Z Eboru vedla neasfaltovaná, ale tenkrát dost neudržovaná cesta přímo do Graftonu, a tak jsme se rozhodli, že se vrátíme k pobřeží a do Graftonu se vydáme podél moře. Nelitovali jsme. Cesta vedla krásnou krajinou lemovanou horami a město Coffs Harbour nás přímo okouzlilo. Už tenkrát tam měli známou atrakci „Velký banán“, kterým jsme prošli a prohlédli si i banánové plantáže. Slunce pálilo jako někde v Africe a my se divili, jak je to možné, vždyť k obratníku Kozoroha jsme pořád měli nějakých jedenáct set kilometrů a teprve tam začínaly tropy. Nějak jsme si neuvědomovali, že cestujeme v lednu, v nejteplejším období jižní polokoule. Teplo bylo i v noci, ale většinou vál příjemný mořský vánek a ten odvál nejen horko, ale i moskyty.
Na noc jsme ke spánku vyhledávali odpočivadla u silnice, na nichž většinou byly nejen toalety, ale i sprchy. Tahle zařízení byla nejlepší ve státě Queensland, kde míle a míle od měst, prakticky uprostřed ničeho, jste se mohli spolehnout, že toalety i sprchy budou čisté a nikdo neukradl toaletní papír.
Hranici mezi státy Queensland a Nový Jižní Wales (NSW) tvoří řeka Tweed. Naši rádci z Eboru nás varovali, že na hranici kontrolují převoz zvířat ze státu do státu a nepouštějí psy, hlavně vlčáky, do Queenslandu. Prý se tím snaží zabránit míchání velkých psů s dingy, aby jim nevznikla super rasa divokých psů. Varovali také, že pokud u nás celníci najdou Piňďu, budeme ho muset nechat vykleštit. Ještě daleko od hranic si Franta sedl na zadní sedalo a začal Piňďu učit, jak být zticha pod dekou. Tomu se to moc nelíbilo, ale jako inteligentní tvor velice brzo pochopil, že když nechce dostat přes čumák, nic jiného mu nezbývá. Než jsme dojeli k hranici, měl už natrénováno a choval se způsobně. Věděli jsme, že přes řeku vede hraniční most, a tak jsme před každým mostem ještě na silnicích v NSW prováděli cvičení. Franta přes psa přehodil deku a já jsem naplno pustil rádio, aby ho nebylo slyšet, kdyby přece jen vydal nějaké zvuky. V počátku našich cvičení totiž Piňďa poštěkával nebo i vyl. Franta mu tiše domlouval, aby byl zticha, nebo přijde o to nejcennější, co má a co z něj dělá psa chlapáka. To zapůsobilo. Bohužel, před mostem do Queenslandu Piňďa zapomněl na tvrdý výcvik i dobré chování a začal výt, jako kdyby pochopil, k jakému riziku ho přejezdem státní hranice vystavujeme. Naštěstí jeho obavy byly plané a na mostě žádní celníci, natož kontrola, nebyli. Nebyl tam ani nápis, že jsme v Queenslandu, a tak jsme pro jistotu Piňďu drželi pod dekou ještě chvíli, než bylo jisté, že už žádná kontrola nebude. Později jsem zjistil, že kontroly se na hranici skutečně prováděly, ale jenom u dobytka a to ještě opačným směrem, protože v Queenslandu měl skot klíšťata a v NSW nikoliv.
Známý a vyhlášený Gold Coast, Zlaté pobřeží, nám moc neučaroval, ale tenkrát tam vlastně nic nebylo. Dvě jednosměrné ulice, jedna podél moře nahoru, druhá zpět a pár hospod. Zastavili jsme u jedné, která měla zahradní restauraci, takže nás tam pustili i se psem, a dali si pár piv. Zapředl jsem rozhovor s místními a zjistil, že Gold Coast „jede“ a všichni mně radili, abychom si zde koupili pozemky, že je lehce a brzo splatíme. Práce že je dost a hlavně je třeba stavebních dělníků. Ceny pozemků se pohybovaly od 500 dolarů do dvou tisíc. To se může zdát dnes málo, ale tenkrát to byl skoro roční plat.. Vrátil jsem se s informacemi o práci ke klukům, ale ti nechtěli ani slyšet.
„Na stavbě už jsme dělali,” tvrdili, „víme, jak to chodí, a určitě si zde nevyděláme pětkrát tolik jako v Darwinu.”
