Sloupky Jiřího Menzela (26)
Rubrika: Literatura – Na pokračování
S nástupem demokracie v naší zemi nastala situace, Procházíme transformací do éry kapitalismu. A kapitalismus potřebuje kapitalisty. Kde je honem vzít? Abrakadabra!!! – Stačilo na nestřeženou chvilku přimhouřit oči - a máme je tady. České kapitalisty. Je mnoho věcí mezi nebem a zemí, které jsou lidskému rozumu nepochopitelné. Rozluštění mnoha tajemství, jako je třeba tajemství bermudského trojúhelníku, ufonská zjevení, či záhadné vyhynutí středoamerických civilizací, se nemohou dopátrat už celé generace. A další nová tajemství čekají na svá odhalení. Žili jsme v této zemi a všichni jsme si byli co do hmotných statků téměř rovni. Někteří z nás sice patřili k vrstvě, která byla rovnější, ale rozdíly mezi jejich úrovní a úrovní těch ostatních nebyly tak okaté. Čas oponou trhnul a tu pojednou se našinci jeví věci neuvěřitelné. Kde se vzal tu se vzal chlapík, který se vrátil z daleké ciziny do Čech s několika stovkami dolarů v kapse, aby za dva, tři roky přesídlil odtud do jiné daleké ciziny s miliardami na svých kontech. (Hrozně rád bych viděl jeho daňové přiznání.) Jiní pašáci, donedávna jenom bývalí pouzí studenti, či úředníci, zase z čista jasna obchodují s milionovými akciemi jakoby nic. A což teprve bývalí vysoce postavení soudruzi? Bývalé herečce patřil velký kus bývalého státního exportního podniku. Nějakým důmyslem se podaří jinému chlapíkovi vydělat půl miliardy a kdo se v tom začal vrtat, zjistil, že se tak stalo legálně. Ne že bych záviděl. Jistě s tím mamonem mají novodobí bohatci sami dost starostí, jenom mi vrtá hlavou, jak je možné během měsíců získat taková jmění. Pohádkoví dědečkové neexistují. Nebo snad ano? Pravdu měl jistě ten neznámý genius, který současné poměry charakterizoval výrokem, že s nástupem demokracie v naší zemi nastala situace, kdy každý z nás může směrem ke svému štěstí začít od stejné startovní čáry. Bohužel ale jenom některým z nás nezůstalo utajeno, kde vlastně ta startovní čára je. Tak nevím... Záhadu bermudského trojúhelníku a jiná tajemství přírody se jistě časem podaří rozluštit. Tajemství zdrojů bohatství českých miliardářů zůstanou však zachována navždy. |
Je menší riziko svěřit majetek potencionálnímu darebákovi než ho svěřit někomu, kdo neumí včas zareagovat, kdo nemá tu správnou flexibilitu Je to už jednadvacet let. Nechával jsem auto v garáži v Opletalově ulici a přecházel Václavským náměstím do Činoherního klubu ve Smečkách. Bylo tehdy v těch podzimních dnech kolem Václavovy sochy husto. Postávali tam v hloučcích na chodníku, v průchodech, na nárožích chlapíci v uniformách i bez uniforem, připraveni zasáhnout, kdyby snad chtěl někdo položit kytičku kam neměl. Byli veselí, uvolnění a pohotoví. Divil jsem se, kde se jich tolik bere a bylo mi z těch chlapíků v tom předlistopadovém podzimu úzko. Říkal jsem si, kde se těch přizpůsobivých, ke všemu pohotových u nás tolik bere. Jsou mladí, zdraví a je jich moc a že proto asi zůstane všechno při starém. Naštěstí nezůstalo. Občas si na ně vzpomenu. Kampak se asi ti chlapíci během několika příštích polistopadových týdnů poděli? Poschovávali se, přesídlili, změnili image, nechali si narůst vousy, začali nosit jiné kravaty, jsou jinde, než byli před tím, ale jsou tady pořád mezi námi. Čas od času se objeví na obrazovce a v novinách povědomá tvář, podobná těm tvářím, kterých jsem se kdysi lekal. Je vždy spojena s nějakým větším, či menším podnikatelským podfukem. Je z toho skandál, rozruch v médiích, který se ale zase pozvolna vytratí do ztracena, zamlžen jinou aférkou. Ti ke všemu pohotoví chlapíci byli nejen pohotoví, ale i přizpůsobiví. Taky vám bylo před lety divné odkud