Stanislav Motl: Režisér Jan Sviták a jeho soudce Lynč

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

Ukázka z knihy   MRAKY NAD BARRANDOVEM

Praha se probudila do nového dne. Je 10.května 1945. Čtvrtek. První den svobody. Uplynulé dny jsou však stále v živé paměti. Boje o rozhlas, při nichž jen první den padla téměř stovka Čechů (v průběhu pěti povstaleckých dnů však bylo více než 1700 českých obětí); noc z 5. na 6.května, kdy po Praze vyrostlo na šestnáct set barikád; hromadné vraždění bezbranných civilistů...
Ještě ale není konec. Dům na Smetanově nábřeží. Z tohoto vchodu byl vyvlečen příslušníky Revolučních gard režisér Jan Sviták.... Tady začala jeho krvavá cesta, na jejímž konci byla smrt.
Nastává čas zúčtování.
Čas pomsty.

V pražské Bartolomějské ulici je velký shluk lidí. Muži, ženy – lidé nejrůznějšího věku. Tváře jim hoří vzrušením. Veškerá pozornost je soustředěna na zkrvaveného člověka, který jim je teď vydán na milost a nemilost.
„Zrádce! Kolaborant!“ ozývá se ze všech stran.
Muž je oblečený pouze do spodního prádla. Po tváři mu teče krev. Některé ženy ho tlučou deštníky; nešťastník marně uhýbá před novými a novými ranami. Rozlícený dav ho žene před sebou. Muž občas vyčerpáním a následkem nespočetného množství ran klesne. Musí ale okamžitě vstát. Vrávorá. Mstitelé ho však ženou dál. Někteří mají na rukávech červené pásky s nápisem RG – Revoluční gardy. Mají moc. Mohou soudit. Mohou vykonávat rozsudky.
Kdo ví, jestli ten zkrvavený člověk tuší, že mu zbývají už jen poslední okamžiky života. Života, který byl plný dramatických zvratů. Přitom ještě docela nedávno se mu spousta lidí pokoušela vetřít do přízně. Bylo to v době, kdy byl ještě jedním z nejmocnějších představitelů české filmu. Úspěšný herec, režisér, producent. 
Jeho jméno – Jan Sviták.

VZPOMÍNKA JEDNOHO Z DAVU


Nejprve mi poslal dopis. Pak jsem mu dvakrát zatelefonoval. Chtěl jsem se s ním sejít. Tušil jsem, že jsem narazil na klíčového svědka. Schůzku však odmítl. Zkusil jsem to znovu. A pak jsme se opravdu sešli. Pozval jsem ho do kavárny Slavia. Slíbil jsem, že utajím jeho identitu. Pak začal vyprávět. A já cítil, jak mi jde po zádech mráz...
„Musel jsem s s vámi sejít, pane redaktore. Po tom, co jsem v televizi viděl tu vaši reportáž o režiséru Svitákovi, jsem si řekl, že to všechno musím někomu říci. Jsem sám, nikoho už nemám a také cítím, že už jsem skoro u toho druhého břehu, odkud se už nikdy nevrátím. Já tam tenkrát byl, pane redaktore. Já to u toho kostela, kde jsem se úplně náhodou nachomejt, všechno viděl. Věřte mi ale, já neměl ani ponětí o tom, o koho vlastně šlo. Kdekdo tam křičel jako pominutý, že prý chytli udavače a nacistu, který chtěl utéct z Prahy. Že je to prý hromadný vrah, který posílal lidi na šibenici. Vžijte se do mé situace: tátu mi zastřelili za heydrichiády, mně bylo dvacet roků a každého Němce jsem nenáviděl. Vůbec mě nenapadlo uvažovat o tom, jestli ten člověk, kterého ti druzí tak zběsile bijí, není náhodou nevinný. Celou tu dobu jsem si myslel, že je to nějaký gestapák. Teprve potom, co ho ten ruský voják s dětskou tváří, na kterou nemohu zapomenout, zastřelil, pak mi teprve někdo řekl. že to byl nějaký slavný český režisér.... Chápete tu hrůzu?! Dav šílí, kolem jde ruský voják, vůbec neví, co se děje, dav na něho řve, že když už má tu zbraň, musí toho nacistického vraha zastřelit, on, který zřejmě prošel celou frontu a viděl spoustu mrtvých, to bez přemýšlení udělá a pak v klidu a pokoji kráčí pryč. A tady zůstává mrtvý, a jak už dnes vím, zřejmě nevinný člověk. Za ta desetiletí se mi tenhle hrůzný obraz podařilo přece jen trochu vymazat, alespoň jsem si to tedy myslel, a pak ke svému zděšení uvidím tu vaši reportáž... A je to ve mně zase! Živé jako kdysi! Co myslíte, jsem taky viník? Možná stačilo, abych zakřičel... Neblázněte, lidi, zavolejme policii, ať ho vyslechnou, ať ho soudí. Ale já to neudělal. A dokonce mě to ani nenapadlo, že bych něco takového udělat měl....“

