Ze zápisníku zoufalého kuchtíka (17)

Kuchtíka opět po čase přepadly chmury a výčitky. V optimistickém prostředí čekárny zubaře, aby potlačil přirozenou hrůzu z lékařského oboru, kterému se, podle jeho niterného přesvědčení, může věnovat pouze sadista, začal listovat v pohozeném časopise v křídové obálce. Hrůzu nepotlačil, ba naopak stoupla. Listoval v magazínu zaměřenému na zdravou výživu. Uvědomil si nad pestrobarevnými stránkami, že co ho čeká v ordinaci, je hotová sranda proti osudu, který sám sobě připravuje nevhodnou a ještě ke všemu nevyváženou stravou. Oblíbené načechrané knedlíky ho přivedou v dohlednu do hrobu, lahodný gulášek zničí zažívací trakt a nezaměří li se na mrkev, jsou jeho dny již nyní sečteny. Mrkev v podobě salátu sice pojídá s oblibou, ale zase salát ochucuje cukrem; prostě další čekání na volnou kapacitu křesla a vrtačky je již vcelku zbytečné.

Ve své alchymistické laboratoři ale usoudí, že přece jen pro svou spásu ještě něco zkusí udělat a uvaří něco zdravějšího než obvykle. Prosazovaná zelenina se mu ale jeví příliš zelená, zdravé bílé maso zbytečně bílé. Napadá ho, po prohlídce spižírny, sýr. Objevil na polici totiž cihlu pravého Raclettu, dovezeného až od Ženevského jezera.
Vezme brambory, takové co vozí z Vysočiny, co nevědí nic o existenci prášků na hubení imperialistických brouků, co neslyšely o umělých hnojivech, ale zato jsou žluťoučké, že to nejlepší máslo bledne závistí, a jedna je stejně veliká jako všechny další kolegyně. Studenou vodou je umyje, jako by se chystaly na soutěž o titul královny krásy, utěrkou utře do sucha, podélně každou překrojí na dvě poloviny a klade na plech. Ten pochopitelně dříve pokryl vrstvou alobalu nebo pečicího papíru, kdo by se konečně s kusem smaltovaného nádobí zbytečně umýval. Brambory na plech položí řezem vzhůru, lehce posolí, přidá maličko sladké papriky, může i česnekový prášek a špetku bazalky. Zbývající fádní a nudou práci za něj ochotně během čtyřiceti minut vykoná trouba. V teple odpočinutý, aby zdůraznil chuť i aroma, kus sýrce obalí pergamenem, může vzít i již používaný pečící papír. Deset minut před dopečením brambor balík přidá do trouby a poklidně vyčká dokončení tepelného procesu. Na talíře připraví porce pečených brambor, na porcelánovou mísu citlivě přesune částečně tekutý sýr a vůní slinícím stolovníkům rozdá příborové nože. Ti si pak již sami stírají rozteklý Raclett, kladou jej na brambory a s pokornou úctou konzumují. Zapíjet mohou červeným vínem, klidně z moravské vinice, a pokud se sýr začne tvářit vystydle, nic jim nebrání, aby ho na chvilku vsunuli do stále vlahé trouby.

Když již kuchtík pracuje s mléčným produktem, může nabídnut další ze specialit horské země, vlastně její hlavní a nejznámější pokrm fondue. Na přípravu si kdysi dávno přivezl od strýčka Ulbrichta specielní soupravu. Lihový kahan, podstavec, dvě mísy s dlouhou rukojetí a několik štíhlých vidliček zakončených dřevěnými střenkami. Utratil tehdy za celou sadu u soudruhů z NDR celých třináct marek podložených prací.
Mísu vytře stroužkem česneku, nalije do ní asi tři deci nesladkého bílého vína, odlivku třešňové kořalky a nasype nastrouhaný sýr. Toho strouhal dva druhy, nejlépe čedar a ementál, oba dohromady vážící osmdesát dekagramů. Dochutí pepřem, muškátovým oříškem a na plotně elektrického sporáku za nepřetržitě soustředěného míchání velice zvolna rozpouští, může přidat i dvě lžičky škrobové moučky. Než vznikne hladký a hustý krém, nakrájí na kostky bílý chléb a sesadí hodovníky okolo stolu, v jehož středu již ve stojánku plane kahan. Na něj postaví misku se sýrovou hmotou, hladovci napichují kostky chleba na vidličky, máčejí je v kotlíku a, neb jsou v dobrém rozmaru, družně besedují o všem zajímavém, krom politiky, neb by si mohli pokazit chuť. Když zasněně přivřou spokojeností oči, vidí starobylé městečko a v dáli velebné horské velikány. To malé a trochu ospalé město se jmenuje Altdorf a leží blízko Vierwaldstättského jezera, kde před osmi stoletími žil hrdina všech Švýcarů, Vilém Tell. Na místě dnešní kaple u kostela býval jeho dům. V dobách, kdy celá oblast patřila Habsburkům, arogantní správce Hermann Gessler na náměstí vztyčil stožár se svým kloboukem a požadoval, aby se mu vesničané klaněli. Vilém Tell to odmítl, správce ho nechal zatknout a svůj život mohl zkušený střelec zachránit pouze v případě, že sestřelí z hlavy svého syna jablko.

Kulinářský zlatý slavík ale ještě není u konce a kuchtík předvádí další ze svých tajemství. Na karbanátcích není celkem nic zvláštního, řekl by si třeba věci neznalý strávník. Ten znalý kuchtíkových schopností již předem čeká menší zázrak a ví, že očekávání bude záhy naplněno. Kuchtík přistupuje k lince a vybaluje kus nivy. Rozumně opatřil krájenou, neboť jen taková je hodna chuťových pohárků znalcových. Sýr rozláme na kousky, přimíchá vajíčko, jemně opepří, uhněte hustou masu, z níž vytváří menší, ale silnější placičky. Obalí je strouhankou, kterou, jak již víme, vyrábí zásadně sám a z prověřených surovin, a co nejrychleji osmaží na hluboké pánvi ve větší vrstvě oleje. A aby učinil zadost úvahám o správné výživě, servíruje se zelným salátem ochuceným křenem.

Konzumenta třeba bude zajímat, jak získal tři pozoruhodné recepty na krmi charakteristickou pro hornaté Švýcarsko. Kuchtík, jako vždy, s ochotou až nevšední poslouží vzpomínkou na kamaráda, který v zemi helvétské dlouhé roky žil. Nejprve si Švýcary jel jen tak obhlédnout, z budování socialistické vlasti se vyřadil až při druhé návštěvě. To, že se vůbec vrátil z první cesty, vysvětlil tím, že s sebou musí propašovat diplom absolventa Akademie výtvarných umění, a přechodný návrat v kruhu kamarádů důstojně oslavil. Neběhal totiž ve Švýcarsku ani tak po galeriích jako po lidových hospodách a pátral, zda mu kuchyně bude vyhovovat i při dlouhodobém pobytu. Usoudil, že patrně bude, a přivezl domů spoustu lidových předpisů i potravin tehdy v Čecháh poněkud hůře dostupných. Seděli, slavili, vlastně nic jim nescházelo, i pohledné kamarádky byly přítomné. Potencionální emigrant se náhle zhoupl v křesle, popotáhl z doutníku, mrkl ke dveřím a snivě pronesl: „Tedy, přátelé milí, když tady tak člověk sedí, dlabeme švýcarskej sejra, německé klobásky, dáváme si skotskou whisku, francouzské červené a člověk ví, že jsou dobře zamčené dveře… on ten socializmus zase není tak špatnej…