Miroslav Sígl: Co je s Cenou Karla Hájka? A co o něm víme?
Rubrika: Literatura – Zbývá dodat...
Nejprve již 21. prosince 2006 navrhoval předseda Klubu fotoreportérů Miroslav Hucek založit jakousi cenu pro naše fotožurnalisty. V Mediažurnálu z dubna 2007 se hovoří o tom, že tento klub navrhuje, aby Syndikát novinářů ČR zřídil Cenu Karla Hájka, vynikajícího reportéra minulosti.  Nevím, jak celá záležitost pokročila, ale přesto bych rád o Karlu Hájkovi napsal. Vždyť jsem ho obdivoval už po válce, kdy jsem v Mladé frontě pracoval s dvěma fotoreportéry Emily (Pardubským a Fafkem) – jak ti v něm viděli svůj vzor už tenkrát! Jak by ne – od roku 1928 byl členem Českého klubu fotografů, od roku 1932 fotoreportérem výhradně časopisů, které vydávalo nakladatelství Melantrich (to měl ve smlouvě!) a po válce zakotvil ve Světě v obrazech, jehož předchůdcem byl Pestrý týden, kam Karel fotil tajně pod značkou K Lesík. Na ten si jako kluk pamatuji a nikdy jsem netušil, že se s tak obdivovaným fotoreportérem budu nejen setkávát, ale osobně ho poznám a uvidím v akci zpoceného s vlasy věčně mu padajícími do čela, na roztodivných místech s nejlepším výhledem a všude včas. Není to zase tak dávná minulost, jestliže se narodil 22. ledna 1900 v jihočeské Lásenici nad Nežárkou a zemřel 31. března 1978. U příležitosti jeho 100. výročí narození uspořádala Blanka Chocholová v jeho rodné obci výstavu čtyř klasiků české fotografie – Karla Hájka, Václava Chocholy, Karla Ludwiga a Zdeňka Tmeje a v poněkud rozšířené podobě potom v Domě fotografie a grafiky (ještě před povodní) v prosinci 2001. Snímky Karla Hájka znají na mnoha místech světa: Kolín nad Rýnem (1958), Berlín (1960), Varna (1961), Rio de Janeiro (1967), Sao Paulo (1967), Dortmund (1967), Vídeň (1968), Bělehrad (1971). Avšak podílel se na mnoha dalších světových a mezinárodních výstavách – v jejich výčtu nemůže chybět Expo 1958 v Bruselu, mezinárodní výstava v roce 1958 v Chicagu, fotovýstava Sedmiletka ve fotografii v Moskvě 1961. Jsou dochované texty jeho přednášek, na jednu z nich jel do Vídně s podmínkou, že od Svazu čs. novinářů neobdrží žádné devizové prostředky. Nebo se sešel s novináři a fotoreportéry ve Varšavě – dvacet let po Norimberském procesu s válečnými zločinci (jeho fotoreportáže jsou v knize Norimberk – zločin a soud z roku 1946), překrásně mluvil v našem rozhlase o myslivosti – sám velký nimrod, člen Mezinárodního řádu sv. Huberta, a milovník svého loveckého psa Broka, anebo půvabná byla jeho rozhlasová výzva „Mámy, fotografujte svoje děti!“ To zdaleka nebyl ještě v každé rodině fotoaparát. Článků je o něm velké množství: většinu jich napsal sám Vladimír Rýpar, šéfredaktor Světa v obrazech, v němž patřilo výsostné postavení právě Karlu Hájkovi. Jedině ve spolupráci s ním rozhodoval o výběru snímků pro každé číslo týdeníku. Ale přitom jeho fotoreportáže tiskly i světoznámé časopisy – Life (USA), Illustration (Paříž), Sketch (Londýn), a odtud byl už jen krůček k Zlaté medaili za Černou Madonu na mezinárodním fotosalonu v Chicagu v roce 1956. O jeho cenách, vyznamenáních a medailích by mohla být jedna velká obrazová publikace. Na vydání vlastních knížek měl i neměl Karel Hájek štěstí.. Až na knihu Krásy myslivosti, která byla v padesátých letech brzy rozebrána. Obsahovala 440 snímků, měla 15 vydání v deseti jazycích! Opakovaně se pokoušel o knižní vydání knih Můj pes Brok nebo Já, pes Brok, a když už byl těžce nemocen, chystal na chatě u Týnce nad Sázavou obrazovou publikaci s názvem Byl jsem při tom. V ní chtěl zachytit celé jedno půlstoletí své fotožurnalistiky. Dílo dokončil, ale ostravské nakladatelství se ve změněných politických poměrech zaleklo, kniha nevyšla. Legendu naší fotožurnalistiky měli však možnost poznat milióny televizních diváků v 60. letech a v období Pražského jara 1968. Jen taktak se stihl 3. června 1969 odvysílat poslední díl seriálu Rok Karla Hájka. Lidé si zamilovali jeho vyprávění o rodném kraji, lásce k přírodě, k vlasti a o našich velkých a hereckých osobnostech, které téměř všechny fotografoval. Co se stalo s nastřádaným bohatstvím jeho snímků, negativů i pozitivních fotografií? Ještě za života nabídl Karel Hájek Národnímu muzeu v Praze svůj kompletní fotoarchiv (65 tisíc pozitivů a negativů) a určitý zbytek prodala po smrti jeho druhá manželka známá herečka Slávka Procházková (14. 7. 1912 – 22. 12. 1978). Ovšem – 80 000 negativů mu zabavily orgány ministerstva vnitra v roce 1953, z nichž asi 16 000 mu bylo v roce 1965 vráceno. Kde jsou ty zbývající? Desítky archivních kartonů a banánových krabic nemohly být zdaleka v Národním muzeu zpracovány. Karel Hájek toho nikdy moc nenamluvil (kromě přednášek, jak jsem o nich výše psal), ale v jeho pozůstalosti objevila archivářka Národního muzea PhDr. Milena Běličová jeho výstižná a věčně živá slova: Chtějme ve fotografii zaznamenat pravdu a divákům ukazovat dějiny, jak jdou kolem nás. Buďme vedeni láskou k životu a tento život zaznamenávejme i fotograficky. Život a zase život. A právě tyto snímky života se snažme vytvářet v dokonalé formě, pravdivě a s vkusem. Takto nejlépe posloužíme fotografii a lidem, jimž je určena. Bude stačit toto mé povídání rovněž jako podklad ke konečnému rozhodnutí o Ceně Karla Hájka? |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 05. 09. 2007.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Josef Fousek |
 |
Vladimír Just |
 |
Jan Vodňanský |
 |
JUDr. Ivo Jahelka |
 |
Miloslav Švandrlík |
 |
PhDr. Ing. Zdeněk Hajný |
 |
Jitka Molavcová |
 |
Ondřej Suchý |