Ondřej Suchý: Co mi schází v Padesátníku za korunu?
Rubrika: Publicistika – J+O Suchý
| Tuto sobotu 21.2.2009 v době, kdy v rozhlase běžel můj pořad pětadvacetníkový Padesátník za korunu (pětadvacetník=rozuměj Padesátník, který dříve trval skoro hodinu, ale od nového roku byl zkrácen na 25 minut), jsem si "povídal" s pamětníky v diskusi Psí podrbání pod článkem Ondřeje Neffa v jeho internetovém Neviditelném psovi.  Ondřej tam má dlouhodobý seriál Zlatá padesátá a tentokrát v něm měl téma: Rock'n'roll. Mám ten seriál rád, vzdor tomu, že se naše pohledy na ona léta někdy značně liší (přiznávám, že jsem k mnohému z té doby tolerantnější než Ondřej). Mám jeho seriál rád už proto, že má úvod, který jako bych napsal já. Posuďte sami: "Vítejte v mém vzpomínkovém seriálu. Vzpomínám hned na to, hned na ono, takže lze číst na přeskáčku anebo nečíst vůbec. Narodil jsem se v roce 1945, takže ona padesátá léta jsem prožil ve věku od pěti do patnácti let. To je zajímavý časový úsek, na začátku je pískoviště a na konci už mladý muž myslící na holky. Taky duch té doby byl rozdílný - na začátku a na konci. Nehodlám ho analyzovat, přinejmenším v tomto seriálu. Jsou to skutečně jen střípky, jakýsi kaleidoskop a rád bych, aby budily spíš úsměv než nostalgii." Nikdy jsem do debaty, které pod Ondřejovými postřehy bývají někdy velmi bouřlivé, ba i nespravedlivě zlé, nevstupoval. Tentokrát jsem to ovšem nevydržel. A bylo to pro mě příjemné a trochu smutné zároveň. Smutné proto, protože takhle jsem si kdysi "povídal" s posluchači Padesátníku na časovém prostoru, který jsem měl k dispozici. Dnes už ho nemám a stal jsem se vlastně - jak správně někdo už poznamenal - spíše hlasatelem, či lépe ohlašovatelem písniček a scének. A přitom by se k mnohému dalo říct tolik zajímavého! Vracím se k tomu, co Ondřej napsal a na co jsem MUSEL zareagovat. Opět jej cituji: "…Časově to nedovedu zařadit. Jistě jsem byl kluk školní docházkou povinný, když jsem se dozvěděl o existenci americké úpadkové hudby. Dozvěděl, to znamená dočetl: v novinách otiskli fotografii zloducha jménem Bill Haley, jak hraje na kytaru - opřen o paty a temeno, v mostu! U fotky komentář v tom smyslu, že americká úpadková hudba připravuje mládež k imperialistické válce proti táboru míru nebo tak něco. Co se vysílalo v oficiálním rádiu si moc nepamatuju. Jako hity byly považovány písničky Kristýnka, Plují lodi do Triany (?) a Cestář. Hlavním zdrojem hudebního potěšení bylo tehdy rádio, zvláště pak vysílač zvaný Laxík. K občasnému zachycení byl taky vysílač pro americké vojáky v západním Německu. Poslouchání Laxíku bylo spojeno s útrapami - Laxík se dal chytit na střední vlně a signál byl velmi kolísavý a zachrchlaný. Někdy na sklonku padesátých let se v Praze dal koupit první rock´n´roll na desce! Na Příkopech tehdy stála dřevěná budova, spíš pavilon, a v ní bylo maďarské kulturní středisko. A tam za desetikorunu prodávali desku se skutečným autentickým rokáčem! Vystál jsem si frontu a desku si odnesl. O něco později se objevila deska s rokáčem v polském kulturním středisku. Ten maďarský rokáč byl jenom hraný, polský zpívaný, polsky. Písnička se jmenovala nějak jako Arizona. Rokáč a jemu příbuzný boogie woogie byly samozřejmě přísně zakázané a nesměly se veřejně provozovat. Později, na začátku šedesátých let, když už jsem chodil tancovat, bylo přísně zakázané "volné držení partnerky", ale to už patří jiné epoše..." Neffova vzpomínka na "úpadkovou" hudbu vyburcovala ihned řadu pamětníků. (Není pravda, že vymíráme!) Chvíli jsem váhal, ale pak jsem se - aniž bych skrýval svou totožnost - přidal k nim i já. A pohleďte, co se odehrávalo: |
| Do půlnoci se v této diskusi objevilo na 145 příspěvků (samozřejmě, že nesouvisejících jen s mým vstupem do debaty!) rozebírajících hudbu té doby. Tolik pamětníků! Nádhera! A tak se vracím k původnímu důvodu, proč jsem napsal tuto úvahu: Stýská se mi - nic víc. Není to stesk po padesátých letech a "prchlém mládí", nejsem blázen! Stýská se mi po tom, že nemám už možnost "mluvit z duše" mnoha svým vrstevníkům na vlnách Českého rozhlasu. Ještě, že je Internet! Mám tu díky technicky zdatnému kamarádovi Milošovi své webové stránky a pak také přízeň dvou internetových deníků - Pozitivních novin a Neviditelného psa - kam si mohu psát vše, co chci, jak chci a hlavně na libovolně velkém prostoru. Děkuji všem čtenářům, kteří mi projevují přízeň a pozornost a často i doplňují mou paměť o zajímavosti, které jsem nevěděl anebo opomněl! Díky! |
Redakce Pozitivních novin výjmečně převzala tento článek z webových stránek:
Nostalgické chaloupky Ondřeje Suchého
s laskavým svolením majitele tohoto webu.
Foto © archiv Ondřeje Suchého
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 22. 02. 2009.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Rudolf Křesťan |
 |
Karel Šíp |
 |
JUDr. Ivo Jahelka |
 |
Jitka Molavcová |
 |
Ivan Rössler |
 |
Zdeněk Pošíval |
 |
PhDr. Jiří Grygar |
 |
Ivo Šmoldas |