SOUDCE LYNČ


Bůh suď, proč Jan Sviták neprojevil sebemenší snahu Prahu opustit – jako třeba Lída Baarová. Anebo si byl tolik jistý – jak už vzpomínal jeho synovec či akademických architekt Karel Černý, že ho zachrání jakýsi blíže nespecifikovaný notýsek, ve kterém měl mít podle jedné verze záznamy o pomoci rodinám uvězněných odbojářů a podle druhé verze jména českých lidí, kteří k němu chodili udávat své herecké a jiné kolegy....? Mohl přece předpokládat, že v nastalém zmatku mu jakákoliv obhajoba nebude zřejmě nic platná.
Podle poválečných svědectví pro něho příslušníci Revolučních gard přišli hned 9.května 1945 odpoledne. Skupinu měl vést jeden z hlavních Svitákových spolupracovníků z Filmového ústředí.
Režisérův byt údajně převrátili celý naruby. Cosi hledali. Národní mstitelé pak odvlekli Svitáka do nedaleké Bartolomějské ulice. Do proslulé „čtyřky“.

Po více než šedesáti letech procházím celou trasu, kudy tenkrát revoluční gardisté Jana Svitáka vlekli. Od vchodu domu na Smetanově nábřeží, kde tehdy bydlel .... čtyři schody na chodník, potom patnáct kroků za roh, další schody, je jich přesně šestnáct, dalších třicet kroků až na začátek ulice Karolíny Světlé. A pak už ulicí dále kolem Betlémské, Konviktské, až do Bartolomějské číslo 4, tedy dalších čtyři sta kroků. Na co v těchto chvílích Jan Sviták asi myslel? Tušil, že mu jde o život? Možná si ve chvíli, kdy za ním zapadla vrata policejního ředitelství, oddechl. Snad se mu ulevilo, že je přece jenom chráněn před soudem nenávistné ulice.
Co se však v Bartolomějské ulici číslo 4 v dalších hodinách dělo, to už nikdo neví. Podle toho, co svému synovi vyprávěla první Svitákova manželka, která se několik dní před touto událostí vrátila z Terezína, její bývalý muž opakovaně policisty žádal, aby jí mohl zatelefonovat. Hledal pomoc? Alibi?
K telefonu ho však policisté nepustili.

Mezitím se do Svitákova uprázdněného bytu nastěhoval sovětský maršál Koněv – osvoboditel Prahy. A s ním jeho štáb.
Je opravdu možné, že měl někdo zájem na tom, aby byl Sviták co nejdříve zatčen, a hlavně na tom, aby se mohl dostat k nějakým dokladům? Při natáčení dokumentu Mraky nad Barrandovem mi filmový historik dr. Petr Bednařík řekl:
„Ta situace není dodnes úplně vyjasněná, jak to s ním skutečně bylo. Jestli měl opravdu u sebe nějaké kompromitující materiály na jiné české filmaře... Existovala představa, že u sebe měl mít různé zápisy z filmového klubu v Lucerně. Tyto zápisy se po válce nikdy nenašly. Uvádí se, že Sviták si dělal záznamy například o tom, kdo chodil do filmového klubu, kdo měl kontakty s nacisty....“

Jaromír Holpuch mi svého času vyprávěl o tom, že už devátého večer se mezi některými filmovými pracovníky roznesla zpráva o Svitákově zatčení. A také o tom, že skončil na proslulé čtyřce v Bartolomějské ulici. A tahle informace se ještě devátého května šířila Barrandovem. Byl to důvod k tomu, aby se druhého dne ráno, tedy 10. května 1945, shromáždil v Bartolomějské mohutný dav lidí? Byly jich prý desítky, možná i stovky.
A další záhada. Místo, aby ho policejní vyšetřovatelé nechali v cele a pokračovali v jeho vyšetřování, vystrčili ho toho rána ven, přede dveře. Polonahého, jen ve spodním prádle. Jana Svitáka policisté doslova předhodili davu.
V tom davu byli i někteří filmoví pracovníci, jeho nejbližší kolegové. Také jistá známá česká herečka.

