Jan Jurek: David

Rubrika: Literatura – Povídky

On, jeho bratr, jeho matka a jeho otec. Bydlí v panelovém bytě dva plus jedna v nejvyšším osmém podlaží s výhledem na školní hřiště a za ním na přilehlou frekventovanou silnici. Mají hlučné sousedy. V jednom kuse se tam hádají. „Ten její ji určitě mlátí,“ říká mu matka. „Jednou sem ji viděla a měla na rameni takový jelito,“ povídá a ukazuje špehýrku mezi prsty, jak velký to jelito asi bylo. „Vy se s tátou taky hádáte,“ zkonstatuje – „a pořád!“ dodá hlasitě, aby dal matce najevo, jak moc mu to vadí, jak moc ho to štve!

Sousedovic kluk je jeho kamarád. Je dost divokej a o pár let straší než on. Matka není ráda, že se s ním stýká. Má strach, že ho zatáhne do nějaké nezvedené party. On má ale svou hlavu a svůj rozum. Nechce, aby mu někdo nařizoval, s kým smí být a s kým zase ne. Vyhrazuje si právo o tomhle rozhodovat sám.

„Někdy bych nejradši vypad,“ řekne mu David jednoho letního odpoledne, když vedle sebe sedí na zpola zbořené zídce po dávce tenisu. /Té hře říkají „čína.“ Ani neví proč. Míček pinkají o zeď, a to tak, aby ho ten druhý po odrazu ode zdi pokud možno nedokázal odpinknout./
„A kam jako bys vypad?“ zeptá se.
„Jedno kam, hlavně někam … pryč odtud! Mám už toho tady plné zuby.“
„A co škola?“
„Škola? Na tu seru. Stejně ze mě nic kloudnýho nebude.“
„Jak to můžeš vědět?“
„Vím to. Nestojím za nic. Leda tak někde něco šlohnout, na to sem dobrej, nebo někomu rozbít hubu mi taky de, ale nic jinýho.“
„Tenis hraješ skvěle,“ zkonstatuje.
„Ne dost skvěle, abych se tím uživil.“
„Možná kdybys míň hulil …“ ani ho to nenechá doříct. Ostře a nesmlouvavě se na něj David podívá.
„Ještě ty mě ser, člověče! Vo to přece nejde.“
„A vo co de?“
„Bejt kápo, vo to de!“ Odfrkne si a zapálí si další cigáro.
„Co to znamená, bejt k á p o?“ /Nikdy dřív to slovo neslyšel./
„Když seš kápo, všichni tě re-spek-tu-jou. A víš proč - protože se tě bojej, protože je máš všechny omotaný kolem prstu. Co řekneš, to platí a každej z nich tě na slovo poslechne. Každej, rozumíš?!“
„A co z toho?“
„Co z toho? Prachy, vole! A když máš prachy, máš všechno! Bourák, vilu u moře, kupu ženskejch…“ David se v momentě na chvíli odmlčí. Spatří totiž svýho tátu, jak se vrací domů z práce. Rychle típne cigáro a z otce nespouští zrak. V Davidově pohledu je něco, čemu tak docela nerozumí.
„Vidíš ho, hajzla?! Z toho kápo nikdy nebude. Nemá to v sobě. A to ho štve. Otročí ve fabrice za pár šupů a na matku i na mě si pak vylévá vztek, že je tak neschopnej, že je taková nula, že je taková nicka!“ V hlasu Davida slyší vrchovatě opovržení, vzteku a záště. A snad i nenávisti.

„Víš, že tě s ním nerada vidím,“ řekne mu matka, když se vrátí navečer domů.
„Proč? Nic o něm nevíš.“
„Vím toho dost. Vím, jak se chová, s kým se stýká, vím, z jaké je rodiny … měl by ses mu vyhýbat. Je to nebezpečnej fracek!“
„Nebezpečnej? Jak jako nebezpečnej?“
„Všeobecně! Pro kluka jako seš ty!“
„Jako sem já? A co sem?“
„Slušně vychovanej, slušně vedenej a na některý věci ještě zatraceně malej.“
„Na jaký věci?“
Matka mu hned neodpoví. Očividně neví jak. Nebo to ví, ale nechce o tom mluvit. Ale on tuší, co má matka na mysli, na co že je malej. Na cigára, na chlast a na ženský, s nimiž si už David tu a tam zadá. /Vede i ty oplzlé řeči, kterým docela nerozumí, protože jeho ženský vůbec nezajímaj, vlastně ani nechápe, co na nich David vidí./
„Zkrátka a dobře drž se od toho kluka dál,“ řekne mu po chvíli mlčení důrazně matka.
„Ani mě nehne!“ odpoví neméně důrazně syn. Trvá zkrátka na svém a matka rezignuje. Pokrčí jen odevzdaně rameny. V tom gestu je něco ve smyslu – Fajn, jak myslíš, já tě varovala!

