Stanislav Moc: Austrálie - můj osud (26)

Rubrika: Literatura – Povídky

Zvěře bylo kolem dokola požehnaně. Představoval jsem si, že takhle kdysi vypadal ráj. Jednou, ve směru kterým jsme táhli lajnu, bylo slyšet nezvyklý šum. Něco jako vzdálené hádání mnoha hlasů, ale přitom tlumené do šepotu. Chvílemi to bylo tak intenzivní, že jsme se zastavili a naslouchali. Nikdo nevěděl, co se děje. Odložili jsme figurantské tyče i sekery a i Rudi byl zvědav, co se to tam vpředu děje, co to je a začal se s námi prodírat bushí ve směru podivného šumu. Jak jsme tomu byli blíže, začínalo nám být jasné, že to nejsou žádné hlasy lidí, ale volání divokých husí. Nakonec jsme se prodrali porostem až k velkému jezeru porostlému rákosím, na kterém plavalo hejno hus. Lidově se jim říká Magpie Geese, protože jsou stejně černobílé jako straky. Husy se nás polekaly, daly se do kejhání a celé hejno se začalo zvedat nad vodu. Já jsem samozřejmě Magpie geese už předtím viděl na farmě, všichni jsme je někdy a někde viděli.
V Territory na tom nebylo nic zvláštního, ale pořád nás mátl ten šum a hluk, který rozsahem a intenzitou neodpovídal množství hus na vodě. Bylo to jako husí chorál, ve kterém vynikaly jednotlivé husí výkřiky podbarvované tím mysteriózním šumem, z něhož šel mráz po zádech, protože jsme pořád něvěděli, co to je. Stáli jsme tam oněmělí úžasem a sledovali, jak se husí hejno zvedá a zvedá a stále zvedá... Už to nebylo hejno, ale mrak hus a přitom se neustále zvedaly mraky dalších hus a ve vzduchu jich bylo tolik, že to vypadalo na sebevražedný tanec, při kterém se husy umlátí křídly, protože nebylo možné, aby se do daného prostoru všechny vešly. Přitom bylo vidět, jak se neustále nové a nové husy vynořují z jezerní hladiny, čert ví odkud a všechno se to zvedalo a zvedalo v nepřetržitém tahu vzhůru. Už nám bylo jasné, že ten zvláštní šum není nic jiného než šum jejich křídel, a přesto jsme se chvěli napůl strachem a napůl omámením z té krásy, protože krása to byla. Krása divoká a mysteriózní, při níž se neubráníte a musíte na chvíli upadnout do transu. Byly jich tisíce, možná desetitisíce, nevím, ale bylo jich tolik, že zmizelo slunce, zmizelo světlo a náhle jsme stáli v šeru jejich stínu jako při dokonalém zatmění slunce. Takhle, jsem si představoval ráj, než do něj Bůh vpustil lidi ...
Už tenkrát jsem tušil a dnes to bohužel vím s jistotou, že už nikdy nic takového neuvidím. Od té doby, co i domorodci loví s puškami, jsou hejna těchto nádherných hus už jen do řádu desítek. My jsme husy nelovili. Jednou jsme to zkusili a už nikdy na husí maso chuť neměli. Vasil ji pekl tři hodiny, a když ji konečně nabídl s knedlíkem a zelím, byla tak tuhá, že si na ní Kulisák málem vylomil zub a Čapoun tvrdil, že by se s jejím stehnem mohl hrát hokej.
Jedli jsme hodně ryby. Čech Dědek (ve Vasilově věku) byl vášnivý rybář a učil mě rybařit. Jezdili jsme po billabongu na Mary River sem a tam a tahali za sebou třpytku. Většinou jsme do půl hodiny měli dvě tři barramandi a to nám stačilo. Ryby to byly velice chutné a měly málo kostí. Vážily kolem šesti až osmi funtů a dostat je do člunu byl trochu boj. Takovéhle rybaření mě bavilo, nebyl jsem jeden z těch, co dokáží sedět na břehu celý den a čekat. To není rybaření, ale meditace...