V tomhle okamžiku začal lynč.

„Ano, byl to lynč se vším všudy,“ říká Otakar Vávra. I on však o této události slyšel pouze zprostředkovaně. „Víte,“ pokračoval, „to byla doba, kdy se lidé začnou mstít za tu celou dobu okupace. A mstí se na čemkoliv, co jim padne pod ruku. Žádná spravedlnost. Žádný soud. To nepřipadá v úvahu.ta první doba byla taková.“

Rozlícený dav se Svitáka okamžitě zmocní. A vleče ho Bartolomějskou ulicí. V davu jsou muži a také ženy. Sviták je vlečen, kopán. Některé ženy ho mlátí deštníky.
Jan Sviták několikrát slabostí klesne. Je celý od krve. V jednom okamžiku si všimne svého někdejšího kolegy z filmového ústředí, který teď patří k nejaktivnějším mstitelům. Osloví ho příjmením. Prosí ho, aby se ho zastal. Bezvýsledně.
Co všechno asi v těchto okamžicích prochází Janu Svitákovi hlavou. Bitvy, které sváděl jako námořník? Filmy, které režíroval, ve kterých hrál? Filmové hvězdy, s nimiž se potkával? Nádherný a bezstarostný filmový svět?
Polomrtvý Jan Sviták je pak doslova dokopán až k nedalekému gotickému kostelu svatého Martina. Ze třetího patra přilehlého domu bude tohle všechno sledovat nejmenovaná žena, která po mnoha letech podá o této události cenné svědectví.

Lidé mlátí polomrtvého režiséra. Ten se ještě chabě pokouší bránit. Dokonce volá policii.
Pak se ozve (podle některých svědectví) hlas známé české herečky: „Toto je vrah Karla Hašlera!“
Objevuje se mladičký sovětský voják s automatem. „Co se tu děje?“ ptá se zvědavě.
„Máme tu nacistu, zločince. Chtěl utéci,“ křičí lidé o překot na vojáka.
Řev se stupňuje. Voják pak bez dlouhého přemýšlení vyslyší hlas davu, natáhne automat a krátkou salvou prostřelí Janu Svitákovi hlavu.

„O tom, co se u kostela stalo, jsem se dozvěděl hned po této události,“ vyprávěl Jaromír Holpuch. „Přišel s tím nějaký pan Sedláček, to byl produkční v Nationalfilmu. Kancelář měli hned u Perštýna, a tak to prý z dálky všechno viděl. Vím, že do kanceláře přišel úplně zelený a celý se klepal. Vyprávěl pak, co všechno viděl a slyšel. Já tomu vůbec nemohl věřit, pořád jsem si říkal: To přece nemůže být možné. Bohužel – byla to pravda....“

Mrtvola Jana Svitáka leží u kostela několik hodin. Když se to dozví Svitákova bývalá žena Vilma Kocourková-Svitáková, rychle zalarmuje pohřební službu. Jeho tělo pak skončí v krematoriu v Motole, kde bude zpopelněno. Urna s popelem bude uložena do rodinného hrobu v Plzni.

Jan Sviták je mrtev. Otazníky kolem jeho života a smrti však přetrvají následující roky.
Kdoví, možná takhle mohl dopadnout třeba i Svitákův souputník Václav Binovec. Měl ale přece jenom více štěstí, třebaže ho čekaly dramatické osudy včetně společenského zatracení.

Stanislav Motl
MRAKY NAD BARRANDOVEM

Sláva i zatracení českých filmových hvězd v době protektorátu
a v časech poválečných ortelů.


Vydalo nakladatelství Rybka Publishers,
www.rybkapub.cz  
v Praze v horkém létě roku 2006

počet stran: 311

cena:  243,- Kč  (v internetovém obchodě nakladatelství)

Copyright © nakladatelství Rybka Publishers

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 28. 08. 2007.