají dvě firmy – SRO RuheForst a SRO Friedewald. Předpokládá to, že si zájemci pronajmou místo na urnu na dobu 99 let. Tento nárok je zakotven jako břemeno v katastrové knize, čímž je zajištěno, že toto místo, většinou u kořenů nějakého stromu, zůstane po tuto dobu zachováno beze změny. Takový strom nelze po 99 let porazit a pokud by se zvrátil vlivem přírodního živlu, nesmí se jeho kmen ani pařez odstranit.
A tak zůstává 14 hektarů lesa neobhospodařováno a může se úplně pomalu po svém způsobu, bez lidského zásahu vyvíjet k přírodnímu pralesu. Až 180 let staré stromy vytvářejí svými rozložitými korunami velice zvláštní atmosféru tohoto místa klidu. Tlustý koberec hnědozlatého listí a zelené, divoce bující kapradí na zemi působí jako z vyprávění o prastarých dobách.
Počínající prales je krásný. Vede kolem něho pohodlná cesta, protože tento biotop musí být přístupný také starým a tělesně postiženým, kteří se chtějí zúčastnit pohřbívání urny s popelem jejich blízkého. Pro tyto pohřby neexistuje žádný pevný obřad. Velmi často však doprovází pozůstalé kněz. Při obřadu je biologicky rozložitelná urna z kukuřičného škrobu uložena do otvoru, vydlabaného u kořenů vybraného stromu. Květiny nejsou povoleny a zakrátko nelze poznat, kde byla urna uložena. Jenom malá kovová destička na stromě svědčí o tom, že pod ním byl uložen popel nějakého člověka.
Lesy v Hümmelu získaly mezitím certifikát “Forest Stewardship Council”, což je v celém světě nejcennější pečeť, vyznačující konsekventní ekologické lesní hospodaření. A ten nedotčený kousek lesa se pomaličku mění v opravdový prales. Zůstává přitom oázou klidu, pro výletníky a cyklisty nepřístupný. Samozřejmě to stojí spoustu času, námahy a peněz tento stav natrvalo udržet. My můžeme jenom doufat, že tento velkolepý projekt zůstane trvalým a že nezůstane ojedinělým. Tak vzniká prales.
|
