Elena Jaroševská – Ondřej Suchý: Moje Rusko (15)
Rubrika: Publicistika – J+O Suchý
| XV. část seriálu |
| 29. Bylo to v zimě roku 1960. Jako patnáctiletý jsem se tehdy krátký čas učil truhlářem. Chodíval jsem na tramvaj už ve čtvrt na šest ráno, což bylo pro mě, pro kluka, který v té době hrál občas až do noci někde na basu, dost kruté.  Jednou jsem vyrazil do práce, všude ještě tma, svítily jen pouliční lampy, mrzlo až praštilo, když tu jsem uviděl nedaleko Židovského hřbitova stojícího muže, který se skicákem v ruce kreslí jedno ze zdejších pražských zákoutí. Nevěřil jsem svým očím – byl to Jiří Šlitr. Jiří Šlitr, kdysi doktor práv, který dal přednost výtvarnému umění, hudbě a divadlu. Vytvořil s mým bratrem autorskou dvojici, která za Šlitrův nedlouhý život vytvořila na 300 písniček; spoluzaložili divadlo Semafor, kde se o pár let později prosadil jako osobitý komik a zpěvák. Mimořádný, všestranný umělec, kterému osud vyměřil pouhých 45 let života. Prošel jsem kolem něj po druhém chodníku. Byl zabrán do kreslení tak, že si mě ani nevšiml. Znal jsem jeho perokresby a tak mě cestou tramvají vrtalo hlavou, jak v takovém mrazu může kreslit? Jeho vysvětlení jsem se dočetl o rok později ve čtvrtém čísle tištěného programu divadla Semafor u kreseb z cyklu „Stará a nová Moskva“. Do Moskvy se tehdy Šlitr dostal jako jeden z účinkujících a spoluautorů (hudebních skladatelů) legendární Laterny magiky, která se proslavila v našem pavilónu na světové výstavě EXPO 58 v Bruselu. (Hlavní Šlitrovo hudební číslo bylo, že se na scéně pomocí filmové projekce proměnil z jednoho hudebníka v šestičlenný dixieland - pět Jiřích Šlitrů se postupně objevilo za ním na filmovém plátně.) Jak Jiří Šlitr vzpomínal na chvíle volna, kdy se se skicákem v ruce procházel po Moskvě a proměňoval se z muzikanta opět ve výtvarníka? Cituji jeho slova: „Když hostovala Laterna Magika v Moskvě, nebylo o velké mrazy nouze, takových –20° nebylo žádnou výjimkou. Jak to ale zařídit, aby se dalo kreslit i venku, když plnicí pero zamrzalo? Poradím vám. Musíte mít dvě; jedno se v kapse vždycky trochu ohřeje a druhé vám vydrží fungovat asi dvě minuty. Potom je zase vyměníte. Ale to ještě nebylo zdaleka všechno. Příroda dovede být zlomyslnější. Někdy fičel vítr nebo byla mlha, jindy napadla ve chvilce taková spousta sněhu, že je ani nákladní auta nestačila odvážet. Zkuste v takovém počasí kreslit. Ale to všechno k zimní Moskvě patří. Ono to pak dohromady vytvoří zvláštní atmosféru této metropole. Je to město veliké svou vlastní poezií, město, kde minulost ostře kontrastuje s novou, velikou přítomností.“ Jsem rád, že tuto epizodku ze života našeho obdivuhodného umělce mohu připomenout zrovna v době, kdy na scéně pražského Národního divadla slaví úspěch jeho hudba v jazzové opeře Dobře placená procházka, kterou zde letos nastudoval se svými syny Petrem a Matějem režisér Miloš Forman. Mimochodem – také toto dílo se v minulosti dostalo po svém uvedení v Semaforu do světa. Dobře placenou procházku nastudovala kdysi divadla například v Belgii, Jugoslávii, Finsku. Já se s vámi dnes rozloučím komediální sborovou ukázkou z finále Dobře placené procházky, jak byla hrána v polovině šedesátých let. Zatím vám přeji do našeho příštího setkání vše krásné! 30. Dobrý den, vážení a milí! Píše se rok 1970. Vyprodané hlediště moskevského státního cirkusu odměňuje skupinu akrobatů nadšeným potleskem. Ještě neutichl a do manéže vchází klaun Leonid Jengibarov. Za rukáv vede druhého klauna. Je to dlouhán s neměnným širokým úsměvem na tváři, vykračuje si trochu trhavými pohyby, v podpaží nese veliký blok. Leonid jej vede podél ochozu manéže a pozorně si prohlíží diváky. Pojednou se zastaví. „Tamhle, tamhle tu paní!“ ukazuje gestem svému kolegovi na kohosi do druhé řady. Dlouhý klaun se usmívá, z kapsy vyndává tužku, zvedá blok a začíná do něj kreslit. Trvá mu to jen několik vteřin a už pochoduje svým roztřeseným krokem mezi řady diváků. Dojde až k růžolící bábušce a šapitem se nese smích. Klaun - teď už všichni vědí, že je to vlastně rychlomalíř v kostýmu klauna - předkládá publiku k posouzení své dílo. Pohledy všech směrují k vtipné karikatuře, „vystavené“ vedle smějícího se živého „originálu“. Potlesk. Během dalších minut se ozývá ještě několikrát. Pak výstup klauna-rychlomalíře končí. Se stejným nehybným úsměvem, stejným trhavým krokem, odchází. V šatně se odlíčí, svlékne kostým a stává se opět tím, čím ve skutečnosti v civilu je - milým, nenápadným, přemýšlivým mladíkem… Tak jsem kdysi poznal grafika a karikaturistu ALEXANDRA ALEŠIČEVA. Moc toho o sobě nenamluvil a tak mi na něj vše prozradil Leonid Jengibarov: „Alexandr už ilustroval řadu knih a kreslí vtipy do různých novin a časopisů.“ Zeptal jsem se, zda by mi Alexandr Alešičev nevěnoval pár kopií svých vtipů pro čtenáře dětského časopisu Sedmička. V redakci tohoto časopisu jsem tehdy pracoval jako redaktor a měl jsem na starosti mimo jiné i jeho humoristickou přílohu. Alexandr ochotně souhlasil a tak jsem si z Moskvy vezl kolekci vtipů, určených českým dětem. Vyšly pak i s Alešičevovým medajlonkem, který jsem tenkrát napsal a na který jsem nyní, po létech, vzpomněl. Z klaunů, působících ještě ve starém cirkusu na Cvětnom bulváru v Moskvě, jsem v této své vzpomínkové rubrice hovořil v minulosti také o Juriji Nikulinovi a Olegu Popovovi. Z gramofonové desky posledně jmenovaného, kterou natočil v roce 1981, jsem tentokrát na rozloučenou vybral písničku s názvem „Pravila dviženija“. Mějte se pěkně, přátelé, a na shledanou zase příště! pokračování... |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 25. 07. 2007.
