Přesně 720 let dnes uplynulo od narození poslední Přemyslovny na českém trůně Elišky

Eliška Přemyslovna se narodila 20. ledna 1292 v Praze. Jejím otcem byl český král Václav II. a matkou Guta, dcera Rudolfa Habsburského. Ta ale v roce 1297, šestnáct dní po korunovaci na českou královnu, umírá. Václav se znovu žení s Eliškou Rejčkou, která je o pouhých šest let starší nežli Eliška. Po úmrtí svého otce 21. června 1305 se stáhla do ústraní kláštera sv. Jiří, kde byla v tu dobu její teta Kunhuta abatyší.

Nejstarší sestra Elišky Přemyslovny Anna byla provdaná za Jindřicha vévodu korutanského, který byl po násilné smrti krále Václava III. zvolen českým králem. Jindřich byl člověk ustrašený a lenivý, vlády neschopný. Po smrti císaře Albrechta Habsburského se odmítl zúčastnit jako český kurfiřt volby nového císaře a navíc si proti českému panstvu povolal vojenské oddíly z Korutan, Tyrolska a Míšně. Ty loupily a pálily po celých Čechách, dokonce i v samé blízkosti Prahy, jako v nepřátelské zemi. Nastává zmatek. Vlády se na chvíli ujímá Rudolf Habsburský, zvaný Kaše, po sňatku s královnou vdovou Eliškou Rejčkou. Ani ne po roce však umírá a Jindřich Korutanský se vrací zpět. Šlechta i lid se odvrátili od krále – cizáka a počali obracet zrak k mladé kněžně, sedmnáctileté Elišce, která jako jediná neprovdaná Přemyslovna připadala v úvahu pro případný mocenský sňatek, navíc byla krásná a chytrá. Jindřich i Anna, její sestra, se domnívali, že Eliška nenávist národa proti nim rozdmychává. Aby se jí zbavil, chtěl ji Jindřich provdat za nevýznamného durynsko – míšenského šlechtice Otu barona z Burgau – Lödbadurku. Protože odmítla, uložil jí domácí vězení v domě na Starém Městě Pražském a dokonce se ji pokusil otrávit. Čeští páni v čele s Janem ze Stráže (z Vartemberka) pomohli Elišce k útěku. Útočiště nalezla v královském městě Nymburce.

"V den Božího vstoupení, 28. května 1310, dostal Jan ze Stráže, jeden z předních pánův, kteří se Elišky ujímali, návěstí, že jí od krále hrozí veliké nebezpečenství, jestliže se rychlým útěkem nespasí. Pan Jan seděl právě při obědě ve svém domě na Starém Městě Pražském a porozuměv této zprávě, hned od stolu vstal, čeládku svolal, koně sedlati kázal. Po knězi Berengarovi pan Jan Elišce vzkázal, aby bez prodlení na útěk se dala, on že ji před městem očekávati bude a na bezpečné místo doprovodí. Eliška se rychle vzchopila a za prostou babičku přestrojená, pouze služkami Anežkou a Cecílií provázena jsouc, nepozorovaně z města ven vyšla a až pod Vyšehrad se dostala. Tu již na ni pan Jan a její nevlastní bratr, levoboček Václava II., Jan Volek, probošt vyšehradský, čekali. Probošt všecko své ozbrojené služebnictvo k družině pana Jana přidal, i posadili královskou dceru na komoně a vzavše mezi sebe, rychle s ní ujížděli do města Nymburka nad Labem.Do Nymburka dorazila Eliška se svým průvodem v noci. Prvého útulku došla v rybárně k hladině labské přitisklé. Vyrušivše pak průvodci její ze spánku purkmistra, oznámili, že královský sirotek hledá v městě ochrany. Brzy byl celý Nymburk vzhůru. Lidé se sbíhali k rathúzu, dychtivi spatřiti a uvítati dceru krále, jež v paměti lidu byl dobrý a spravedlivý. Dozvěděvši se, že dlí ještě v rybárně, spěchali z rynku uličkou ke kostelu a fortně. Nedaleko rychty již kněžnu potkali v průvodu ochránců a zbrojnošů, několik svítilen nesoucích. Purkmistr, kupec Boehel uf der Psutej, s konšeli ji vítali, uctivě ji zvouce, aby ráčila přijmouti pohostinství města."

Podle kronikáře Pulkavy z Radenína "mluvila k nim múdře velmi, řkúc":

"Viete-li vy to, že otec môj, když ještě živ byl, z tohoto městečka město hrazené učinil a tak jeho i vás povýšil? Aj, toť sestře mé, poctivě a dôstojně jsta vdaně, a ještě já jediná sirotek ostavši, nechtěla jsem Jindřichovi, tomuto vévodě, povoliti, jenž jako chtě pohyzditi rodu mého, vdáti mě jest chtěl za pána jednoho. Já jsem nechtěla k tomu svoliti, a potom jsem až do toho času proto u vězenie memilostivě držána. A tak jsem z toho vězenie k vám utekla, vašie vieře a vašie pomoci úfajíc."

