Letošní 70. výročí úmrtí zakladatele našeho státu a jeho prvního prezidenta Osvoboditele Tomáše Garrigua Masaryka se stalo pro media, občanská sdružení a společnosti, školy a tím vlastně pro celou naši veřejnost po dlouhé době opět důvodem k vážným zamyšlením. Jsou dána po dlouhotrvající diskusi o sporné a posléze schválené (rozdílem jednoho hlasu) ne vždy sociálně humanitní finanční reformě, ale i diskusí o tom, jaký by měl být náš prezident, protože volební období současného představitele naší České republiky zkraje roku 2008 končí a v únoru budou volby nového. Navíc mnohonásobně jubilejní osmičkový rok – tolik symbolický pro naši zemi a její historii – již nyní v souvislosti s výročím Masarykova odchodu před 70 lety – nás vede k probouzení demoralizované společnosti dokud se ještě probudit dá. Již mnoho iniciátorů, novodobých donkichotů, vzdělaných a přemýšlivých osobností, jimž není lhostejná budoucnost, jakoby své úsilí o nápravu vzdali.
Jenomže Masarykovy ideály humanitní, Masarykovy morální hodnoty, jeho vzor filozofa a státníka nebo jeho trpělivá cesta – to je usazeno v povědomí několika generací a marné byly snahy německých nacistů a bohužel poté i českých komunistů o jejich tabuizaci, odcizení, likvidaci a zapomnění na věčné časy. Dokonce v padesátých letech minulého století došla komunistická nenávist tak daleko, že označili Masaryka nikoli partnerem v diskusi, „nýbrž jedině tím, kdo má být postaven před soud lidu...“ Nezapomínejme, že měly definitivně zmizet Masarykovy knihy a díla o něm ze všech veřejných, vědeckých, školních, závodních a spolkových knihoven, nemluvě o kácení pomníků a ničení pamětních desek.
Pro mne – dnes dlouholetého člena Masarykova demokratického hnutí – nevymizí nikdy z paměti některé příběhy z mého života. Píše se školní rok 1939/1940, když Malý čtenář vyhlašuje soutěž „Kdo zná nejlépe svůj rodný kraj?“, které se účastní celá naše třída měšťanské školy. V této na tehdejší poměry tvrdě postupující nacistické okupaci mělo nakladatelství J. R. Vilímek dostatek odvahy, že soutěž v Malém čtenáři byla dovedena do konce a mezi vítěznými pracemi se ocitla i moje slohová úloha s několika vlastními ilustracemi. Byla pak otištěna v Malém čtenáři (ročník 60., rok 1940-41 na stránce Práce našich čtenářů). Součástí bohaté odměny byl diplom v zaskleném rámu, po celá následující léta ukrývaný v maminčině truhle na půdě. Rámeček podlehl červotočům a z piety jsem dal diplom přerámovat. Nastojte! Pod tím diplomem za sklem a na lepence byl v téže velikosti portrét Tomáše G. Masaryka. Pravděpodobně podobně zasklené diplomy dostali všichni účastníci soutěže. Dodnes mám obrázek za sklem knihovny.
Můj tatínek – válečný veterán a dragoun jezdeckého pluku z bojů u Haliče – měl nad postelí viset po všechny režimy jiný portrét TGM. V padesátých letech přišel za ním na návštěvu soused z vesnice, zfanatizovaný komunista. Zahlédl obrázek a otce napadl otázkou: „Co ti tady, Tondo, visí na zdi? Že to nesundáš!“ Dostali se do sebe a léta spolu nemluvili.
V době válečných studií na obchodní akademii v Praze-Karlíně nás vyučovali profesoři, propuštění z vysokých škol po roce 1939. Vzdělaní, vynikající, kteří si získali náš obdiv i tím, že se nebáli hovořit o nejvyšších hodnotách lidským způsobem a prodchnutými vzpomínkami na dobu masarykovské republiky. Vše bylo tak živé, přitom nebezpečné. Zažil jsem, jak přímo od tabule gestapáci odvedli profesora Volfganga Jankovce, stejný osud potkal dalšího našeho pedagoga spisovatele J. J. Paulíka – oba umučení v koncentračních táborech nacistického Německa.
V této nelítostné a kruté době začínám jako student navazovat dopisová přátelství s mladými lidmi z celého Protektorátu Čechy a Morava. Vůbec jsem snad ani netušil, jakému nebezpečí jsem vystaven nejen já, když jsem s těmito svými přáteli založil ilegální společenství Masarykovu kulturní generaci, konspirativně nazývanou Mladou kulturní generací (zkratka MKD zůstala stejná). Psal jsem o tom šířeji v knize Generace 45 (vyšla v roce 1997 v nakladatelství Riopress), čili knize o Mladé frontě 1945-50, kam mnoho z nás z té ilegální organizace nastoupilo po válce jako redaktoři – elévové a pracovali zde právě do těch padesátých let, protože komunisté nás nemohli pro naše smýšlení potřebovat. Sám jsem skončil v letecké fabrice na okraji Prahy.
Můj první šéfredaktor Jaromír Hořec, pouze o pět let starší, po všech životních peripetiích stál po listopadu 1989 u zrodu Masarykova demokratického hnutí a v roce 1993 obnovil vydávání někdejšího herbenovsko-masarykovského Času, do kterého jsem mu přispíval. Jeho zdravotní potíže a neutuchající touha sepsat své paměti, ho přiměly požádat mne, abych tu funkci po něm převzal. Mám v ruce e-mail, v němž mi oznamují, že předsednictvo MDH na svém jednání 5. září 2007 rozhodlo pověřit mne funkcí vedoucího redaktora časopisu ČAS. Všechno to je takřka symbolické, protože první samostatný výtisk Času, zpracovaný mou redakcí, je věnován právě 70. výročí úmrtí TGM. Nesmírně povznášející, ale přitom zavazující pocit, osvobozující mne od všech minulých křivd v padesátých a znovu v sedmdesátých letech. Mám bohatou knihovnu s Masarykem, dobré známé z Ústavu TGM, Masarykovy společnosti, kterou vede dcera po Jaroslavu Seifertovi, hlásí se mi za spolupracovníky další ctitelé myšlenek a díla našeho myslitele.
Jsou stále aktuální. Vezměte jeho slova o stabilitě a bezpečnosti státu a malého národa, o rovnováze mezi právy a povinnostmi, o rovných příležitostech pro každého z nás, o tradičních hodnotách morálky, úsilí nejen o demokracii, ale zejména demokracii ve spojení s humanitou, solidaritou, sociální spravedlností, dále o úloze vzdělávání a inteligence, o náboženských otázkách, o soužití Čechů a Němců a všech ostatních národů a národností, o odpovědnosti každého z nás vůči celku a vůči společenskému pohybu vpřed. Na těchto jeho myšlenkách byla založena Československá republika, přibližují nám jeho názory až do současného 21. století, protože jsou nadčasové. |