Dopřáli jsme Piňďovi jedno pivo pod stolem na oslavu úspěšného přechodu státní hranice a vyjeli na prohlídku hlavního města Brisbane. Ta byla poměrně krátká, protože Brisbane byla tenkrát oproti Sydney jen roztahaná vesnice. Jediné, co nás zaujalo, byl park, kde návštěvníci krmili divoké Lorikeety z ruky. Papoušci si jim sedali na hlavy, na ramena a hlavně na kulaté misky s medem a chlebem, které návštěvníci drželi v napřažených rukách. Já jsem byl fascinován jejich nádherným zabarvením a počtem, protože jich na krmení přiletěly stovky. Odpoledne jsme navštívili queenslandskou universitu, prošli se parkem a usedli pod rozložitý strom Moreton Bay Fig. Piňďa okamžitě usnul a Petr přes něj přehodil deku. Pes se ani nepohnul.
„Dyť jsme úplně blbí,” řekl Franta, „kdybysme mu dali pivo před hranicí, tak spal a ani neštěk.”
Queensland se nám líbil, hlavně přímořské kraje a města jako Maryborough, Bundaberg a Mackay. Krajina se změnila a všude byly kokosové palmy, pole cukrové třtiny a tropické rostliny. V každém tom městečku jsem koupil pohled a poslal jej tátovi. Dovedl jsem si představit, jakou z nich má radost a na podrobné mapě Austrálie zapichuje špendlíčky našeho progresu na sever. Jak se s mámou dívá na všechny ty exotické obrázky okouzlen barvami a neznámou vegetací. Máma si určitě neodpustí, aby mu nepřipoměla, že ... „Ten kluk je po mně! Já jsem také měla toulavé srdce, a proto jsem se dostala z Malých Svatoňovic až do Prahy! Ale takhle daleko bych nešla, to ne.”
Hodně jsme se také fotografovali, jak lezeme na palmy s mačetou a odsekáváme kokosové ořechy. V Rockhamptonu jsme si udělali snímek, jak stojíme na obratníku Kozoroha jednou nohou v tropickém a druhou v subtropickém pásmu.
Horka značně přibylo a také moskytů. Jak jsem teď byl rád, že mně prodavač v puškařském obchodě v Sydney, kde jsem si koupil Winchestrovku, přemluvil, abych si koupil i síť proti moskytům. Spali jsme už jenom venku, na zemi a pod sítí, kterou jsme zavěšovali na provaz mezi auto a nějaký vhodný strom.
Petrovi došly peníze v Mackay. Nemělo cenu mu něco vytýkat, ale litoval jsem, že nám nepřiznal pravý stav svých financí dříve. Mohli jsme třeba na pár týdnů na Gold Coastu pracovat a našetřit na další cestu. Franta namítal, že bysme tam museli sehnat bydlení a známe to, podepsat smlouvu aspoň na půl roku a kdo ví, jestli bysme tam nezkejsli a do Darwinu se vůbec dostali. To jsem uznal rád, protože se mi nechtělo na Gold Coastu zůstat. Připadalo mi, že dělat na stavbě a šetřit, to jsem mohl rovnou zůstat v Sydney. Franta vytáhl svůj proslulý zápisník, kam psal všechny naše výdaje a od té chvíle v něm rostl Petrovi dluh. Táhli jsme to finančně i za něj.
Townsville zapůsobil nejvíce na Frantu. Tvrdil, že mu to připomíná jižní Francii se svými kavárničkami a stolky na chodníku pod paraplety. Mně se Townsville také líbil, ale vadila mi skutečnost, že jsme se neměli kde koupat. Takové horko a všude byl zákaz koupání! Byla zrovna sezóna mořských vos nebo snad Modrých lahví (Blue Bottles) či jak se všechny ty mořské potvory jmenovaly, a do vody se nesmělo. Do moře jsme vlezli až v Babindě, kde měli místo ke koupání ohraničené železnými mřížemi s drátěným pletivem. Platilo se vstupné, ale my jsme byli tak nadržení se v tom horku konečně ponořit, že jsme zaplatili rádi. Byla to krása, ale voda byla tak teplá, že jsme se vůbec neosvěžili, i když jsme se koupali celé odpoledne, až se nám zkrabatila kůže na rukách i na nohách.
Cairns zapůsobilo nejvíce na mne. Hlavně svým prstencem hor, jež občas ovinovala oblaka jako na obrázcích japonských malířů. Zůstali jsme v Cairns tři dny u Trinity Bay a velice opatrně se koupali v moři. Drželi jsme se sotva tři metry od břehu a ve vodě po kolena leželi na břiše, aby nás nedostala nějaká ta potvora nebo žralok. Moře tu bylo klidné a bez příboje a dneska vím, že kdyby nás tam něco kouslo, tak nám bylo houby platné, že jsme jen tři metry od břehu. Největší nebezpečí hrozilo od krokodýlů, ale to jsme tehdá ani netušili a cítili se bezpeční naším českým chytráctvím. Jen tři metry od břehu, no řekněte, která potvora by si dovolila tak blízko? ..