Na práci na lajně jsem si zvykl rychle. Byl jsem zvyklý makat a bral jsem to jako cvičení. Naopak, nejméně jsem měl rád práci zadního figuranta, kam se chodilo odpočívat. Ten jenom nesl tyč a maloval kmeny zbylých stromů na bílo, aby se lajna lépe hledala.
Jednou nás něco odlákalo z lajny, snad nějaké zvíře, už se nepamatuji, ale dobře jsem si všiml, že mi slunce pražilo na levou stranu tváře. Když jsme se vraceli zpět, vypukla mezi námi debata. Nikdo si nepamatoval, kudy jsme šli, a každý se chtěl vracet jinudy, jen já jsem věděl, že nám slunce musí svítit na pravou stranu tváře, jinak půjdeme špatně. Přesto, i přes bíle namalované kmeny stromů, jsme lajnu prošli, aniž bychom si něčeho všimli. Po nějakém čase nám bylo jasné, že se vracíme moc dlouho, zkrátka že jdeme špatně a znovu vypukla debata, tentokrát trochu ostřejší, ale všichni jsme věděli, že se nesmíme rozdělit a jít hledat každý sám, to by byla katastrofa.
Byl jsem paličatý a nedal jsem se přemluvit, tvrdě, že jsme lajnou museli projít, aniž bychom si všimli bílých stromů. To všichni považovali za nemožné, ale když jsem jinak nedal, dali mi ještě jednu šanci a vraceli jsme se tak, jak jsem chtěl. Dával jsem si pozor, aby mně slunce svítilo tentokrát na levou stranu tváře. Také jsme už byli mnohem opatrnější, vážnost situace to vyžadovala, a lajnu jsme našli. Měl jsem radost, že jsem se nedal, když jsem si byl jist, a mí druzi to nakonec ocenili také. Zabloudit v australské bushi není nijak těžké. Stačí chvilka nepozornosti a hned jde o život.