Uběhne sotva pár dní a potká Davida s nějakou bandou. O těch vlasatých típcích nic neví, ale jde z nich trochu strach. Jsou hluční a poutají na sebe pozornost. Není možné je přehlédnout. Stojí jako vystrašený pes v koutě, ale David si ho všimne a vtáhne ho mezi ostatní své kamarády.
„Jdeme pařit, deš s náma?“ Rozhodne se, že půjde. Vnímá to jako privilegium, že ho David vezme mezi tu vyhlášenou partu výrostků, s níž do té chvíle nemá nic společného.
„Co budem dělat?“ zeptá se, když urazí kousek cesty napříč sídlištěm. /Nelze přehlédnout, jak si na ně dospělí ukazují prstem, jak nad nimi ohrnují nos. Jakoby byli prašiví./
„Nech se překvapit. Ale neboj! Bude to stát za to. Hlavně musíš držet klapačku, jasný, jinak …“ ukáže mu výhružně sevřenou pěst. Přikývne. Nic nepoví, nikomu! Slibuje! Skoro má chuť vztyčit dva prsty jako že přísahá. /Je přece pionýr – tělem i duší!/

David nelže. Stojí to skutečně za to! Všichni do jednoho se neskutečně zhulákají. Uprostřed lesa – na tzv. kamenárce, kam často chodí hledat zkamenělé obratlovce a občas si i vylézt na nějaký ne příliš vysoký „skalní masív.“ /Aby si dokázal, jaký je chlap, aby si dokázal, že za něco stojí./ Víno, chlast a cigára. Všeho je dost. David ho učí balit jointa. Jednoho vysmahne a je mu neskutečně blbě. Má halucinace! Hlasy se zvláštně slívají v nesrozumitelnou kadenci. Zvrací. Má pocit, že za chvíli umře.
„Nic není, vole, chybí ti trénink, zvykneš si.“ David ho tluče do zad, drží ho v předklonu, aby všechno co má „vyjít“ ven bylo skutečně venku a pozdě večer ho i vede domů. Vyprovodí ho až ke dveřím. Sám by k nim nedošel. Sotva se opírá o futro. Jen co zazvoní, David v momentě zmizí. Matka vtáhne synáčka okamžitě dovnitř a při té příležitosti mu hned vlepí pár facek. Zhrozí se, jak je bledý, jak zapáchá. Nikdy dřív ho v podobném stavu neviděla. Jakoby to snad ani nebyl její syn.
„Kdes byl?“ zeptá se.
„Tak venku,“ odpoví.
„Kde … venku?“
„Na kamenárce, jako vždycky, kruci.“
„Spíš v hospodě, ne? Táhne to z tebe … dyť ty seš úplně slitej!“
Už už to vypadá, že schytá od matky přídavkem další políček. I se matka napřáhne, ale nakonec si to rozmyslí. Vidí, že beztoho sotva stojí. A než se nadá, objímá její syn záchodovou mísu a znovu zvrací. Matka stojí za jeho zády. Je zoufalá, neví co má dělat. Pomůže mu vstát a hned ho uloží do postele. Záhy nato synáček usne. Doslova jako andílek!

Ačkoliv mlčí, ačkoliv nikomu nic neřekne, ta událost /nedopatřením nebo dílem osudu, sám neví/ druhý den praskne. Matka to ví, otec to ví, ve škole to ví. Ví to všichni. Že chlastali a hulili a řvali jako na lesy! Nepříjemnosti, které to přinese, ustojí. /Otec mu nafackuje a vezme kapesné, od matky si vyslechne sáhodlouhé ponaučení o morálce, od ředitele školy schytá důtku s tím, že bude–li se něco podobného opakovat, letí z jeho školy na to tata - jakoby mu ta škola patřila - a od řady ostatních si přídavkem vyslechne, jak ubohé a hloupé to je, stýkat se s takovou bandou grázlů bez budoucnosti./
David pár dní po té události maže do lapáku. /Má toho už na triku příliš a ono extempóre – jedno z mnoha v řadě – je jen poslední kapkou. Nikdo se s ním nebaví, nikdo se ho neptá, prostě ho jednoho dne odvezou – jako zločince./

Pár dní po té události potká Davidovu matku. Zeptá se, jak se Davidovi vede, chce ho navštívit, kdyby to bylo možné, řekne.
„Proč?,“ zeptá se Davidova matka.
„Je to můj kámoš. Rád bych s ním mluvil.“
„Zapomeň na něj! Můj syn je lump! Nechci, abys byl jako on, nechci, aby byl kdokoliv jako on! Nejlepší bude, když ho už nikdy neuvidíš.“ To mu řekne a bez dalšího slova odejde.

Měsíc nato se Davidova matka z domu, kde léta bydlí, odstěhuje. Bez svého muže jen s jedním kufrem v ruce. I Davidův otec záhy zmizí. Nikdo neví kam. .
„Jeden druhého nenávidí, tak proč by spolu žili,“ řekne mu matka.
„A co Davida? Toho taky nenávidí?“
„To si nemyslím.“
„A co si myslíš?“
„Že ho milují. Jen mu to třeba neumí dát najevo.“
„Copak je to tak těžké?“
„Pro některé lidi ano.“
Tak proto je David v lapáku? Proto dělá všechna ta alotria? Co z něj bude? Co bude z člověka bez lásky … bez domova? napadne ho. Nic! – jedna možnost. Nebo kápo! – druhá možnost. Hádá, že David to v sobě má – aby ho lidi poslouchali, aby si je omotal kolem prstu, aby měl vilu a bourák a prachy a ženský … aby měl, jak David říká, všechno. Třeba to všechno neznamená v jeho vlastních očích téměř nic. Ale má za to, že tomu třeba jen nerozumí, že ještě není dost velký, aby tomu rozuměl, aby vyhlídky a přání Davida chápal a byl sto obsáhnout jejich význam a důsledky. Pro něj i pro ostatní, co se bez lásky plouží světem a hledají jako žebráci špetku pochopení … špetku obyčejného lidského soucitu. 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 11. 09. 2007.