se vzaly ty podivné existence, které nosily paklíky milionů v igelitových pytlících a kupovaly v holandských a jiných privatizačních aukcích hotely, obchodní domy, továrny? To, co kdysi bolševik znárodnil, dostalo rychle nové majitele. Bylo jedno kdo ten majetek dostane, důležité bylo, aby to bylo rychle. Bylo nevyřčeno, leč potajmu praktikováno, že ač může být riskantní svěřit majetek do jakýchkoli rukou, je důležitější, aby to byly ruce konkrétní a praktické. Bylo menší riziko svěřit majetek potencionálnímu darebákovi než ho svěřit nějakému idealistovi, někomu, kdo nemá tu správnou flexibilitu. Tu správnou přizpůsobivost si mnozí mohli dobře procvičit v dobách mezi Gottwaldem a Jakešem. Ovšem ne každý se osvědčil. O odhalování špinavých peněz, o původu peněz na privatizaci se mluvilo raději hodně potichu. Nechtělo se, aby ty peníze unikly, ale byly uloženy a rozmnoženy, a k tomu byli určití lidé jednoduše šikovnější. Tak nevím... Ale mám za to, že za všemi těmi problémy, které teď máme, byla taková nikdy veřejně nepřiznaná, leč jinak velice praktická úvaha o tom, že ty staré struktury nebyli žádní komunističtí fanatici; byli to vlastně realisté, šikulové, kteří jsou přizpůsobivější a tím pro novou ekonomiku užitečnější, než nepraktičtí neflexibilní idealisti. A v tom je asi právě ten malér, ta louže, ve které se teď cachtáme. |
Za všechno si můžeš sám - to je to, na co si mnozí z nás nemohou zvyknout Máme už za sebou zase jedno z výročích oněch dnů, kdy jsme všichni, šťastní a nadějeplní, na náměstích cinkali klíči. Dnes, po letech, se některým začíná zdát, že to snad dokonce nemuselo být, že to za stara bývalo lepší. Pozoruhodný je počet občanů, kteří mají tak krátkou paměť, ale nehraje v tom roli jen sentimentalita a lidsky pochopitelná schopnost zapomínat na to špatné a nechat si v paměti jen to dobré, časem idealizované. Ta nostalgie po starých časech pramení i z něčeho jiného. Před mnoha lety jsem seděl s paní Karlou Chadimovou-Třískovou na zahrádce jejich domku v Torontu. Třískovi byli už několikátý rok za kopečky a tak jsme mluvili o emigraci a o tom jak je někdy těžké se přizpůsobit. Zmínil jsem se o jednom společném známém, který utekl před komunisty, ale nemohl si zvyknout na život v jiném systému. Karla mi tehdy řekla: „V zemi bolševika nic nemůžeš, ale taky nemůžeš za nic. I když tě bolí zuby, tak za to může bolševik. Tady ve svobodné zemi si za všechno můžeš sám. Nikdo se o tebe nepostará.“ Za všechno si můžeš sám. To je to, na co si mnozí z nás nemohou zvyknout. Myslím, že to byl Miloš Forman, který charakterizoval rozdíl způsobu života venku se způsobem života u nás, na králících. Na těch, kteří žijí divoce a volně a na těch, co žijí v kotcích, dostávají pravidelně nažrat, ale čekají na popravu. Stalo se, že se nám ty kotce rozpadly a každému z nás králíků, léta zvyklých na mříže, ale taky na pravidelný přísun sena, nezbylo, než se začít ohánět a starat se. Jsou králíci, kteří si nezvyknou. Sedí na troskách kotců, nehýbají se, čekají na krmivo a chřadnou. Jsou jiní, kteří se začali učit žít ve volnosti, užívají chutnost a vůni všeho, co jim nabízí divoká příroda. Oběma sortám králíků je ale společné to, že musí počítat s existencí vlků a lišek, před kterými se musí naučit chránit. Tak nevím... Irituje mne jak rychle a snadno u nás vznikla králičí sorta třetí. To jsou ti králíci, ze kterých se mazané lišky a krvelační vlci stali. Pokračování.... |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 06. 01. 2008.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
Ondřej Suchý | |
Stanislav Motl | |
Karel Šíp | |
JUDr. Ivo Jahelka | |
Ladislav Gerendáš | |
Jiří Menzel | |
Dáša Cortésová | |
Ivan Kraus |