Každou čtvrtou sobotu byl den údržby. Kluci seděli před stanovými dílnami a brousili sekery. My řidiči jsme měnili oleje, filtry a dělali běžnou údržbu a vyměňovali v soudcích vodu. Tyhle soudky měly kohoutky a byly pevně upevněny na korbě. Moc jsme z nich nepili, protože voda v nich byla vždy zteplalá. Sloužily spíše k umývání rukou před jídlem, ale jednou z řidičových povinností bylo vodu udržovat čerstvou a protokol byl ji jednou za čtrnáct dní vyměnit.
Údržbu jsme milovali. Jednak jsme měli deset hodin na práci, kterou měl každý dávno před obědem hotovou, a místo obvyklých sandwichů nám Vasil uvařil oběd. Zábavná ta práce sice moc nebyla, protože občas přišel Rudi a zkontroloval nás, takže jsme si pořád museli něco vymýšlet a předstírat, že pracujeme. Občas, když viděl, že se vyloženě flákáme, si dva kluky vybral a jel s nima sám na lajnu zkontrolovat offsetové kolíky. Tuhle práci jsme nemilovali ani trochu, protože jsme ji považovali za zbytečnou. Navíc při ní Rudi pracoval, dokud ho to bavilo, někdy i do pěti, a vybraní nešťastníci při ní vždy přišli nejen o legraci v táboře, ale i o Vasilův oběd.
Při údržbové sobotě dovolil Rudi odpoledne, abychom zajeli do bushe na dřevo. Táboráky jsme sice dělali každý den, ale sbírání dřeva v pracovní době Rudi jinak netrpěl. Snažili jsme se proto vždy přivézt několik nákladů, aby nám dřevo dlouho vydrželo, ale nikdy nevydrželo celou dobu, i když jsme ho naskládali pěknou hromadu. Občas, když dřevo došlo a byli jsme líní, tak jsme oheň krmili uschlým bambusem. Toho bylo na březích Mary Riveru habaděj a krásně hořel, ale příliš rychle, takže jsme ho museli pořád přináset. Výhřevnost gumovníků a hlavně jejich trvanlivost neměl.
Jednou si mne Rudi vybral ještě s Kulisákem na kontrolu offsetových kolíků. Nevybral mě jako flákače, ale protože jednoho řidiče potřeboval. Jenže já jsem ještě neskončil údržbu svého auta a snažil jsem se vymluvit, ale Rudi chtěl z neznámých důvodů mne a nikoho jiného. Musel jsem tedy svoje auto předat Doughovi a vysvětlit mu, co ještě zbývalo udělat. Ten byl radostí bez sebe, protože dobře věděl, že vše dodělá za půl hodiny a pak se může celé odpoledne flákat. Jelikož jsem si musel vzít jeho auto, chtěl jsem vědět, zda je vše v pořádku. Obyčejně jsme se s údržbou loudali, aby nám práce vydržela celý den.
„Jo, jo..“ přikyvoval Dough radostí, že nebyl vybrán on, „všechno jsem udělal, neboj, všechno je hotovo! Olej vyměněn i filtry, jestli chceš, tak si to zkontroluj...“
Nezkontroval jsem si nic. Proč také, když to všechno udělal? Štvalo mě, že bude s mým autem hotov za půl hodiny a pak si sedne do jídelny a bude psát dopisy a pít pivo, zatímco já s Kulisákem budeme na lajně poskakovat jako tajtrlíci od offsetu k offsetu a možná až do pěti hodin.
Na lajnu už to bylo dobrých dvacet mil, jak se nám každý den její konec vzdaloval a jezdili jsme tam stezkou vyjetou od našich vozidel. Znal jsem na té stezce každý kámen, každou prohlubeň i kapsu jemného prachu bulldust. Jel jsem rychle, abych udělal bossovi radost, a když jsme tam přijeli, tak jsme píchli kolo. To nebyl problém, v bushi se tohle stávalo dost často, proto jsme s sebou vozili dvě náhradní kola pevně přišroubovaná za kabinou na korbě. Zatímco Rudi s Kulisákem připravovali potřebné ke kontrole offsetů, hodlal jsem vyměnit kolo. Otevřel jsem tool box a zjistil, že Dough vyndal všechno nářadí a nedal je zpět. Bez klíče na matky se nedala sundat z korby ani rezerva, natož vyměnit kolo.
Rudi tu zprávu přijal dost neochotně, nerad se vzdával, ale tady se opravdu nedalo nic dělat. Kdybychom pracovali do pěti ( k tomu jsme auto nepotřebovali) a pak si sedli, až pro nás kluci přijedou, riskovali bychom, že se rozhodnou až za tmy, až nás budou pohřešovat. Za tmy byl risk, že se v bushi ztratí i oni. Navíc ani Kulisák ani já jsme s sebou nevzali vodu. Normálně jsme s sebou každý vozil pětilitrovou bandasku z plastiku, která udržela vodu chladnou celý den. Rudi sice s sebou svou bandasku měl, ale bylo v ní sotva na dva litry vody.
Zřejmě nepředpokládal, že budeme offsety kontrolovat celý den, ale jen pár hodin. V nastalé situaci se rozhodl, že nemá cenu čekat, ale že půjdeme pěšky na cestu k Jin Jinu a tam snad někoho stopneme. Dost jsem o té šanci pochyboval a nezdálo se mi to správné. Riskovali jsme tím, že Dough si uvědomí svou chybu, až zahlédne své vyndané nářadí a přijede za námi. Jenže my tu nebudeme a čert ví, co bude dělat potom on. Třeba se vrátí zpět do tábora, nebo nás bude hledat okolo v bushi a vůbec ho nenapadne, že sedíme na silnici u Jin Jinu a stopujeme. Situace se ještě více zhoršila, když jsme objevili, že sud na korbě je bez vody. Dough zřejmě už vypustil starou vodu, ale ještě sud nenaplnil vodou čerstvou. Teprve teď mně Rudi vynadal, protože jako řidič jsem si to zkontrolovat měl, to byla má povinnost. Držel jsem hubu, protože měl pravdu. Boss je boss a má rozhodující slovo a po mých chybách by se mi těžko hádalo, že jeho rozhodnutí ohledně Jin Jinu je nesprávné.
Cestu na Jin Jin jsem odhadoval na osm až deset mil a slunce nám stálo nad hlavou. Tři se dvěma litry vody, to bylo na pováženou. Vyrazili jsme a co chvíli jsme si museli dát loka, protože v tom horku se z nás voda vypařovala rychleji, než kdybychom jenom seděli ve stínu a čekali. Asi do půl cesty to jakž takž šlo, ale pak voda došla úplně a začali jsme slábnout. V krku jsem měl náhle tak vyprahlo, že jsem nemohl ani polykat. Neměl jsem v ústech prakticky žádné sliny a je to zvláštní pocit plný paniky, ale i odevzdanosti. Když jsme docházeli k cestě, dělaly se nám už všem třem mžitky před očima... Sice jsme na cestu došli, ale dobře jsme věděli, že tu není žádná voda. Jestliže jsem se podřídil bossovi na začátku, protože jsem se cítil vinen, pak teď se měl cítit vinen on, ale Rudi si to nepřipouštěl. Sedli jsme si do stínu, svěsili hlavy a odevzdali se osudu. Vtom jsme uslyšeli motor. Nahoře na cestě se objevilo nákladní auto. Obrovský transportér pro dobytek. Vezl stádo z farmy do Darwinu na jatka.
Zastavil nám a vodu pochopitelně měl. Zatímco my s Kulisákem lačně pili z jeho vodního vaku zavěšeného na bull baru vepředu, řidič Rudimu lál do troubů. Rajská hudba pro mé uši, ale moudře jsem se k tomuto zkušenému člověku nepřipojil.
Náklaďák nás vzal až k Mary River, a když jsme z něj vylézali na naší odbočce do campu, už pro nás kluci jeli. Teď zase seřval Rudi Dougha. Chybu jsme ten den udělali všichni.

Poračování příště... 

Ilustrace exkluzivně pro Pozitivní noviny © Eva Rydrychová, http://evussa.wz.cz/index.html

EWUSSA: Eva Rydrychová – ozvučené ilustrace

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 14. 10. 2007.