Pavel Pávek: Lom, který by mohl vyprávět
Rubrika: Publicistika – Zajímavosti
To podzimní ráno mělo mnoho co do sebe. Údolím Klínového potoka se líně povalovaly šedobílé polštáře z husté mlhy, po dešti zvýšená hladina hlasitě vyhrožovala, že divoký přítok Labe  ještě letos neřekl poslední slovo. Před Kamenným mlýnem, u bílými kuličkami ozdobeného porostu pámelníku, postává zarostlý horal a nervózně pozoruje bouřící vodu. Dobře ví, čeho je potok, možná již říčka, schopný. Poutník ale nevzrušeně a rozvážně pokračuje do mírného kopce. Potíže majitelů realit ho nechávají jako tradičně chladným. Umaštěný australák, obnošené kanady a stará usárna na zádech se jen těžko dají mezi nemovitosti začlenit. Spokojeně uvažuje, zda mohl takhle rozdivočelou budoucí součást naší největší řeky poznat jeho dávný předchůdce a krkonošský chodec Karel Hynek. Míjí přibývající rekreační chalupy, jsou v tuto dobu většinou prázdné a opuštěné a za betonovým mostkem konečně vidí rozlehlé parkoviště pod lomem. Dřevěný domek hlídače příjemně teple svítí do příšeří, mlha zhoustla, z malé roubenky vychází starý známý. „Jo, tos tu měl být před týdnem, dvěma…“ vysvětluje na spokojené konstatování, že jsou hory dnes nějak prázdné. „Auta se sem pomalu nevešla, nebylo kam plivnout. Hory jsou strašně přetížené, žiji tady sakra dlouho, ale co se děje poslední roky, to, na mou duši, nepamatuju. Jednou Krkonoše zadupou do země“ Poutník dnes naplánoval dlouhou cestu a tak, jindy ochotně naslouchající všemu zajímavému, postupuje ještě o několik desítek metrů dál na konec parkoviště k nenápadnému pomníčku. Nestojí, jakoby zapomenutý na poněkud chmurném místě, u lesa dlouho. Objevil se tam před nedávnem na místě hromadného hrobu zajatců ze druhé světové války jako výsledek aktivity paní Jany Černé. Poutník stojí s australákem v ruce, nevadí, že mu po vlasech stéká kondenzující mlha a vybavuje si slova paní Černé, se kterou se nedávno náhodou sešel. „Zajatecké tábory pro spojenecké i sovětské zajatce se objevovaly od roku 1940 na mnoha místech Krkonoš. Jejich „chovanci“ nahrazovali německé pracovní síly, které pohltila válečná mašinérie. Zajatci pracovali v továrnách, na polích u sedláků, v lesích i při údržbě silnic. Sovětským vojákům ze zajateckého tábora na Špindlerovce například vděčíme za žulovou cestu u Vysokého kola.“ vyprávěla paní, která sama poznala sovětský zajatecký tábor, z něhož se jí podařilo odejít do Svobodovy armády.“ Poutník ještě chvíli uvažuje, kde asi stály ubikace vězňů, údajně přízemní dřevěné lágrové baráky. Tábor měli obývat převážně spojenečtí zajatci, které dozorci honili na práci do lesa, a nebo ještě hůře, do vedle ležícího lomu. Kolik jich odpočívá v hromadných hrobech, zatím nikdo nezjistil, nálety zarostlý lom mlčí. Kanady překonávají navážku, míjejí nápis oznamující zákaz vstupu a poutník z okraje hluboké propasti hledí na její dno, na zvrásněné stěny ničím již nepřipomínající peklo. Stovkám bezejmenných, i těm, kteří měli tolik štěstí, že se mohli vrátit, připomínaly možná i něco horšího. Poutník si pohrává s kusem vápence, říkávalo se mu krkonošský mramor, a pokouší se vžít do bezmoci vojáků, kteří třeba původně šli do války plni ideálů a snahy o vítězství nad zlem. Ocitli se v drsném prostředí hor a dřiny v lomu bez sebemenší naděje, že se proti společnému nepříteli ještě někdy postaví, a s nepatrnou nadějí, že vůbec přežijí. Přežili jen Ti šťastní. „Po roce 1945 jsme s mužem koupili tady ve Strážném chalupu a při procházkách v okolí jsme se zajímali také o původ podivných baráků v lomu,“ vzpomínala také paní Černá. „Postupně jsme se pak dovídali o zajatcích, o jejich pokusech o útěk, o omrzlinách i věčném hladu. Doufala jsem, že se mi podaří získat nějaké konkrétní informace v našich i zahraničních archivech. Ale marně. Rozhodla jsme se proto zbudovat pomníček a alespoň tak připomenout kolemjdoucím, že tady v nelidských podmínkách umírali lidé.“ Poutník se rozhlíží, mlha je méně hustá, nad stěnou lomu prosvítají první obrysy horských stromů. Proti místu, kde stojí, z bílé mlhy vystupuje, jakoby kouzlem, malá roubená, trochu pohádková chalupa. Před ní, na travnaté planině zplihle visí zelená vlajka Krkonošského parku; chaloupka je informačním střediskem. V tuto dobu zavřeným informačním střediskem. Z řídnoucí mlhy vystupují chmurné siluety nahrbených a pohublých postav v roztrhaných zbytcích jen těžko rozeznatelných uniforem a spíš se vlečou než jdou kolem poutníka směrem k lomu. A on již docela přesně ví, kde stávaly dřevěné bloky sloužící k ubytování zajatců, vězňů, vlastně otroků tisícileté říše. Poutník, který za jiných okolností dokáže bez problémů besedovat s přeludy, se tentokrát o kontakt nepokouší. Nemůže, stydí se. Stydí se, že vrazi v černých uniformách se smrtihlavy na čepicích se stejně jako on považovali za lidi. Stydí se trochu i za spřízněnou duši, vládce a pána hor, Krakonoše. Dokázal si kouzlem poradit s kdejakou špatností, jen ne s tou trvající dlouhých sedm let. Jindy je z cesty horským masivem nadšen, dnes plný rozpaků. A náhle ho napadlo změnit původní trasu a vypravit se nahoru na hřebeny. Rozvážně a plný neveselých myšlenek stoupá od Hříběcích bud, kde působil jako číšník Vlasta Burian, Lahrbuschem okolo Renerovek k Rozcestí. Na hřebenech pod Luční horou se chce podívat po řopících z opevnění hranic, po bunkrech, které měly bránit zlu, ale nepodařilo se jim to. Mohou za neúspěch právě ty bunkry? |
Foto © autor
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 15. 10. 2007.
