Zavřela dveře. Tyhle chvíle soukromí milovala už od dětství. Svět se rozdělil na ty, kteří jsou za dveřmi, a ty, kteří jsou s ní…A s ní byly jen myšlenky. Její myšlenky. Z nočního stolku vyndala malou krabičku omotanou gumičkou…Když ji otevřela, vyvstaly znovu vzpomínky. Ty krásné i ty, které by radši zapomněla. Ale i ty byly součástí jejího života a bez nich by to nebyla ona. Něco z jejího světa by chybělo.
Úplně nahoře byla fotka její maminky. Milovala jí, i když to nedávala mnohdy moc najevo. Byla spíš kluk než holka, lezla po stromech, každou chvíli měla rozbité koleno a žádná lumpárna se bez ní neobešla. Rozhodně nesplňovala máminu představu o holčičce v růžových šatečkách, recitující básničky nebo hrající na klavír. Otec je brzy opustil a maminka musela zastávat i jeho funkci. Byla zpočátku přísná a problémy řešila vařečkou nebo rákoskou, ale brzy přišla na to, že to na ni neplatí. Daleko více docílila důsledností. Pohladila fotografii, moje maminka… Tátu znala jen na fotce. Byl to statný a velmi krásný muž. Své mamě se nedivila, že se do něho zamilovala. Měl ale nectnost takových mužů. Přílišnou náklonost k ženám a starosti rád neměl. Brzy je opustil a mámě zůstaly jen slzy, vzpomínky a občas složenka s alimenty…
Ve třídě byla oblíbená. Jedna z těch dětí, které jsou bystré, ale hodně temperamentní. A s věkem to bylo ještě horší. Adrenalin bylo její druhé jméno. Všechno nebezpečné a zvláštní bylo pro ni to pravé. Po otci zdědila náklonnost k opačnému pohlaví. Bylo jí všude plno…Přes den škola, večer v pozdějším věku diskotéka…
Její máma se podruhé nevdala. Občas s někým chodila, někdy si připadala velmi šťastná, aby pak v kuchyni našla klíče a dopis na rozloučenou. „Lenko, chlapům nemůžeš věřit“, znělo její poučení k dceři. A ona je tak vnímala také. Jen využívala jejich pohostinnosti. Jeden z nich jí pozval na koncert. Ten, který měl změnit její život…
Petr si pro ni tenkrát přijel ráno. Vzal ji na oběd a pak už se řítili k hale. Moc ji ta hudba nezajímala. Petr byl prostě fajn... „Půjdeme na tribunu, tam bude lépe vidět,“ pošeptal jí. Co bylo dál, už ví jen z vyprávění…
Při pohledu na fotku z nemocnice, kde leží na přístrojích, ji vždy zamrazí. Proč až tehdy si člověk uvědomí, jak moc je zranitelný a jak malý krůček je od propasti. V umělém spánku byla dlouho a v něm měla sen. Šla dlouhou zářivou chodbou a na konci...byla propast...zavrávorala...stačil krok a zřítila by se do ní…najednou se vedle ní objevil někdo…neví dodnes, kdo to byl...jeho hlas byl něžný, nikdy takový neslyšela. „Stačí udělat krok a zřítíš se. Nebo mi podej ruku. Možná je šance pro tvůj život. Zkus žít jinak, uklidnit své kroky, být sama sebou a pomáhat...“ V tu chvíli jí hlavou proběhl celý život. Naklonila se nad propastí a podala ruku neznámému...Vše zmizelo a ona se probrala. Viděla mámu. Petr pád tribuny, jako mnoho jiných, nepřežil.
Život se jí změnil. V dlouhé rekonvalescenci začala číst knížky…Až… uslyšela zaklepání. „Sestro Lucie, za chvíli budou večerní chvály,“ oznamoval hlas Matky představené kláštera...V jeho zdech našla klid a její výbušná povaha se uklidňovala...Přijala jméno Lucie, světlo…Chtěla být světlem. Možná tím, co zachránilo ji…„Ano, hned jsem tam,“ řekla.
Vždycky, když se zavře do vzpomínek, zapomene na čas…Krabici s fotkami uložila na své místo. Den končil a ona znovu bude děkovat Bohu za svůj život…Vždyť přece sliby a podaná ruka se musí splnit… |