Sloupky Jiřího Menzela (21)
Rubrika: Literatura – Na pokračování
| Čas od času popadne jednotlivce, či skupinu nekontrolovatelných mocných záchvat megalomanie, za kterou platí ostatní bídou a hladem. |
| Pro to dohadování jsme neměli čas si všimnout, jak nám ta zahrádka zarůstá plevelem. „Pracuj každý s chutí usilovnou na národa roli dědičné“ – napsal kdysi básník. To bylo ještě v dobách, kdy si v Čechách básníci i jiní muži od pera a z intelektuálních elit přáli, aby jejich rodná země se stala zemí samostatnou, svébytnou a sebevědomou. Měli  představu proměny České kotliny v jakousi zahrádku, ve které bude pořádek a kde se bude dobře žít všem slušným lidem.V tom byli všichni zajedno a svorni. Od chvíle, kdy jsme tu samostatnost (a ne jenom vlastním přičiněním) získali, kdy jsme se mohli o tu zahrádku sami začít starat, bylo po svornosti. Každý chtěl něco jiného, nikdy jsme se nemohli dohodnout, kde v té zahrádce porostou růže a kde kedlubny. Pro samé dohadování jsme neměli čas si všimnout, jak nám ta zahrádka zarůstá plevelem. Nakonec jsme ji ani nemohli ubránit před zlodějskými sousedy. A to dokonce dvakrát během několika desítek let. Teď už je zase zahrádka České kotliny naše, (a zase ne úplně naším přičiněním). Konečně ani nemáme problémy se sousedy. Nemusíme se jich pro tuto chvíli bát. Zato toho plevele bují víc než dost, protože na pletí zase není čas. Víc než kedlubny a růže jsou důležité zájmy politických Stran. (Ani ty Strany nemusí být „rodné“!) Zahradníci se raději tahají o záhonky, šlapou si navzájem po sazeničkách, aby nedej pánbůh nevyrostlo někomu něco lepšího, a když se někomu přece podaří něco vypěstovat, ostatní mu to raději zadupou. Tak nevím... Básník napsal dále: „Cesty mohou býti rozličné, jenom vůli mějme všichni svornou!“ Možná, že právě v tom je zakopaný pes. Svorná vůle je to, co tu chybí. |
| Člověk je tvor chybující, křehký, a ne každý umí nepodlehnout onomu fenoménu, kterému se v Čechách říká „Zblbnout náhlým štěstím“. Mění se režimy, zdokonalují se systémy, a jako vždy v dějinách, jen forma je proměnlivá, ale její obsah – lidé, jsou stále stejní. Stalo se docela nedávno. Byla někde hromada občanů, kteří se nemohli dohodnout, a tak jsem ve shluku rozčilených hlasů zaslechl onu větu, kterou se vynáší v hádce poslední trumf: „Víte vy vůbec, kdo já jsem?!“ Inu, už za Rakouska se říkalo, že: „Komu dal Pán Bůh úřad, tomu dal i rozum“, a nikdy nebylo to úsloví tak zřetelné, jako za minulého režimu. Pamatujete si na ty arogantní papalášské hlavy, bůhví odkud přišlé, leč rodnou stranou pomazané, hlavy, které ničemu nerozuměly, ale rozhodovaly o všem. Jejich úřednické křeslo vítězilo vždy nad ostatními argumenty. Časy se změnily, nový režim nás obdařil novými papaláši. Většinou to byli slušní a často i stateční lidé, kteří se svou odvahou a rozhodností dostali ve státní i regionální samosprávě na významná místa. Člověk je ale tvor chybující, křehký, a ne každý uměl nepodlehnout onomu fenoménu, kterému se v Čechách říká „Zblbnout náhlým štěstím“. A tak se u nás dají znovu spatřit lidé, jinak třeba ne zrovna hloupí, ale dobou vykatapultovaní do důležitých pozic a tím taky trochu vyšinutí ze své přirozenosti. Od křesel ministerských až po židli posledního obecního tajemníka pozorujeme, jak člověk na nich sedící, postupně zpapalášťuje. Rychle si zvykne na svůj úřad a má za to, že s ním dostal i s automaticky nabyté moudro a autoritu. Proto tedy občas znovu zaslechnete, třeba i při nevýznamném sporu, onu větičku, která má nahradit chybějící autoritu skutečnou: „Víte vy vůbec, kdo já jsem?!“, - jak jsem ji zaslechl docela nedávno v jednom malém jihočeském městě. Tak nevím... Nic se nezměnilo. Je to jako dřív a jako to bylo vždycky. Jakmile kdekoli vidím a slyším výhružně vztyčenou bradu s otázkou: „Víte, kdo já jsem?!“, je mi jasno: „Je to blbec“. Pokračování příště |
další sloupky
Foto © z archivu Ondřeje Suchého
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 15. 09. 2007.