"...měšťané pro otce jejieho, jenž jim mnoho dobrého bieše učinil, v svú ochranu ji přijali. Slíbili vší silú pro ni státi," napsal František Palacký v Dějinách národu českého.

V Nymburce, ubytována v domě na rynku U Černého orla, pobyla Eliška celý měsíc, až do dne sv. Petra a Pavla – 29. června.

Stoupenci Eliščini sjeli se v krátkém čase v Nymburce na sněm, z něhož vypověděli Jindřichu Korutanskému otevřené nepřátelství. Jeho vojsko bylo v Praze poraženo, generál Jindřich z Aufenštejna zajat, do Nymburka dopraven a "ve věži držán".

Urychleně bylo vypraveno poselstvo k římskému císaři Jindřichu Lucemburskému, aby požádalo jeho čtrnáctiletého syna Jana za krále a Elišce za manžela. Po jeho slavnostním prohlášení, že „postaví do čela Čech jako krále svého syna Jana“, rozběhly se urychlené přípravy k Eliščině k okázalému odjezdu za ženichem – jen její reprezentativní výbava stála pět tisíc hřiven stříbra. Koncem srpna 1310 je přemyslovská princezna v heimbašském klášteře u Špýru představena císaři a již 1. září se ve špýrském dómu konala svatba.

Svatbě ovšem předchází jistá peripetie – Eliška se kvůli intrikám musí nechat podrobit potupné prohlídce, zda je panna.

 Na podzim 1310 přijíždějí královští manželé s početným vojskem do Čech a Eliščina sestra Anna se svým chotěm Jindřichem Korutanským Čechy opouštějí.

V Praze se pak uskuteční sněm, na němž české stavy slíbily věrnost novému českému králi a Jan Lucemburský naopak udělil šlechtě privilegium - magnu chartu, přinášející značné ústupky z jeho panovnické moci: slíbil panstvu, že nebude podnikat vojenské zahraniční výpravy, na něž by žádal vojenskou zemskou hotovost, zavázal se nevymáhat od šlechty pravidelné daně (nezdanění dominikálu) a slíbil, že „žádného cizince neustanoví hejtmanem ani purkrabím nebo kastelánem v našich hradech, žádného úředníkem v Čechách nebo na Moravě nebo při našem dvoru“. Magnu chartu ovšem už v červnu následujícího roku porušil.

Sedmého února 1311 korunuje Jana a Elišku ve Svatovítské bazilice arcibiskup mohučský Petr z Aspeltu.

Manželství Jana a Elišky začalo brzy dostávat povážlivé trhliny, v prvních letech manželství se narodily pouze dvě dcery a zklamaný Jan, očekávající mužského dědice, začal trávit stále více času v cizině. Eliška měla představu, že Jan obnoví velikost českého státu z doby jejího otce. Jan naopak narazil na tvrdou realitu českých zemí a odbojnou šlechtu. Eliška se navíc snažila uplatňovat svůj vliv v politice, nakonec i samostatně bez Jana.

Celkem porodila Eliška sedm dětí, 14. května 1416 prvorozeného syna Václava, pozdějšího císaře Karla IV.

Roku 1319 se manželství rozpadlo úplně. Jan přepadl hrad Loket, jenž si Eliška vybrala jako útočiště pro sebe a své děti, a vzal Elišce tři nejstarší děti, Václava nejprve uvěznil a posléze poslal na vychování na francouzský dvůr. Královna společně s posledním spojencem, Vilémem Zajícem z Valdeka, obsadila Prahu, Janovo vojsko ovšem bylo silnější. Eliška se odebrala na Mělník.

Manželé se ještě nakrátko sblížili v roce 1321, kdy byl Jan těžce zraněn. Snad to byl králův oblíbenec Jindřich z Lipé, kdo mu namluvil, že se ho Eliška Přemyslovna snaží společně se svým nevlastním bratrem Volkem připravit o korunu ve prospěch prvorozeného syna Václava. Jan Volek skončil na mučidlech. V létě 1322 právě po mučení Jana Volka dokonce Eliška před Janem uprchla do Bavorska ke svému zeti a dceři Markétě a zde se jí roku 1323 narodila dvojčata Anna a Eliška. Jan ovšem manželku donutil k návratu zastavením výplaty důchodů. Eliška i potom žila hlavně z podpory příbuzných. Vedle Jana vystupovala jako královna jen výjimečně.

Zemřela na tuberkulózu 28. září 1330 v osmatřiceti letech na Vyšehradě v domě Jana Volka. Dne 1. října byla pohřbena na Zbraslavi.