V Cairns došly peníze Frantovi. Hájil se tím, že kdyby nemusel platit za Petra, tak by mu nedošly. Nemělo cenu se zlobit, i když teď všechno viselo na mně. Cairns tenkrát nekypělo turistickým ruchem a už vůbec ne novými stavbami jako Gold Coast, takže situace byla vážná. Cairns byla vesnice s malým centrem u bahnitého pobřeží a s ještě menším výhledem na získání práce. Jediné možné zaměstnání bylo na rybářských bárkách, ale tam bylo plno a nebrali. Někdo nám radil, abychom chodili do přístavu kolem třetí ráno, že je určitá možnost dostat práci, kdyby byl někdo marod. To se skutečně stávalo a to dost často, protože každý večer se nějaký ten pomocník opil a do práce prostě nepřišel. Jenže na takový výsadek byla v přístavu fronta už od půlnoci a byli to většinou kluci, kteří nějakou zkušenost z rybaření už měli. My jsme ani nevěděli, jestli bychom na moři nedostali mořskou nemoc. Neměli jsme zkrátka šanci v takové konkurenci obstát.
Večer jsme si sedli a udělali poradu. Řekl jsem klukům, kolik dolarů ještě mám a podle mapy jsme si vypočítali zbývající vzdálenost do Darwinu. Spotřebu auta jsme znali, a tak se dalo vypočítat, kolik musíme dát stranou na benzín.
„To nám vyjde bohatě,” zhodnotil situaci Franta, „ale musíme sebou mrsknout. Když omezíme trochu jídlo a v tom my máme dobrej trénink, tak bychom si tu a tam mohli dopřát i pivo...”
Druhý den jsme natankovali a vyrazili na Kurandu, která leží vysoko v horách nad městem. Byl odsud nádherný výhled na celou zátoku. Prohlédli jsme si i proslulé Baron Falls. Tyto vodopády padají do hloubky tisíc stop a řeka byla zrovna plná, takže se bylo nač dívat. Po většinu roku je však koryto vyschlé a vodopády nefungují.
V Kurandě byl jen jeden pub (hospoda), ale ten stál za to. Celá budova byla obrostlá jedním jediným stromem, Moreton Bay Fig, jehož kmen dosahoval úctyhodného průměru. Větve halily celou budovu od střechy až k zemi, dodávajíce stavení vzhled pohádkové chýše.
Objednali jsme si několik lahvových piv a pytlík ledu a pak jsem viděl něco, co jsem ještě nikdy neviděl a již nikdy neuvidím. Výčepní vzal flašky od piva, vypláchl je a natočil do nich pivo přímo z pípy. Na malém přístroji lahve odborně zazátkoval a mohli jsme jet.
Z Kurandy vede cesta na Atherton, kde asfaltka skončila a dál už byla jen prašná cesta. Ta se za čas zvlnila tak, že připomínala vlnitý plech a ne cestu. Třáslo to s námi tak, že jsem myslel, že vytřeseme v autě každý šroub. Zkoušel jsem různé rychlosti, až jsem přišel na to, že v 70 mílové rychlosti za hodinu se vozidlo třese nejméně. Prostě klouzalo po vrcholech ztvrdlé zeminy. V této rychlosti ale hrozilo nebezpečí, že když nám něco vletí do cesty, tak na hrbolaté a ztvrdlé hlíně auto neubrzdím. Naštěstí nám před auto nic neskočilo, pouze když jsme se blížili k Georgetownem, před nás skočil malý ještěr, ale podařilo se mi ho dostat mezi kola a nic se mu nestalo. Pro jistotu jsme stejně zastavili a ještěr se rozběhl tak zvláštním způsobem, že jsme zůstali celí paf. Pelášil totiž po dvou a pracoval předníma packama stejně jako člověk. Běželi jsme za ním a ještěr se zastavil a začal zlověstně syčet. Za krkem se mu rozevřel límec. Nevěděli jsme, že to je Frilled Neck Lizzard a ten límec roztahuje, aby se zdál větším. I to jeho syčení byl blaf k zastrašení, nikoli známka útoku. Jediný, koho to postrašilo, byl Piňďa, který utekl s ocasem mezi nohama. My jsme se ještěra nebáli, ale pro jistotu jsme si udržovali uctivou vzdálenost, kdyby byl jedovatý. Lizzard vylezl na zakrslý stromek a snažil se jeho kmen dostat mezi nás a sebe, ale to nešlo. Byli jsme na něj tři, takže se neustále obtáčel kolem kmene stromku. Petr přinesl fotoaparát a udělali jsme si pár snímků, než Lizzard seskočil na zem a znovu se rozběhl tím svým legračním a lidským způsobem do bushe. 

Pokračování příště...